Dokonce i poté, co jsou bitvy proti tyraniím minulých epoch vybojovány, obcházejí kolem nás přízraky jejich obětí. Konzervativní pravice by je nejraději pohřbila, a pokud se jich dovolává, tak jen za účelem legitimizace stávajících poměrů. Povinností progresivní politiky je vyvolávat duchy neprávem umučených a zotročených, aby jejich oběť nevyzněla nadarmo.
Německý filosof Walter Benjamin vyznával kuriózní víru, že můžeme změnit minulost. Většina z nás si myslí, že zatímco minulost je uzavřená, budoucnost je otevřená. Benjamin se domníval, že minulost se dá změnit tím, co děláme v přítomnosti. Ne samozřejmě doslova, protože o minulosti s jistotou platí snad jen to, že neexistuje.
Neexistuje způsob, jak bychom mohli zpětně anulovat Vídeňskou smlouvu nebo vzít zpět Velký irský hladomor. Pro lidské konání platí, že co se stane, nelze vrátit zpět. To, co o minulosti víme, bude pro ni platit vždy. Napoleon bude až do konce věků mrňous a Einstein bude mít divokou kštici. Žádná budoucnost nemůže změnit nic na skutečnosti, že Benjamin, hrdý na svůj židovský původ, spáchal v roce 1940 na francouzsko-španělské hranici sebevraždu, když měl být vydán do rukou gestapa. Když nebereme v úvahu možnost jejich fyzického vzkříšení, pak nesčetným generacím mužů a žen, kteří se lopotili pro nepatrnou hrstku vyvolených - což je dosavadní příběh historie lidského rodu - se nikdy za jejich bezejmenné strádání nemůže dostat náležité odškodnění.
Walter Benjamin neměl na mysli nic jiného než to, že svým nynějším chováním můžeme ovlivnit smysl minulosti. Minulost možná reálně neexistuje (stejně jako možná neexistuje ani budoucnost), přežívá ale ve svých důsledcích, které jsou její integrální součástí. Stejně Benjamin smýšlel o uměleckých dílech. Podle jeho mínění se význam uměleckého díla v čase proměňuje. Velké básně a romány jsou jako pomalu doutnající roznětky. V nových, nepředvídatelných situacích produkují nové významy, které jejich autoři nemohli předvídat, stejně jako Goethe nemohl předvídat budoucnost komerční televize. Jako by v sobě umělecká díla skrývala netušené významy, které může vynést na povrch jen budoucnost. Každé velké drama, socha nebo symfonie, stejně jako každý individuální člověk, mají budoucnost, která rozhoduje o jejich identitě, ale kterou sami nemohou ovlivnit.
V jistém smyslu víme o Francouzské revoluci nebo o stalinské vládě teroru víc než ti, kteří byli účastníky těchto událostí, protože víme, k čemu vedly. S výhodou zpětného pohledu můžeme tyto události vepsat do širšího rámce, a tak se v nich můžeme orientovat lépe než třeba Robespierre nebo Trocký. Daní za toto dokonalejší poznání je bezmoc. Neexistuje způsob, jak bychom toto poznání mohli využít k nápravě minulých křivd. Podobáme se mužům a ženám usilovně mávajícím z velké dálky na dějiny, neschopným ovlivnit jejich krize a peripetie.
Nejsme však úplně bezmocní. Na nás je, abychom se postarali, že Michelangelo a Thomas Mann nebudou patřit k rase, která skončila tím, že samu sebe vyhladila. Jsou mrtví, a tudíž bezmocní, aby tomuto tragickému vyústění zabránili. My nejsme. Můžeme vnést do příběhu jejich životů změnu. Nemůžeme změnit osud těch, kteří v minulosti bojovali za spravedlnost a položili za svou věc své životy. Svými nynějšími činy nicméně můžeme přepsat příběhy jejich životů a dokonce k nim můžeme připojit klasický happy end.
Takto bychom, domníval se Benjamin, mohli naše předky do jisté míry spasit. Tradiční judaistický rituál truchlení a vzpomínaní by tak mohl získat nový rozměr. Pro tohoto neortodoxního levičáka kupodivu podle všeho dokonce nostalgie skrývala cosi revolučního. Dnes je nostalgie skoro tak nepřijatelná jako rasismus. Naši politici hovoří o tom, že bychom za minulostí měli udělat tlustou čáru, a že bychom se ke starým sporům měli obrátit zády. Takto můžeme klopýtat pouze vstříc sterilní a pusté budoucnosti bez paměti.
Odmítal-li Benjamin tento druh filištínství, bylo to proto, že si byl vědom, jaký ozdravný potenciál se v minulosti skrývá pro přítomnost. Ti, kdo se snaží vymazat minulost, se vystavují nebezpečí, že zruší i budoucnost. Nikdo nebyl horlivější v zahlazování odkazu minulosti než nacisté, kteří podobně jako stalinisté jednoduše vyškrtávali z historických dokumentů to, co se jim nehodilo do krámu. Minulost představovala v jejich rukou stejně tvárnou hlínu jako budoucnost. Skutečnou moc má ten, kdo má pod kontrolou to, co se již událo, a nikoliv ten, kdo má jen schopnost ovlivnit, co se bude dít v budoucnu.
V jednom ze svých nejpronikavějších výroků Benjamin říká, že to, co muže a ženy vede k revoltě proti nespravedlnosti, nejsou sny o vnoučatech žijících ve svobodě, ale vzpomínky na zotročené předky. Postoupit dál můžeme jen tehdy, když obrátíme náš pohled k hrůzám minulosti, pokud se tím ovšem neproměníme v kámen.
Benjamin projevoval velký zájem o dílo svého součastníka Sigmunda Freuda, shodou okolností rovněž Žida, který také spatřoval v paměti klíč k emancipaci. Podle Freuda člověk přirozeně tíhne k zapomínání. To, co nám umožňuje přežít, je zapomínání. Žijeme jen díky tomu, že potlačujeme velký díl nepříjemných skutečností z naší minulosti. Zapomínání je tedy podle Freuda naší přirozeností. Vzpomínání je jen zapomínáním zapomenout. Může to být nesmírně bolestivý proces, což je jeden z důvodů, proč se mu pokoušíme vyhnout.
Existuje zde paralela mezi jednotlivci a národy. Národy někdy vzkvétají, protože popírají zločiny, z nichž se zrodily. Jen tehdy, když jsou zakládající invaze, okupace, genocida nebo podmanění bezpečně uložené v politickém nevědomí, může se suverenita cítit v bezpečí.
Zotročení předkové, jak jim říká Benjamin, jsou těmi, které má pod svým patronátem Barack Obama. On sám sice potomkem otroků není, ale je dítětem kontinentu, z něhož byli kdysi deportováni. Obama tuto skutečnost příliš nezdůrazňuje, alespoň soudě podle jeho pečlivě budovaného „postrasového" mediálního obrazu. Od jeho administrativy lze každopádně asi jen sotva očekávat nějakou radikálnější změnu. Spojené státy zůstanou státem jedné strany, ať už aktuálně vládnoucí kapitalistická strana ponese jakékoliv jméno. Ať tak či onak, s mužem černé pleti u moci se zemi nabízí jedinečná příležitost spasit své mrtvé. Dostala šanci napsat neočekávaný epilog k neslavné historii otroctví a rasového konfliktu.
To ještě neznamená, že konec dobrý, všechno dobré, jak si údajně myslel Shakespeare. Tragédie se nezmění v komedie jen díky tomu, že k nim připojíme pár optimistických závěrečných řádek. Většina Shakespearových happy endů ve skutečnosti obsahuje nějaký rozkladný prvek, nějakého posměváčka, který se odmítá nechat ukolébat zdánlivě šťastným rozuzlením.
Obamovo vítězství nemůže odčinit zavrženíhodnou americkou historii rasové diskriminace. Zlynčovaným, vykastrovaným a ponižovaným minulých epoch se nemůže dostat reálné vykoupení. Naši optimističtější předkové často uvažovali o dějinách jako o jakémsi vlaku, který nás z temných údolí vyveze na slunce zalité pláně. Pokud je ale historie vlakem, musíme si připomínat ty, kteří nikdy nedorazili do cíle - kteří zůstali ležet podél trati nebo se v zoufalství vrhli do kolejiště.
I tak nám ale komický zvrat událostí, který Obamu vynesl do Bílého domu, názorně demonstruje, že historie, ať už jakkoliv tragická, není osudem. Co se stane, nedá se odestát. Nicméně jak nám Benjaminův přítel a kolega Bertolt Brecht nikdy nepřestával připomínat, mohlo se to také stát docela jinak nebo se to nemuselo stát vůbec. Mezi elementy, z nichž se skládá historie, je spousta věcí, které se nikdy nestaly nebo se stát nemusely, a přesto na průběh událostí nemají o nic menší vliv než ty, které se skutečně staly.
Když se díváme do minulosti z perspektivy Barracka Obamy úřadujícího v Bílém domě, vidíme víc než to, co mohli v 19. století vidět otrokáři na hlubokém americkém Jihu. Vidíme, že k zotročování nemuselo vůbec dojít, protože jednoho dne se prezidentem stane Afroameričan, čímž definitivně vyvrátí mýtus, že je příslušníkem méněcenné rasy.
Tato skutečnost retrospektivně přepisuje dějiny národa. Zároveň nás ale upamatovává na nesnesitelný skandál: všechno to strádání a neštěstí bylo nakonec k ničemu. Jak napsal Brecht: „Utrpení toho muže mnou otřásá, protože nebylo nezbytné."
Terry Eagleton je britský literární teoretik a kritik. Článek byl převzat z časopisu New Statesman.