Pokus o legalizaci puče v Hondurasu nesvobodnými volbami selhal, a tak má nyní Honduras prezidenty hned tři: svrženého Manuela Zelayu, pučistického Roberta Michelettiho a Porfíria Lobo Sosu, který ony pochybné volby vyhrál.
Pro pochopení současných událostí v Hondurasu je třeba se vrátit o několik let zpět. Nynější ústavní a zároveň svržený prezident Hondurasu, don Manuel Zelaya Rosales, byl zvolen v roce 2005. Je členem Liberální strany (PL), která o moc tradičně soutěží s Nacionalistickou stranou (PN), přičemž rozdílů mezi oběma stranami prakticky není (vzpomeňme rozdíl názorů demokrata Obamy a republikána Bushe na afghánskou kampaň). Zelaya volby vyhrál s minimálním programem, v němž slíbil - a pak také splnil - zvýšení a pravidelné vyplácení mezd, které ve městě činí v přepočtu 297 dolarů a na venkově 243 dolarů. Slíbil také obnovu venkova zničeného hurikánem Mitch a zdravotní péči pro venkovany, což mohl učinit jen díky tomu, že navázal diplomatické vztahy s Kubou a vstoupil do regionálního sdružení ALBA, v němž dominuje Venezuela. Získal tak pro venkov stovku (amerických) traktorů (placených Venezuelou), několik desítek kubánských lékařů a měsíční dodávky ropy z Venezuely.
Byl-li duch Chávezův skryt pod každou kapotou amerického traktoru, či byl-li v každé očkovací vakcíně kubánského lékaře, pak byl skutečně Zelaya „posedlý" silou venezuelského státníka. Nikdo se ale o Honduras přesto příliš nezajímal, a to až do chvíle, kdy se viceprezident Elvin Santos letos rozhodl kandidovat na úřad prezidenta. Byl členem PL stejně jako předseda Kongresu Roberto Micheletti, který ho upozornil, že politik ve funkci nesmí kandidovat. Santos tedy abdikoval a vyzval Michelettiho na nominační souboj, v němž Micheletti drtivě prohrál...
Prezident je v Hondurasu současně předsedou vlády, viceprezident místopředsedou, a tak Zelaya v lednu 2009 na toto uvolněné místo jmenoval univerzitního profesora a právníka Aristida Mejíu. Zelayu k tomu ale naneštěstí napadlo spojit plánované volby s referendem o ústavě a volbě prezidenta. Toho využila skupina kolem Michelettiho, který 28. června požádal armádu o zásah. Prezident byl za noční střelby chycen a ještě v pyžamu letecky odpraven, bez obligátního kartáčku na zuby, až na ranvej mezinárodního letiště v kostarickém San Juanu.
Honduraský parlament vzhledem k „nepřítomnosti pana Zelayi" navrhl, aby jako oprávněný (ale podle ústavy po viceprezidentovi až třetí v pořadí) Micheletti složil prezidentský slib. Únos prezidenta přitom přesně odpovídal scénáři venezuelského převratu Carmeno-Borjase z roku 2002, který ovšem neuspěl, protože se obyvatelé Caracasu ihned vzbouřili. V Hondurasu ale armáda jakýkoli odpor proti puči potlačila, a tak Zelaya z Kostariky přesídlil do Nikaraguy, odkud se několikrát pokusil vrátit se do vlasti. Podařilo se mu to až 21. září a útočiště našel na brazilském velvyslanectví v Tegucigalpě.
Pučistickou vládu Hondurasu neuznal žádný stát OSN, Hondurasu bylo pozastaveno členství v Organizaci amerických států a přišel i o část pomoci z USA. Na pořad dne se dostaly zákazy vycházení, policejní i armádní razie, zatýkání. Pro své politické názory policie a armáda zabily prozatím už 21 lidí a Amnesty International registruje navíc i dalších více než čtyři tisíce trestných činů spáchaných vládními ozbrojenci.
Za situace, kdy selhal Áríasův i Shannonův mírový plán (oba počítaly se Zelayovým, byť formálním, návratem do funkce), se země probudila v neděli 29. listopadu do „demokratických" voleb: konaly se pod hlavněmi samopalů, „buřiči" byli předem oficiálně registrováni na policii a veškeré finance kandidátů hnutí odporu byly na účtech zablokovány.
Volby přivítali snad jen američtí republikáni a vynikl v nich Porfírio „Pepe" Lobo Sosa z PN, který vyhrál údajným ziskem 56 procent hlasů. Druhým byl Elvin Santos, kterého údajně volilo 34 procent lidí, nicméně s každým dalším dnem sčítání hlasů toto procento klesalo. Z neoficiálních údajů vyplývá, že se k volbám dostavilo jen 37 procent voličů, zatímco většina hlasování bojkotovala, jak k tomu Zelaya vyzýval v rozhlasu.
Podstatné jsou dnes ale dvě věci: mandát a uznání Pepe Lobo Sosy a osud „vězně" brazilské ambasády Zelayi. Lobo Sosa má silný mandát. V roce 2005 tohoto statkáře a charismatického absolventa Miamské univerzity (a předtím i Univerzity přátelství národů Patrice Lumumby v Moskvě) volilo 845 tisíc voličů, nyní přes 900 tisíc. K tomu, aby vykonával úřad prezidenta po Manuelu Zelayovi, tedy od 27. ledna 2010, to postačuje, jak se vyjádřily například Německo, Francie či Švýcarsko. Summit zemí Latinské Ameriky v portugalském Estorilu ale ukázal, že řada zemí kontinentu volby v Hondurasu vůbec neuznává (Chile, Argentina, Brazílie, Bolívie, Ekvádor, Kuba, Venezuela, Nikaragua), zatímco některé s Lobo Sosou už počítají (Kolumbie, Peru, Panama, Kostarika, Guatemala, Salvador). Konečně i brazilský prezident Ignacio Lula da Silva prohlásil, že vše bude záležet na vztahu Lobo Sosy a Zelayi. Toho už ani soud, ani parlament do vlády nevrátí - do slova a do písmene je v rukou Brazilců i Lobo Sosy. Posledně jmenovaný nepochybně využije přízně USA a bude chtít situaci koncem ledna řešit, byť třeba amnestií pro svého předchůdce. Jen tak si totiž nakloní své odpůrce doma i v zahraničí. Do té doby bude vládnout pučista Micheletti, a tak budou Vánoce ještě rušné. Jenže, bude-li Lobo Sosa chtít situaci řešit civilizovaně (tedy nevyštvat Zelayu do exilu, jak plánuje Micheletti), budou s ním muset spolupracovat i Zelayovi stoupenci, včetně Aristida Mejíi.
Pozice pučistů je vratká, zatímco postavení Lobo Sosy je den ode dne pevnější, a tak nejspíš na konec rozhodne jednání právě dvou bývalých rivalů z voleb roku 2005. Buďme však střízliví. Padlých nadějí je v případě Zelayova osudu více, než podzimního listí.
PhDr. Terezie Nováková