Zatáhnout zemi do války je nesmírně zodpovědná věc. V Británii veškerou tíhu této zodpovědnosti vzal na sebe Tony Blair, když v roce 2002 coby premiér předstoupil před parlament, aby získal souhlas s vysláním vojáků do války v Iráku kvůli svržení režimu Saddáma Husajna.
Irák tehdy označil za nepochybnou a zjevnou hrozbu mezinárodní bezpečnosti a vojenský zásah po boku USA zdůvodnil hlavně neodkladnou nutností likvidovat hrozbu iráckých zbraní hromadného ničení, které prý irácká armáda byla schopna nasadit do 45 minut od vydání rozkazu. A možnost, že se tyto zbraně dostanou do rukou teroristům, podal jako potenciální hrozbu britskému lidu. Parlament se nechal přesvědčit, kývl a Blair vytáhl do boje. Do Iráku bylo postupně nasazeno 45 tisíc vojáků a 179 tam padlo. Po dlouhých pěti a půl letech intervence byla téměř všechna britská vojska z Iráku stažena. Zůstala jich tam jen stovka k ochraně ropných věží na jihu země.
Zdálo by se, že tím irácká epopej končí, leč tak tomu není. Jednak proto, že britské ozbrojené síly se opět začínají do Iráku vracet, protože irácké policejní síly nejsou schopny zajistit bezpečnost v rajonech těžby ropy, ale hlavně proto, že o britském podílu na invazi do Iráku na veřejnost prosákly nepříjemné okolnosti. Ukazuje se totiž, že při zdůvodňování polního tažení Tony Blair bezbožně lhal.
Chilcotova komise
Ututlat to už nešlo, a tak byla pod tlakem veřejnosti a opozice utvořena komise čtyř počestných lordů a jedné baronky, která má pod vedením Johna Chilcota vše prošetřit, a to na základě rozboru dokumentů a výslechu bývalých či nynějších odpovědných činitelů a osobností, které mohou do věci vnést jasno. Nynější labouristická vláda učinila snad vše, aby pravomoci komise omezila, a tak komise nemůže kohokoli pohnat před soud nebo vyžadovat výpověď pod přísahou. I tak už jsou ale některá svědectví víc než zajímavá.
Ředitel odboru vojenské rozvědky William Ehrman před komisí například prohlásil, že deset dní před invazí premiéra upozornil, že Irák zbraně hromadného ničení nemá. Blair ale přesto těsně před útokem na Irák poslancům tvrdil, že rozsáhlé informace „mimo vší pochybnost" dokazují, že Saddám vyrábí chemické a biologické zbraně a že se snaží vyvíjet i zbraně jaderné. Těmito informacemi nedisponovala ani americká rozvědka, což hnětlo i samotného Bushe, který nechal prověřit informace, že Saddám údajně nakupoval uran z Nigeru. Ani to se nepotvrdilo. A nepovedlo se vymyslet ani spojení mezi Saddámem a Al Kajdou. Na základě výpovědi bývalého britského velvyslance ve Washingtonu Christophera Meyera zato vešlo ve známost, že rok před invazí Blair s Bushem na jeho ranči podepsali tajnou dohodu, že Saddáma svrhnou. Jak zdůraznil Meyer, státní úředníci pak byli nuceni zoufale hledat inkriminující důkazy, které by útok na Irák ospravedlnily. Ještě před 11. zářím pak Condoleezza Riceová, tehdy ještě jako poradce prezidenta USA pro bezpečnostní otázky, nejen Blairovi, ale i dalším britským oficiálním činitelům zdůrazňovala, že odstranění Saddáma je prostě zásadní krok, který radikálním způsobem ovlivní rozložení sil na Blízkém východě. Po zářijových událostech pak otevřeně přiznávala, že hledá spojitost mezi touto akcí a Husajnem. Jenže Al Kajda vybudovala svou odnož v Iráku až po invazi, aby pomohla, jak přikazuje Korán, osvobodit zemi muslimů od nevěřících.
Když se o chystané invazi dozvěděl britský generální prokurátor lord Goldsmith, varoval Blaira, že Saddámovo svržení by bylo porušením mezinárodního práva. Blair nesouhlasil, a tak Goldsmith spolu s dalšími Blairovými poradci skončil v „outu". Goldsmith to nesl velmi těžce a 29. července 2002 zaslal Blairovi dopis, v němž ho upozornil, že plán na invazi vypracovaný společně s Bushem má závažné nedostatky, neboť:
- ačkoliv Charta OSN povoluje „vojenskou intervenci na základě principu sebeobrany, v případě Britanie to neplatí, protože ji Irák nikterak neohrožuje".
- OSN sice v některých případech povoluje „humanitární intervenci", ale pro Irák to neplatí.
- bude velmi složité spoléhat na předchozí rezoluce OSN, které schválily použití síly proti Saddámovi.
OSN pod vedením Kofiho Annana invazi do Iráku posvětit nehodlala a velmi dobře to věděl i Sir Jeremi Greenstock, bývalý britský velvyslanec při OSN. Z Blairova popudu se tedy o souhlas pokusil, i když si byl vědom, jak pochybná je legitimita celé akce.
Proti vyslání britských vojáků do válečného dobrodružství v Iráku vystupovala i britská veřejnost, a tak se stalo, že se ve středu Londýna odehrály největší politické demonstrace v dějinách Británie. Jenže Blaira by nezastavilo nic. Vojenská mašinérie se už dala do pohybu v Británii i za oceánem, a tak následovalo televizní vystoupení, v němž britské veřejnosti oznámil: „V úterý večer jsem vydal rozkaz britským jednotkám, aby se zúčastnily vojenské operace v Iráku. Dnes večer útočí britští vojáci i vojačky ve vzduchu, na moři i na souši. Jejich úkolem je sesadit Saddáma Husajna, odzbrojit Irák a zbavit jej zbraní hromadného ničení." A pokračoval: „Kdyby se tyto zbraně, které se v současné době vyrábějí a prodávají po celém světě, dostaly do rukou teroristům, krveprolití, jež by teroristé mohli způsobit našemu hospodářství, naší bezpečnosti a světovému míru, přesahuje všechny možné představy. Jakožto premiér této země soudím, že tato hrozba je naprosto reálná, že neustále roste a že se naprosto liší od jakékoli jiné konvenční hrozby, jíž Británie musela čelit v minulosti."
Blairova tvrdohlavost vyvolala nelibost i v řadách jeho strany. Zásadovým se ukázal jeho ministr zahraničních věcí Robin Cook, který naznačil, že může nastat čas, kdy bude třeba se ze zmanipulování války zodpovídat. V parlamentu precizně vysvětlil svůj nesouhlas s intervencí do Iráku a podal demisi.
Výsledek nejistý
Ačkoliv jsou v Dolní sněmovně jakékoli projevy emocí zakázány, poslanci povstali a jeho rozhodnutí odměnili potleskem. Byly to historicky první ovace vstoje, které kdy Dolní sněmovna zažila. Když Cook říkal „nemohu podpořit válku bez mezinárodní vůle a domácího souhlasu," mluvil minimálně za polovinu národa. Aplaus byl projevem zjištění, že i v dobách politické konformity se může objevit politik, jehož kariéra není cennější než jeho zásady. Kéž bychom něco takového zažili i u nás. Před komisí však vypovídat nebude a zadostiučinění se, bohužel, nedočká, neboť v srpnu 2005 skonal.
V politických kruzích i ve veřejnosti Blair znovu vyvolal rozruch, když v nedávném interview pro televizi BBC trval na tom, že válka proti Iráku byla spravedlivou a že by bylo nutné ji rozpoutat, i kdyby věděl, že Saddám zbraně hromadného ničení nemá. Blair, jehož pověst je nyní v troskách, se má před komisi dostavit v lednu. Ulevilo se mu ale, když dosáhl toho, že jeho slyšení bude neveřejné. Veřejnost by jistě zajímalo, jak by odpověděl na případný dotaz, zda mu Bush v důvěrném rozhovoru sdělil, jaký byl pravý osud Dvojčat, neboť američtí specialisté snesli mnoho důkazů o tom, že vše se muselo odehrát trochu jinak, než zní oficiální vládní verze. Toho se ovšem nedočkáme, neboť porušení tohoto tabu by vyvolalo politické zemětřesení světového charakteru.
Zpráva o uzavřeném slyšení vyvolala obavy, jestli celé vyšetřování nezavede na slepou kolej. Až Chilcot podá výslednou zprávu, uvidíme. Budeme si ovšem muset počkat - možná i půldruhého roku. Smyslem šetření podle Chilcota je dospět k závěrům, které by byly ponaučením pro případný konflikt v budoucnu. V tomto ohledu mohou být ale závěry poučné pro všechny státy NATO. Nelze totiž zapomínat na 5. článek smlouvy: Vstup jednoho z nich do války potenciálně hrozí zatažením do válečného dobrodružství i těch ostatních.
Autor je publicista