Doby, kdy jsou USA zaneprázdněny Afghánistánem, Irákem a nepoddajným Íránem, využila Evropská unie a rezolucí na podporu Palestinců se pokusila je přivést zpět k jednání s Izraelem.
Na počátku prosince izraelská vláda propadla „strategické hysterii". Právě tak označila americká mírová organizace Peace Now zesílenou aktivitu izraelského vedení, které se snažilo u evropských vůdců, kteří jsou „tradičně nakloněni Izraeli", lobbovat proti švédskému návrhu deklarace uznávající východní Jeruzalém za metropoli budoucího palestinského státu. Podařilo se. Švédsko sice mělo podporu Británie, Irska či Belgie, proti se ale postavily například Francie, Německo, Itálie či Česká republika, jejichž zástupci nakonec prosadili vágní formulaci o Jeruzalému coby budoucím hlavním městě Izraele i Palestiny. Nejhlasitějším z nespokojených účastníků dvoudenních bruselských jednání byl očividně lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn: „Východní Jeruzalém není součástí Izraele," prohlásil. „Izraelci mají právo žít v Izraeli, Palestinci v Palestině. Proč Izrael neuzná, že se Palestina skládá ze Západního břehu, Gazy a východního Jeruzaléma?"
Kompromisní text rezoluce měl uspokojit obě strany konfliktu, nicméně stalo se tak jen částečně. Palestinský prezident Mahmúd Abbás rezoluci přivítal jako „krok správným směrem, který ale ani zdaleka nenaplnil palestinská očekávání," a nejmenovaný zdroj z izraelské vlády citovaný deníkem Haarec - po prvním úlevném výdechu - Švédům připomněl, že blízkovýchodní mírový proces „není jako nábytek z IKEA, na jehož složení stačí šroubovák a kladivo. Vyžaduje to více porozumění vůči těžkostem a citlivým místům na obou stranách." Starosta Jeruzaléma Nik Barkat pak v otevřeném dopise ministryni zahraničí EU Catherine Ashtonové připomněl, že „rozdělená města nikdy nikde úspěšně nefungovala. Buď se spojila, nebo zanikla. Poučení je jasné: Jeruzalém musí zůstat jednotný," zdůraznil, nejspíš při vědomí, že odklad otázky východního Jeruzaléma poskytne židovským osadníkům dostatek času, aby východní „arabský" Jeruzalém dořešili po svém - konečným vysídlením Arabů.
„V případě Blízkého východu bývalo zvykem, že před každou podobnou iniciativou mezinárodní vyjednavači létali sem a tam a hekticky hledali způsoby, jak obě strany dovést k jednomu stolu," připomíná agentura IPS. „Nyní se ale vše odehrálo jaksi jednostranně a samovolně." A první krok učinili tentokrát Palestinci: nejprve prezident Abbás pohrozil, že rezignuje, čímž by v regionu vzniklo nebezpečné mocenské vakuum, načež jeho premiér Salám Fajjád oznámil úmysl vyzvat Radu bezpečnosti OSN k jednostrannému uznání Palestiny. USA by takové hlasování sice nejspíš vetovaly, nicméně izraelských premiér Benjamin Netanjahu byl palestinským postupem zatlačen do defenzívy, a tak svou dobrou vůli k jednáním projevil desetiměsíčním částečným zmrazením výstavby ilegálních židovských osad na okupovaných palestinských územích, s výjimkou východního Jeruzaléma. Za této situace vstoupila do hry EU, která se návrhem rezoluce - v původním „švédském" znění podporujícím palestinské požadavky - pokusila přimět Palestince k obnovení rozhovorů s Izraelem. Následné utlumení textu sice nakonec kýžený výsledek samo zmařilo, nicméně i tak je zřejmé, že se Evropská unie v mezinárodních vztazích aktivizuje. A na Blízkém východě bude mít příležitost k nynějšímu matnému A říci i jasnější B.
Izraelská média totiž upozorňují, že ani částečné zmrazení výstavby osad Netanjahuovi nijak nepomohlo dostat se z diplomatické izolace. Ozvaly se dokonce i hlasy, podle nichž mu nakonec nezbude nic jiného, než zajít dál a zopakovat svého druhu „záchranářskou" politiku Ariela Šarona, který byl v roce 2003 donucen ke stažení armády z pásma Gazy. „Netanjahu rezignoval ze Šaronovy vlády těsně před zahájením odsunu z Gazy," podotýká Haarec. „Od té doby neustále opakuje, že budoucnost palestinských území bude určena jen prostřednictvím rozhovorů o konečném uspořádání. Zmrazením výstavby osad si ale znepřátelil osadníky, aniž by se mu podařilo obnovit jednání s Abbásem nebo přimět prezidenta Obamu, aby k němu náhle vzplanul ztracenou láskou. Teď Netanjahu potřebuje najít z této situace cestu ven."
Evropská unie mu zcela jistě podá pomocnou ruku a návod má vcelku prostý. „Myslím, že mírový proces prostě musí hlavně začít a pak je v něm třeba pokračovat," konstatoval finský ministr zahraničí Alexander Stubb.