Severní Afrika je stále důležitějším producentem a vývozcem zemního plynu do Evropy, což je nepochybně podstatou intenzivního ruského zájmu o rozvoj vztahů s Alžírskem.
Pokřivená optika české mediální debaty, mnohdy redukující problematiku dodávek zemního plynu do Evropské unie do prostinkého „Rusko, nebo Nabucco", opomíjí, krom jiného, důležitost a potenciál severní Afriky. Alžírsko je po Rusku druhým nejdůležitějším vývozcem zemního plynu do EU (třetím je Norsko), rostou také vývozní kapacity Libye, dříve omezené izolací Kaddáfího režimu, a obě země mají obrovský potenciál navýšení objemu vývozu. To jsou také důvody, proč se o oba státy intenzivně zajímá Rusko. Rozsáhlé aktivity Sovětského svazu v arabském světě nenašly v zahraniční politice současného Ruska své pokračování, zčásti z objektivních důvodů jeho slabosti, ale především kvůli racionálním úvahám o návratnosti někdejších angažmá. Přesto otázka zemního plynu Rusko motivuje k rozvoji úzké spolupráce s Alžírskem.
Tradice vzájemných vztahů z 60. až 80. let byla přerušena v poslední dekádě minulého století, kdy se obě země ponořily do vlastních problémů. Nový impuls přišel až poté, co v čele obou států stanuli Vladimir Putin a Abd ul-Azíz Búteflíka. Oba vůdci podepsali roku 2001 deklaraci o „strategickém partnerství", první dokument svého druhu, který Rusko uzavřelo s arabskou zemí. Překážkou další spolupráce byl sice dřívější alžírský dluh téměř pěti miliard dolarů, Rusko ale v březnu 2006 dluh odepsalo výměnou za alžírský závazek odběru ruského průmyslového zboží ve stejné výši.
Přitom byla podepsána dohoda o dodávkách ruských zbraní ve výši 7,5 miliardy dolarů, podle listu Rossijskaja Gazeta „největší kontrakt na poli vojensko-technické spolupráce v ruské postsovětské historii." Hlavním motivem ruské diplomatické ofenzívy v Alžírsku je ale spolupráce mezi Gazpromem a alžírskou státní společností Sonatrach, která má kromě zemního plynu pod kontrolou i těžbu, rafinaci a prodej alžírské ropy. Nedlouho po Putinově návštěvě v Alžíru v roce 2006 oba koncerny podepsaly blíže nespecifikované Memorandum o porozumění a také obdobný dokument mezi Sonatrachem a Lukoilem týkající se ropy. Ruský postup vzbudil mezi představiteli EU obavy ze vzniku kartelu, plynové obdoby OPECu, který by držel Evropu v kleštích.
Myšlenky na vznik plynového kartelu nejsou nové, nicméně přes sporadické kroky Ruska, Íránu a dalších zemí bohatých na zemní plyn zatím založen nebyl. Nepochybně v tom hraje roli i jiný - v porovnání s ropou - charakter distribuce plynu a prozatím slabý rozvoj obchodu se zkapalněným plynem, který lze dopravovat pomocí tankerů. Ruské snahy o sblížení a koordinaci s Alžírskem je třeba chápat právě z tohoto hlediska - při nepravděpodobnosti vzniku plynové obdoby OPECu je třeba eliminovat konkurenci na evropských trzích jejím navázáním na vlastní aktivity.
Alžírsko je pro Rusko nejen důležitým potenciálním partnerem, ale i hrozbou. Rusům nepochybně neunikla slova alžírského ministra energetiky Šakíba Chalíla, který prohlásil, že „z Itálie lze alžírský plyn distribuovat po celé Evropě a to jsem slíbil státům ve východní Evropě, jako je Polsko, které hledají alternativy k dodávkám z Ruska." K tomu navíc Chalíl dodal, že pokud má být alžírský plyn atraktivní pro partnery ze vzdálenějších zemí EU, bude muset zlevnit. To je pro Rusko mimořádně znepokojující, protože vzhledem k obtížným přírodním podmínkám je těžba plynu v Rusku podstatně nákladnější než v Alžírsku či Libyi a ruský plyn by při nižších cenách nebyl konkurenceschopný.
Právě vzájemná konkurence je bariérou, na kterou narážejí ruské pokusy o těsnou spolupráci s Alžírskem. Alžířané například negativně hodnotí ruský postup při loňské plynové krizi, jenž by EU mohla motivovat k větší diverzifikaci zdrojů a ve svém důsledku poškodit nejen Rusko, ale i Alžírsko a Norsko. A tak zatímco bilaterální vztahy mezi Ruskem a Alžírskem jsou na skvělé úrovni, spolupráce mezi Gazpromem a Sonatrachem nepřinesla významnější výsledky. Její nejperspektivnější oblastí je zkapalňování plynu, kde má Sonatrach na rozdíl od Gazpromu značné zkušenosti. Ruský cíl vytvořit s Alžírskem něco na způsob kartelu je zatím v nedohlednu, protože Rusové prozatím nemají Alžířanům co nabídnout.
To se ale může rychle změnit. Klíčem k rozšíření distribuce alžírského a libyjského plynu v EU je Itálie, která je závislá na dodávkách jak z Ruska, tak Alžírska. Plynovod South Stream, společný podnik Gazpromu a italské ENI, je plánován na jih Itálie a Rusko dělá vše pro potřebné politické krytí celého projektu. South Stream by samozřejmě mohl být v Itálii napojen na existující plynovody a sloužit i k distribuci plynu ze severní Afriky. A tím by už Rusko pevný základ pro rozvoj plynové spolupráce s Alžírskem mělo. Nikoliv Turecko nebo Střední Asie, ale Itálie je místem, kde se dnes rozhoduje o budoucí energetické bezpečnosti EU. A Vladimír Putin má řadu dobrých důvodů, proč se setkávat se svým přítelem Silviem Berlusconim.