Generální tajemník OSN Pan Ki-mun je terčem kritiky ze všech stran. Dokonce i norský velvyslanec při OSN si postěžoval, že muži, který sám sebe označuje za „kluzkého úhoře", chybí charisma.
Pan Ki-mun plánoval cestu na klimatický summit do Norska dlouho, a tím horší pak bylo to, co se stalo - těsně před jeho příjezdem do norských médií prolákla zpráva, v níž norský velvyslanec při OSN Pana označuje za muže slabého, neefektivního a bez charismatu. Proto na norském ministerstvu zahraničí na Pana čekalo přes 40 novinářů, v naději, že šéf OSN na takovou urážku zareaguje. Norský ministr uvedl svého hosta a vyzval novináře, aby se začali ptát. Otázky padaly rychle a ostře: „Byl jste obviněn, že nemáte páteř a charisma. Co na to řeknete?"
Čekalo se, že Pan, známý svým výrazem konfuciánské zdvořilosti, alespoň v této chvíli projeví trochu vzteku, trochu skutečných emocí. Odpoví? Bude se bránit? Pan se ale odmlčel, pak se usmál a změnil téma tím, že Norsko pochválil coby životně důležitého člena OSN. Přítomní v sále si vyměnili zklamané pohledy. Zase jim nic neřekl a odcházeli s prázdnou - bez jediné citace, bez jediné ideje, o níž by mohli psát.
Nebezpečnější než Kim
Jihokorejský diplomat Pan Ki-mun stojí v čele OSN už bezmála tři roky. Je první Asiat v této funkci od roku 1971 a navzdory úřadu „světového prezidenta" lidem jako by stále unikal. Jeho stoupenci poukazují na jeho výchovu, na tišší asijskou kulturu, která má daleko k západnímu hurá individualismu, nicméně za bezbarvého ho považují i východoasijská média. Pan rád připomíná, že doma v Koreji se mu dostalo přezdívky „kluzký úhoř", protože bývalo vždy velmi těžké jeho slova uchopit. „Byl jsem znám jako neviditelný muž," prohlašuje, jako by to jednou měla být pro svět nějaká výhoda.
Mezinárodní společenství tyto naděje nějakou dobu opravdu mělo. Podcenil ho svět? - ptali se jedni. Posunul OSN kupředu tak, že to není na první pohled vidět? Čím déle ale Pan zůstává ve funkci, tím se seznam jeho přešlapů a neúspěchů prodlužuje.
Nejprve se kladně vyjádřil o trestu smrti, který jeho organizace sama formálně odmítá. Pak pochválil Bushovu válku v Iráku, navštívil Barmu a Súdán a obletoval tamní pochybné vůdce, ale zpátky se vrátil s prázdnou. Selhal při řešení regionálních konfliktů, které jeho předchůdci zvládali, a tak mu zůstala poslední priorita - klimatické změny. I v této otázce už má ale trpělivost s šéfem OSN jen málokdo.
Jacob Heilbrunn, komentátor respektovaného amerického magazínu Foreign Policy, Pana označil za „nejnebezpečnějšího Korejce na světě". To je urážka nevídaná, protože tato výsada přece jinak po právu náleží nevyzpytatelnému severokorejskému diktátorovi Kim Čong-ilovi. Největším Panovým úspěchem tedy je to, že se vůbec dostal do funkce, tvrdí Heilbrunn a nazývá šéfa OSN nulou.
Práce, samá práce
Panův předchůdce Kofi Annan, proslul jako „sekulární papež", protože vzal za svou ideu lepšího světa, rozvojové pomoci, mírových misí a boje za lidská práva. Pro mnohé se stal ztělesněním nadějí a utopického ideálu lepšího života. Panovi jeho aura chybí.
Generální tajemník OSN je obecně politik, který žije ze symbolismu a velkých gest. Nemá přílišné pravomoci, místo nich je však nositelem morální autority. Annanův životopisec James Traub napsal, že „pro získání křesla šéfa OSN musíte vypadat neškodně. Jakmile se ale generálním tajemníkem stanete, můžete zkoumat limity svého úřadu." Pokud tedy chcete být slyšet, musíte povstat, ale Pan to nechtěl učinit snad nikdy v životě. On vždy jen odváděl práci, aniž by s ní chtěl být spojován. A práci vždy kladl před soukromý život. „Při pohledu na svůj život lituji toho, že jsem nikdy nebyl s to věnovat se něčemu, co by se nevešlo do úředního životopisu," připouští. Jeho jediným koníčkem je golf, ale i ten si za poslední tři roky zahrál ani ne desetkrát. A má také rodinu, manželku a tři děti, ale i před ní má práce přednost, říká.
Jeho život byl vždy úzce spjatý s OSN, která počátkem 50. let vysílala vojáky do Korejské války. Panovi bylo šest, když válka začala. Jeho rodina před ní musela uprchnout, a tak už od dětství na vlastní kůži během tří let bojů poznal strádání a hlad. Vybavuje si také přátelské Američany, kteří v jeho rodném městě rozdávali čokolády, žvýkačky a sladkosti.
Poprvé do Spojených států odjel v roce 1962 - za odměnu coby vítěz soutěže o esej v angličtině. Setkal se tam s Johnem F. Kennedym a strávil osm dní v San Francisku, kde žil u jistých Pattersonových, v typické americké rodině. Už tehdy projevil diplomatické nadání - jeho hostitelka mu chtěla k obědu uvařit rýži, ale on - k její velké úlevě - požádal místo toho o hamburger.
Než byl v roce 2006 nominován na post generálního tajemníka OSN, strávil Pan 35 let v diplomatických službách jako velvyslanec, poradce pro otázky bezpečnosti a nakonec jako jihokorejský ministr zahraničí. Jeho kariéra se zatřásla nejspíš jen jednou, a to ve chvíli, kdy v dopise ruskému protějšku podpořil smlouvu o zákazu balistických raket zrovna v době, kdy z ní USA chtěly vycouvat. Pan dostal kvapně výpověď, aby Jižní Korea předešla očekávanému americkému hněvu. „Na dlažbě" ale nebyl dlouho a už zakrátko se stal ministrem zahraničí a šest let na to i šéfem OSN.
Annan bez kofeinu
Favoritem na křeslo v čele OSN se stal hlavně díky Spojeným státům, které po neustálých střetech s Kofim Annanem kvůli válce v Iráku hledaly obzvláště nevýrazného kandidáta. Konzervativní deník Washington Times, který je znám svými výpady proti OSN, tehdy uvažování Bílého domu popsal jako hledání „Kofiho Annana bez kofeinu". Z tohoto pohledu byl Pan naprosto ideální.
Většině šéfů států trvalo dlouho, než si ujasnili, kdo že to ten nový generální tajemník OSN vlastně je. Při návštěvě Jeruzaléma mu tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert namísto „Pan" říkal soustavně „Mun" a libanonský premiér ho v Bejrútu dokonce přivítal jako „pana Annana". V květnu 2008 byl Pan ve funkci už přes rok, ale většina zaměstnanců OSN neměla jasno v tom, jak svého šéfa správně oslovovat. Pletli si jeho příjmení a křestní jméno, až musela jeho kancelář vyslat oběžník s výzvou, aby si zaměstnanci dávali při vyslovování či psaní jména generálního tajemníka pozor. Sám šéf doporučil, aby ho nazývali prostě Pan, což je jeho příjmení.
Své práci věnuje nekonečné hodiny, přičemž se zdá, jako by byl všude, ale zároveň nikde. Už jako jihokorejských ministr zahraničí neúnavně cestoval po světě, přičemž během dvou let a deseti měsíců ve funkci stihl navštívit 111 zemí a zúčastnit se 374 jednání se svými protějšky. Jen ve svém druhém roce ve funkci nalétal bezmála milion kilometrů, připomíná hrdě.
Letos v září se vydal do Arktidy, kde navštívil norské souostroví Svalbard. Bylo to skutečné dobrodružství včetně helikoptéry, která se musela vrátit kvůli sněhové bouři, a noci strávené na ledoborci, kde mu neustálé praskání ledu nedovolilo usnout. Když pak ale o této cestě mluvil, omezil se jen na žargon klimatologů - vše popisoval v centimetrech, stupních, litrech a kilech, jako kdyby to, co právě zažil, bylo možné podat jako souhrn matematických faktů a bez jakýchkoli emocí.
„Je nahoře všechno v pořádku?"
Je očividné, že šéf OSN bere život jako cosi předvídatelného a vypočitatelného, uspořádaného jako přehledný graf. Z těchto zkušeností ale nic nevyplývá, nevyvstává žádný jasný obrázek, jen hromada detailů.
Přesto jeden charakteristický okamžik nastal - když Pan stanul na vrcholu Zeppelinovy hory na Svalbardu. Malý červený výtah ho dovezl nahoru a on měl jen ujít asi deset metrů k pozorovatelně, odkud by se mu nabízel ten nejlepší výhled. Panův pohled však sklouzl na údolí pod kopcem.
Cesta k pozorovatelně nebyla nebezpečná, ale pohled na vesničku Ny-Alesund a údolí s tajícími ledovci ležícími asi půl kilometru pod ním mu zamotal hlavu. Byla by to skvělá příležitost k oficiálnímu fotografování - odvážný Pan nad řekou tajícího sněhu. Jeho ale přepadla závrať. Dobelhal se k plošině pozorovatelny. Měl na sobě profesionální teplé oblečení, stejné jako nosí tamní vědci. Tak by ho měl svět vidět, jako environmentálního zachránce a bojovníka za lepší klima. On ale na plošině nevěděl, co říct, a tak jen opakoval „znepokojivé, znepokojivé", a ruce měl bezvládně podél těla. Zjevně mu chyběla síla udělat velké gesto.
Následovalo dlouhé ticho, až jeden z přítomných sebral odvahu a zeptal se ho, jestli na tom osamělém místě nepotřebuje pomoc: „Pane generální tajemníku, je tam nahoře všechno v pořádku?"