Uděláme vám to nejhorší, zbavíme vás nepřítele. Těmito slovy sovětský diplomat Alexandr Arbatov varoval Západ v roce 1989, hned po pádu Berlínské zdi.
„Sovětský nepřítel měl všechny kvality ´dobrého nepřítele´, byl solidní, stálý, koherentní. Vojensky byl s námi srovnatelný, vybudovaný rovněž na clausewitzovském modelu. Byl sice znepokojivý, ale znali jsme ho a uměli ho předvídat," zavzpomínal před časem francouzský veterán studené války generál Maisonneuve.
Konec východního nepřítele uvrhl strategické experty západních demokracií do zmatku. Chvíli ještě sice varovali, že nelze polevovat v pozornosti a rychle si začít vybírat dividendy míru, ale bylo stále více cítit, že jejich výrokům chybí přesvědčivost. Z Ruska se vážná hrozba znovu stala až o dvacet let později. Od té chvíle, bez ohledu na to, že například italský organizovaný zločin zabíjí víc než jeho ruský konkurent, je ruská mafie nepřítelem číslo jedna. A v podobném duchu dnes média zajímá víc minulost Vladimira Putina, skromného důstojníka KGB, než zvolení ředitele CIA George Bushe staršího prezidentem USA.
V této konstrukci obrazu nepřítele sehrávají hlavní roli strategické instance, jejichž konečným úkolem je legitimizovat použití síly. Spisovatel Paul Dickson už v roce 1971 popsal mamutí mašinérii zděděnou z dob studené války jako „vojensko-intelektuální komplex" think-thanků.
V USA je dnes odhadem 500 až 1500 takových think-tanků (soukromých nebo veřejných výzkumných společností), z nichž nejznámější, Rand Corporation, zaměstnává bezmála 1500 lidí v pěti amerických a čtyřech zahraničních pobočkách a pracuje s rozpočtem 130 milionů dolarů ročně. To je přitom almužna ve srovnání s osmi miliardami, které ročně dostává Institute for Defense Analyses nebo se šesti miliardami, které dostává Aerospace.
Ostatní demokracie nic takového neznají: francouzské oddělení strategických záležitostí při ministerstvu obrany má sotva stovku spolupracovníků a studijní roční rozpočet čtyři miliony eur. Stockholmský Mezinárodní institut pro výzkum míru (SIPRI) si vystačí s padesáti pracovníky a Mezinárodní institut strategických studií (IISS) ve Velké Británii má čtyřicítku expertů při rozpočtu 9,2 milionu eur.
Strategické debaty tedy do značné míry formulují americké strategické kruhy, jejichž rétoriku si ostatní jen osvojují.
Hledání strategií
Po určitou dobu, po irácké invazi do Kuvajtu, mělo nepřítele z východu nahradit „ohrožení z jihu", protože taková jednoduchá geografická otočka by umožnila snadno zakonzervovat strategický rámec a osvědčená řešení. Příliš heterogenní jih se ale pro takové zevšeobecnění příliš nehodil, a to až do okamžiku, kdy se zjevil americký profesor Samuel Huntington se svou tezí o „střetu civilizací".
Obávali jsme se rovněž „šedých zón" a zkrachovalých států, které se vymkly zákonnosti. Pak se ale breviářem unilaterální vize amerických vůdců stala kniha Velká šachovnice, kterou napsal Zbigniew Brzezinski. Už nebylo důležité mít nepřítele, ale udržet si nadvládu. „Vzhledem k tomu, že bezprecedentní síla USA je odsouzená k úpadku, prioritou je ovládnutí procesu vzniku nových světových mocností tak, aby neohrožovaly americkou nadvládu," konstatuje k tomu Olivier Zajec v knize Tajemství geopolitiky.
Nová etapa hledání nepřítele pak přišla až poté, co důležité strategické a intelektuální instituce obsadili neokonzervativci. V roce 1997 založili Projekt pro nové americké století (PNAC), přičemž vycházeli z předpokladu, že americké vedení je dobré nejen pro Ameriku, ale i pro celý svět. Zpráva nazvaná Rekonstrukce americké obrany, kterou PNAC vydal ještě před 11. zářím 2001, pak otevřeně mluvila o legitimitě preventivních válek a přípustnosti použití jaderných zbraní v minijaderných taktických hlavicích.
V demokraciích by stratégové měli pracovat transparentně a v rámci veřejného oficiálního diskurzu. Francouzská Bílá kniha obrany, britská revue pro strategickou obranu z roku 2002 nebo americký dokument Směrem k velké strategii nejistého světa, obnovování transatlantického partnerství a další dokumenty například vysvětlovaly, že sice už neexistuje velký nepřítel, přesto by ale výdaje na obranu klesat neměly. A byť už se v těchto textech nemluvilo o konkrétním nepříteli, jeho funkci převzaly argumenty o rizicích, nejistotě, krizi a unilaterálních zájmech, jinými slovy, na řadu přišel „technologický fetišismus". Doktrína, kterou razil bývalý šéf amerického úřadu národní obrany, následně pracovala s pojmy jako „precizní zbraně", které měly v konfliktech omezit počty mrtvých i vedlejší ztráty. Po ní následoval nápad s kyberválkou - protiraketová obrana se systémem: velení, kontrola, komunikace, počítače, spolupráce a rozvědka, transparentnost bitevního pole, architektura systémů a podobně.
Všechny tyto technologické vynálezy měly bojovat s protivníkem, který by přijal tradiční boj. Takový se ale našel jen jeden - Saddám Husajn během první války v Zálivu (od 20. března do 1. května 2003). Pak už všechny bojující strany frontální střety odmítaly.
Ke globalizaci strachu přispěly i útoky na Světové obchodní středisko a Pentagon. Prezident George W. Bush vzápětí vyhlásil globální válku proti „terorismu" a oznámil světu, že ho ohrožuje „osa zla": Írán, Irák a Severní Korea. Pojmenovat riziko ale nestačilo, bylo třeba ho udělat skutečně hrozivým, a tak stratégové použili tři klasické metody: hypertrofii hrozby, iracionalizaci protivníka a jeho zběsilost. K tomu se přidal nádech tajemství, komplot (tajná válka, tajné archívy), diabolizace (přízrak, fanatik) a část slovníku zrecyklovaného z dob studené války (islamistická internacionála). Ještě rok před 11. zářím se přitom o nebezpečí islamismu nemluvilo vůbec a o terorismu jen okrajově...
Strategie hrozby ze strany nebezpečných šílenců, s níž přišel Francois de Rose, umožňuje terorizovat veřejnost jadernou silou zemí označovaných za „šílené" (Írán, Severní Korea), které na rozdíl od spřátelených zemí (Izrael, Pákistán) slouží jako strašák. Nebo, jako v případě Iráku, poslouží falešné zprávy tajných služeb, které jako záminku k útoku oznamují existenci programů zbraní hromadného ničení.
Nutné otázky
Po skončení studené války se hlavním tématem staly regionální krize (Jugoslávie, Somálsko, Východní Timor, Haiti). Kdo ale tyto krize a rizika hierarchizuje? Kdo rozhodl o tom, že zrovna Somálsko v roce 1993 představovalo krizi? Kdo zničehonic zjistil, že Irák Saddáma Husajna je hrozbou pro svět? Určovat agendu znamená určovat i slovník diskuse.
Evropa, namísto aby budovala vlastní strategickou identitu, se raději orientovala podle USA. Bez ohledu na to, že se Evropská unie stala významným hráčem při řešení krizí, nemá k dispozici žádné policejní ani rozvědné složky, a tak je její analýza mezinárodní situace naprosto závislá na expertízách zvenčí. Co ale Evropa k dispozici má? Institut bezpečnostních studií Evropské unie (IES). Podle jeho zakládající charty je jeho účelem „sjednotit akademiky, funkcionáře, experty a rozhodující sféry členských a ostatních evropských zemí, USA a Kanady s cílem vypracovat analýzy bezpečnostních otázek a obohatit transatlantický dialog o otázky bezpečnosti mezi evropskými zeměmi, USA a Kanadou tak, aby se zlepšily vztahy mezi těmito dvěma částmi světa, a rozšířit přístup k otázkám bezpečnosti na obou stranách Atlantiku." Evropský „vojensko-intelektuální" svět však není s to začít přemýšlet, aniž by viděl centrum v Americe a sebe více méně jako vzdálenou periferii. „Evropa bude moci požívat blahodárné účinky nebes jako v říši středu jen tehdy, když zůstane blízko centra," napsal nedávno bývalý francouzský prezident Eduard Balladur.
Evropská strategická perspektiva by se přitom měla soustředit kolem několika hlavních otázek:
Budou Spojené státy, zodpovědné za finanční, strategickou i civilizační krizi, mít i zítra legitimitu být globálním lídrem?
Dokáže se Evropa, v posledních letech značně zpomalená v důsledku institucionální krize, stát světovou velmocí? A pokud ano, v jakém rozsahu?
Je Evropa s to vyhodnocovat krize, které by ji mohly ohrožovat, a nacházet jejich řešení? Musí mít vlastní strategické koncepty, které by dávaly přednost neutralizaci hrozby před jejím zničením?
Mnoho evropských stratégů si láme hlavu s tím, co si o tom či jiném problému myslí Američané, aniž by se snažili přijít na to, co si o nich má myslet sama Evropa. Poslední summit Severoatlantické aliance v červnu 2009 žádnou jasnou evropskou vizi nepřinesl, snad s výjimkou záruk, že jediná integrovaná vojenská organizace planety přežije a konstatování, že Evropa nemá finanční prostředky na to, aby se v ní víc prosadila.
Autor je bývalý francouzský politik, autor knihy Mécanismes du chaos (Mechanismy chaosu)
Převzato z Le Monde Diplomatique