Byl jednou jeden kluk, který měl rád obrázky. A to mu zůstalo dodnes.
Malý kluk každou sobotu trpělivě čekal u novinového stánku na další číslo svého oblíbeného kresleného časopisu. Nad jeho stránkami dostal jednoho dne ten nápad. Až vyroste, bude dělat přesně takové obrázky v časopisech a knihách.
Tady by jeho příběh pravděpodobně skončil jako klukovský sen, časem zapadaný prachem, nebýt toho, že mu sudičky daly do vínku velký výtvarný talent a k tomu dar vidět život z té lepší stránky. Pak už stačilo jen pár šťastných náhod, aby se jeho životní sen splnil a on se stal uznávaným dětským ilustrátorem a malířem. Pohádka? Ne tak úplně. Ale jak jinak se sluší začít v případě malíře, grafika a ilustrátora Karla Franty, než právě pohádkou? Ilustrace jednoho z nejvýznamnějších českých výtvarníků totiž zdobí desítky pohádkových knih a časopisů pro děti po celém světě. Právě pro ně na stránkách knih ožívají dobrotiví, téměř něhu budící čerti, sladce švitořící ptáci a roztodivné orchestriony jediným pohledem rozehrávající melodie dětské fantazie. Kdo byl letos v Muzeu české hudby na výstavě Malovaná muzika, která dokumentovala Frantovu tvorbu inspirovanou světem hudby, ten si možná řekl, že hudbu lze nejen slyšet, ale i spatřit!
A jak je to s tou pohádkou? Přirovnat životní příběh malíře Karla Franty k pohádce je nadsázka srozumitelná jen v intencích jeho vlastní snahy hledat a poukazovat na lepší stránky života, což je vlastně podstatou jeho tvorby. Ve světě knih se pohyboval už od patnácti let, kdy čerstvě po dokončení školy začal pracovat ve slavné české tiskárně a nakladatelství Melantrich. Měl nastoupit jako litograf, místo toho ho ale posadili rovnou do míst, kde sedávala Helena Zmatlíková nebo František Tichý. Ve zpětném zrcátku uplynulé doby to označuje jako velké štěstí. Brzy přišla jeho první vlastní ilustrace - strašák v zelí. „A to byl pro mě obrovský skok. Do Prahy jsem přišel z malé vesnice. Ty časopisy, které jsem znal jen od novinového stánku, se z ničeho nic staly mou prací," vzpomíná Karel Franta a oči mu jemně září. „Najednou jsem byl uprostřed toho! Tam se to všechno vařilo a byla tam nádherná atmosféra." V té době se ještě sen o ilustraci knihy zdál skoro nedosažitelný. Karel Franta do sebe ovšem postupně nasával atmosféru redakce, tiskárny, vůni knih a vnitřně se k tomuto světu přibližoval. Po válce začal pracovat v redakci Květy jako grafik a rozhodl se pro studia na vysoké škole.
Vybral si obor figurální malířství. „Myslel jsem, že budu Rembrandtem, ale musel jsem se vedle studia sám živit, a tak jsem dělal hodně pro časopisy, což mě drželo při životě." Touha ilustrovat knihy v něm dozrála do jistoty, čekal jen na příležitost. „Měl jsem krédo, že nikdy nebudu získávat práci tím, že půjdu třeba s flaškou do redakce, což se dělalo. Byl za tím pocit, že bych si tím vlastně tak trochu lhal do kapsy. Říkal jsem si: když mě budou potřebovat, tak se ohlásí a doufal jsem, že ten čas jednou přijde." A přišel... Mladá fronta ho požádala o ilustraci knihy Za okny laboratoře. V knize o chemii měl za úkol udělat z chemických vzorců veselé kresby. „Vždycky jsem si říkal, že člověk musí umět ilustrovat všechno, třeba i telefonní seznam. Ale tohle mě zaskočilo. Nebylo to ke čtení, natož pak k ilustrování! Přeci jen to však byla knížka, a já byl šťastný." Kniha o chemii sice přímo nevedla k dalším nabídkám, jako by však byla tajnou iniciací do světa ilustrátorů.
Od magické iniciace chemickými vzorci, která proběhla ještě v době studií na Výtvarné akademii, uplynulo několik desítek let, v jejichž průběhu Karel Franta vytvořil ilustrace stovky dětských knih od autorů jako je Ladislav Dvorský, Henryk Sienkiewicz, Helena Šmahelová nebo František Nepil. S posledním z nich ho navíc pojilo blízké přátelství.
Letos vyšla v Knižním klubu kniha s názvem Co vyprávěla Noc, u které se tito přátelé sešli. Jeden vypráví slovy, druhý štětcem... roztomilé příběhy o ptáčcích a malém bojácném klukovi, původně obsažené v titulech Zobáček mi namalujte červeně (1983) a Strašpytýlek (1996). Pohádkovou říši obohatil příběh o Strašpytýlkovi o řadu neobvyklých přírodních strašidýlek, například Vichřivce, Soumračnice nebo Hromjanka: někdy tajemných a melancholických, jindy dovádivých nebo neposlušných, vždy ale vyobrazených s jemným poetickým humorem Karla Franty. Této knize a Františku Nepilovi patřilo Frantovo vyprávění především.
Kdysi jste uvedl, že jste se vždy snažil ukazovat ty lepší stránky života. Je to dané hlavně tím, že jste tvořil celý život především pro děti nebo jde obecně o váš přístup k životu, pohled na svět?
Je to spíše pohled na svět. Nikdy jsem neměl naplánováno, co a pro koho budu ilustrovat. U mě to vyšlo zcela přirozeně, vlastně jen pokračuju v tom, co jsem začal dělat jako kluk. Šlo mi především o to, potěšit svými kresbami kamarády. A tak jsem vyhledával hlavně ty lepší stránky života a snažil se je ukazovat ostatním. Nikdy jsem tím nechtěl nikoho drásat, vyvolávat nějaké ošklivé emoce a chvíle. Takhle jsem byl naprogramovaný už od mládí. František Nepil byl podobného ražení, proto jsme si tak náramně rozuměli a měli k sobě blízko.
Jaký byl František Nepil očima jeho blízkého přítele. Jak na něho vzpomínáte?
Já na něho velice rád vzpomínám! Jsem moc rád, že mě potkalo to štěstí, že jsem se s ním setkal. Byli jsme spolu i na dovolené, ze které jsem pak napsal knížku. Jmenuje se Dovolená s Františkem Nepilem. V ní jsem se vyzpovídal z toho, co jsme tam spolu zažili. Protože Nepil byl člověk, který kolem sebe rozdával takovou náladu, že se to nechalo psát. Kolem něj automaticky vznikaly příhody, které nikdo neplánoval. A my jsme to pak vlastně jen opisovali.
A Strašpytýlek? Jak se zrodila tato kniha?
Tu knížku napsal pro mě. Mně na míru. A já ji dělal hrozně rád a je to teď moje nejoblíbenější knížka. Na dovolené ve Švýcarsku jsme o té knize hodně přemýšleli. Jednou jsme spolu jeli na lodi a on mi najednou říká: „Tak už jí mám vymyšlenou!" A když jsme pak přijeli do Prahy, řekl mi: „Tak ty jdi ořezávat pastelky, a já jdu psát." A to byla poslední věta, kterou jsem od něj slyšel. Už to nedopsal...
Nakladatelství pak jeho rukopis vydalo v podstatě v nedokončeném stavu?
Ano, našel se nakladatel, který tu knihu vydal, tak jak je. Takže teď, když to čtete, je to přesně v takovém stavu, jako tehdy. Je to ale napsané tak, že to lze pokládat za hotové. Prostě to šlo použít a proto je to poslední knížka Františka Nepila.