Neúspěch klimatického summitu v Kodani vyvolává sice celou škálu emocí, jasně ale ukázal, že se z Číny stává skutečná supervelmoc.
Ještě v Kodani se Číně postavil americký senátor a někdejší neúspěšný prezidentský kandidát John Kerry: „Dělníci v USA nesmějí přijít o práci jen kvůli tomu, že Indie a Čína nechtějí spolupracovat na vytvoření systému, který by byl měřitelný, doložitelný a ověřitelný," prohlásil. Když prý je Západ v Kodani ochoten ochraňovat globální životní prostředí, tak klimatičtí hříšníci nebudou smět „zavalovat naše trhy svým zbožím vyrobeným s vysokým použitím uhlíku," zahřímal senátor a dodal, že „mluví jménem Spojených států".
Washington se dokonce opravdu pokusil protlačit možnost jednostranných obchodních trestů do kodaňského závěrečného dokumentu, ale nepochodil. V Evropě má přitom velkého spojence například ve francouzském prezidentovi Nicolasu Sarkozym, který opakovaně vyzýval Evropskou unii, aby v případě, že v Kodani nebude dosaženo dohody, byla proti největším producentům emisí vyhlášena „trestní" cla. Příliš pochopení ale na starém kontinentu nenachází - například státní tajemník německého ministerstva životního prostředí Matthias Machnig už letos v létě tyto Sarkozyho plány označil za „eko-imperialismus".
Smysluplnost podobných výzev k obchodní válce přitom není kdovíjaká, neboť jim v cestě stojí i mezinárodní smlouvy. Světová obchodní organizace (WTO) totiž označuje ekologická cla za neospravedlnitelnou překážku obchodu, neboť železné pravidlo mezinárodního obchodního práva je založeno na rovném zacházení. Jinými slovy platí, že identické druhy zboží musejí být pojímány shodně, bez ohledu na to, za jakých podmínek byly vyrobeny.
A k tomu všemu experti snahy o vyhlášení obchodní války Západu proti Číně či Indii zpochybňují. „Dodatečná cla by nejspíš nikdy nemohla být tak vysoká, aby nějak zásadně změnila západní poptávku po čínském zboží," cituje týdeník Der Spiegel Ottmara Edenhofera, ekonoma německého Institutu pro výzkum dopadu klimatických změn (PIK). A nizozemský ministr obchodu Frank Heemskerk pro agenturu Reuter´s připomněl, že by „Číňané v takovém případě mohli samozřejmě uplatnit stejný postup a recipročně zablokovat západní obchod a investice". A to není v zájmu nikoho, natož Spojených států, jimž Peking nyní financuje olbřímí rozpočtový deficit. „Jediným možným východiskem mezi těmito dvěma státy není obchodní válka, ale spolupráce," konstatuje Edenhofer.
Trvání na principech
Proč tedy ona hysterie v nejvyšších kruzích? Kvůli krachu kodaňského summitu to podle všeho nebude. Odpověď je třeba hledat spíše v tom, že se Čína na jednání v Kodani dokázala s konečnou platností vyčlenit z kategorie rozvojových zemí a postavila se Západu jako rovnocenný partner a chladnokrevný vyjednavač. „Vždy budeme odmítat jakékoli pokusy o vytváření obchodních bariér pod pláštíkem ochrany globálního životního prostředí," prohlásil ještě před jednáním čínský velvyslanec při klimatických rozhovorech Ju Čching-taj v rozhovoru pro agenturu Bloomberg. Připomněl, že se Peking v tomto směru opírá o dva jednoduché, ale o to zásadnější principy: o právo na rozvoj a historické právo na emise v přepočtu na hlavu. První je vcelku srozumitelný, druhý vyspělému světu připomíná, že Západ už od počátků své industrializace do společného ovzduší planety vypustil mnohem více skleníkových plynů, než na kolik měl právo, a proto by dnes měl své emise nejen citelně snížit, ale k tomu rozvojovým zemím za své nadnormativní emise i zaplatit.
Na takové zacházení není ale Západ zvyklý. Spojené státy a další západní země proto rázně odmítly čínský požadavek na snížení emisí o 25 až 40 procent a z neúspěchu kodaňského summitu obvinily právě Peking. „Jistě, Čína udělala vše, aby si prosadila svou, ale Obama postavil Číňany do nemožné situace," míní britský filozof a ekologický aktivista George Monbiot. „Požadoval od nich ústupky, aniž by jim výměnou cokoli nabídl. Jeho jednostranná politika od Pekingu žádala takřka až sebeponížení. Podle mého názoru to byl předem propočítaný tah, který zaručoval čínský nesouhlas a záminku hodit vinu za neúspěch rozhovorů na Peking."
Je však pro dnešní dobu příznačné, že to Číně - v duchu přísloví o karavaně a štěkajících psech - nijak nevadí. Nejspíš už si naplno uvědomila, že pomalu ale jistě nadchází konec éry nadvlády Západu a začíná nová epocha, v níž bude její slovo mít daleko zásadnější váhu.
Proměna v supervelmoc
Pro podporu tvrzení, že se Čína začala naplno chovat jako každá jiná supervelmoc - tedy arogantně a sebestředně - se stačí podívat na několik důležitých událostí z konce loňského roku. Peking odsoudil disidenta Liou Sia-paoa za mříže na rekordních 11 let, nad britským pašerákem drog vynesl bez váhání trest smrti (první takový trest pro cizince za posledních 50 let) a veškeré protesty ze zahraničí rázně odmávl jako nepřijatelné vměšování do vnitřních záležitostí Číny. Předzvěstí Kodaně se pro Západ měla stát návštěva Baracka Obamy v Pekingu, kde nedosáhl prakticky ničeho: Odloženo bylo posílení čínské měny, která je uměle oslabována. Sankce proti Íránu? Ani nápad. Jaderné odzbrojení? To pro Číňany není priorita.
V Kodani se pak vše jen zvýraznilo. Stejně jako vyspělé země před sto lety spoléhá dnes Čína ve svém rozvoji na uhlí a na prakticky nulové ekologické regulace. Logika pekingské komunistické vlády je prostá: pokud by ekonomika nešlapala - a některé prognózy předpovídají, že v roce 2050 bude už dvakrát větší než ekonomika americká - nerostla by ani její moc a s tím by sláblo i postavení komunistického vedení.
Neúspěch kodaňského summitu tak lze přičíst spíš naivitě Západu, který si myslel, že přinutí Čínu (a Indii), aby nedělaly to, co Západ sám dělal více než sto let. A pokud si vzpomeneme na opovržlivý postoj prezidenta Bushe ke Kjótskému protokolu, je jasné, že si Peking už dokázal osvojit všechny manýry supervelmoci a výčitky na jeho adresu jsou v tomto směru lehce pokrytecké.
Proměna Číny z velmoci v supervelmoc je ještě zřejmější z geopolitického hlediska. Číně se například podařilo takřka plně ovládnout energetické zdroje Střední Asie, především v Turkmenistánu, Kazachstánu a Uzbekistánu, a to díky „patnácti letům trpělivé a pečlivé diplomacie", podotýká prestižní hongkongský deník Asia Times. Tamní zásoby zemního plynu a dalších surovin nyní takřka bezvýhradně míří do Číny, a to na úkor tradiční regionální dominance Ruska a navíc i bez ohledu na to, že se do hry pokusily vstoupit i Spojené státy. Asi nejzajímavější je na tom všem neuvěřitelně mylný předpoklad amerických stratégů, podle nichž se středoasijské státy měly Číny obávat a větší bezpečí měly spatřovat ve spojenectví s USA. „Amerika a Rusko rozbombardovaly Afghánistán na kousky, USA přelily válku i do Pákistánu a nyní dál posilují svou přítomnost v Afghánistánu. Opravdu při tom všem chtějí být tou bezpečnější variantou?" diví se deník.
Takřka neomezenou moc Pekingu v regionu potvrdila prosincová cesta čínského viceprezidenta Si Ťing-pchinga. V Japonsku ho - bez ohledu na protokol - přijal císař Akihito, v Kambodži král Norodom Sihamoni a Phnompenh navíc jako pokorné gesto pár dní před jeho příjezdem vypověděl zpět do Číny dvacet ujgurských uprchlíků, byť je v Číně očividně nečeká nic dobrého. „Čína se při utváření své sféry zájmů v Asii chová stále agresivněji, přičemž Asii považuje za svůj zadní dvorek," řekl pro agenturu IPS Ou Virak, předseda Kambodžského střediska pro lidská práva. A přidal i další postřeh charakteristický pro velmoci - Peking si prý „dobře rozumí s přátelsky nakloněnými autokratickými vládami".
Století třetí cesty?
Z hlediska nynějšího sebevědomí byl pro Čínu dozajista přelomovým rok 2008. Nejprve zemi pokryly mohutné vrstvy sněhu, pak následovala vzpoura v Tibetu, po ní hned přišlo ničivé zemětřesení a čekalo se už jen na olympiádu. Čína to vše nejen ustála, ale dokázala z těchto složitých situací i vytěžit: sněhová nadílka nakonec jen mírně ovlivnila vlakové jízdní řády, Tibeťané byli rázně vykázáni na své místo, precizní reakci na zemětřesení Číně pochválil celý svět a čínští sportovci nakonec na olympiádě posbírali nejvíc medailí ze všech.
To vše jen zesílilo dynamickou vlnu nacionalismu, která je hlavním motorem čínského růstu. Ve školách se žáčci učí, že Čína vždy byla mohutnou a mocnou říší, která od Západu nic nepotřebovala, a je jasné, že čínské vedení dělá vše pro to, aby tuto slavnou minulost přenesla do současnosti. Do éry, o níž už některá západní média začínají hovořit jako o Čínském století. A také jako o století třetí cesty.