Co vyučujete, o čem přednášíte? To se mne občas lidé ptají. Odpovídám už standardně: „O tom, jak funguje příroda". Na jmenovacím dekretu je však uvedeno, že jsem se stala profesorkou ekologie. Proč odpovídám tak vyhýbavě? Protože při slovu „ekologie" často vidím úsměšek, pokrčení ramen, rozpačité pokývání hlavou. Což tato základní věda, která poznává a definuje vztahy mezi organismy a jejich prostředím, ztratila své renomé a vážnost? Nebo už objasnila všechny vnější okolnosti životního prostředí a vypátrala důležité reakce živoucích tvorů naší planety na ně a známe míru jejich přizpůsobení? Nikoliv, cesta k poznání a předvídání ekologických vztahů je stále otevřená a je nekonečná, tak jako je nekonečná cesta evoluce, proměnlivost prostředí a adaptační schopnost organismů.
Ekologie byla vždy doménou lidí přemýšlivých, kteří odpozorované vztahy a závislosti respektovali, řídili se jimi a využívali jich ke svému užitku. Pravěcí lidé byli bytostnými ekology - věděli, kde hledat a ulovit potravu - a když se usadili jako zemědělci, měli už vypozorováno, co lze v daném klimatu úspěšně pěstovat, a přírodním poměrům se přizpůsobili.
Chtěli jsme a někdy ještě chceme poroučet větru i dešti
S rostoucí populací rostla ovšem i potřeba výživy, při tom ale rostla i důmyslnost lidstva, takže 19. století již začalo silně manipulovat se zdroji živin i vody pro „výrobu" potravin. Ekologie se z povědomí vyloupla a zrodila jako věda teprve v 19. století, kdy se Haeckel snažil pochopit hospodaření přírody se zdroji a své nauce dal název odvozený z řeckého oikos (dům, hospodářství) a logos (nauka). Takže původní definice ekologie zněla, že tato věda se zabývá hospodářstvím přírody, zároveň však zpřesnil svou definici na nauku o vztazích organismů a prostředí. Ekologie se stala především doménou botaniků i zoologů, kteří rozšíření planě rostoucích rostlin i živočichů na souši i ve vodě intuitivně svazovali s klimatem a půdou v dané oblasti. Jenže touha po stále větší zemědělské produkci vedla ke zpupnému pohrdání tušených zákonitostí, technický pokrok zmnohonásobil lidskou sílu a tak po rozorání stepí i prérií, po velkoplošném zavlažování polopouštních kultur bavlníku z Aralského jezera, po plošném kácení tropických pralesů se objevovaly výhružné efekty zdevastovaných krajin, jejichž náprava je stěží možná.
Civilizovaný člověk se postupně odpoutal od souznění s přírodou, zaslepil se svou technickou silou a hlásal mocenská hesla, jako např. Stalin na propagačních plakátech „ i přírodu si podmaníme!" U nás byl v padesátých letech popularizován sebevědomý slogan „poručíme větru, dešti".
Byl to bohužel technický pokrok a nesmírná urbanizace, které zcela otupily vztah lidí k přírodním dějům, které soudobá společnost vnímá jen zcela pragmaticky, s perspektivou nejbližší budoucnosti. V dobách „reálného socialismu" od 1948 byla v žebříčku hodnot na prvním místě produkce potravin a těžba surovin. Těmto prioritám se podřídilo veškeré hospodaření v krajině, jejíž postupná devastace byla zřetelná a nevratná. I v té době u nás však fungovalo ještě dosti odborníků, kteří zkázu krajiny pozorovali a kritizovali. Jejich hlas byl však rušivý, protože zdržoval od dosažení slíbených „světlých zítřků". Proto byla ekologie vyřazena ze struktury vědních oborů, z výuky v základních i středních školách i z univerzit.
Postupně se však bez nápravy zhoršovala atmosféra, zhoršovala kvalita vody i potravin, přibývalo pacientů s těžkými alergiemi a dalšími chorobami, poté začaly hynout souvislé lesy v rozsáhlých horských oblastech, takže se do popředí dostávala pragmatická otázka nápravy životního prostředí: atmosféry, vody, půdy i dosahu všeobecné chemizace. Tyto uchopitelné entity burcovaly pozornost občanů i médií, takže se analýzy životního prostředí staly ohniskem zájmu techniků, chemiků, lékařů i potravinářů a ústředním bodem zpravodajství. V padesátých letech si u nás někdo z medií vzpomněl na sklonný a lépe ohebný termín ekologie. Pustil ho do oběhu a od 2. poloviny 20. století se používalo slovo ekologie pro označení všech jevů, souvisejících s životním prostředím, ba i s ekologií, a tím vznikla ve veřejnosti devalvace Haeckelovy ekologie jako nauky o vztahu organismů a prostředí. Zůstalo jen to prostředí.
Není ekologie jako ekologie
Na prvním svolání poradního sboru prvního ministra pro životní prostředí ČSR Josefa Vavrouška v roce 1990 se touto terminologickou otázkou zabývalo vážně plénum asi 60 českých a slovenských odborníků, protože světové jazyky mají pro Haeckelovu vědu název EKOLOGIE (angl. Ecology, něm. Ekologie) a pro životní prostředí název ENVIRONMENT (něm. Umwelt, fr. Ambient). Jen ruština a dnešní čeština zahrnují pod slovo ekologie především celý viditelný soubor prvků životního prostředí. Nelze se tedy divit přezíravému pohledu technické inteligence, (včetně pana prezidenta Klause), která tuto ekologii nepovažuje za vědu, ale jen za soubor poznatků. Jistě, otázka životního prostředí je neuspořádanou množinou jevů od faktorů, přirozeně určujících prosperitu ekosystémů, až k aplikačním technologiím, které analyzují a zneškodňují jedovaté, škodlivé i jiné balastní látky, kterými civilizace naši biosféru zamořila. Ty se staly také lukrativními zdroji financí pro zainteresované výrobce.
Ale vlastní podstata této vědy, tj. vztah a fungování organismů pod řídícím imperativem prostředí, zůstala pro pragmatické uživatele odsunuta. Nebylo tomu tak ve svobodném světě, nezatíženém direktivním řízením vědy. V 60. letech se z Oxfordu do celého světa rozšířil vědecký projekt pro biologické zhodnocení produkčních možností naší planety ve všech zeměpásech a vegetačních zónách. Ohlas tohoto Mezinárodního biologického programu (IBP) byl netušený, připojily se univerzity a výzkumné instituce celého světa, včetně nás. Výsledky operační fáze z let 1962-1970, získané jednotnými metodami, daly konkrétní obraz produktivity i stability suchozemských a vodních ekosystémů naší biosféry, včetně moří. Objasnily klimatické, půdní i lidmi způsobené omezující činitele a uložily do světových kompendií objektivní informace o fungování živé složky naší Země. Naši účast umožnila především tehdejší Československá akademie věd.
Vztahy v našem životním prostředí nám čím dál tím víc unikají
S otázkou základních přírodních procesů v biosféře souvisí ovšem i jejich vnímání a hodnocení lidskou populací. Odtržení od přírody kráčelo v minulosti úměrně s technickou civilizací a zcela vymýtilo nejen poznávání přírody krok za krokem, ale i ekologické povědomí. Ještě stále u nás přetrvává obrozenecký důraz na kulturu a preferenci umění. Ve společnosti by se zesměšnil člověk, který by neznal Goetha nebo Beethovenovu 9. symfonii, ale byl by uznale akceptován člověk, který by hrdě prohlásil, že ho kytky ani živáčci ve vodě nezajímají, krajina ho upoutá jen při dostatečné rekreační kapacitě pro lyžování nebo plavání v moři, s dobrou dopravní infrastrukturou. Kde hledat původ tohoto fatálního odtržení technicky vyspělé civilizace od samotné podstaty naší biosféry, od přírodních dějů a závislosti lidstva na nich? Chyba začíná již v základních školách a kupí se během středoškolského a vysokoškolského vzdělávání. Studenti se do maturitního věku naučí vyjmenovat systém rostlin a živočichů, naučí se odříkat fyzikálně-chemické procesy fotosyntézy, jako hlavního zdroje života na Zemi, aniž znají předivo vztahů mezi sluncem, atmosférou, půdou, vodou, vegetací a dalšími potravními řetězci. Nezajímá je už vůbec uzavření tohoto dokonale ekonomického látkového koloběhu, vedoucího k návratu stavebních složek zpět do biosféry a zaručujícího její stabilitu.
Mluvím ze zkušenosti 20 let výuky na katedře ekologie UP v Olomouci, z přijímacích pohovorů s uchazeči o tento obor. Sympatický hoch z bramborářského podhorského kraje na otázku, co se převážně pěstuje na polích v jeho oblasti, odpověděl, že řepa, kukuřice a obilí (jaké? - to nevěděl). Zda brambory? To také připustil. Jak se vlastně pěstují brambory, sejí, sázejí, na jaře, na podzim? Po delším váhání prohlásil, že se asi sázejí na podzim. Složitý přijímací test z biologie však absolvoval mezi nejlepšími. Byl odchovancem 2. generace učitelů, kteří již zcela ztratili ekologické povědomí. („poručíme větru, dešti!"), kteří pilně pěstovali v adolescentní mysli přednost technických věd i některých vhodných společenských nauk, ale přírodu i děje v ní zprostředkovali pouze virtuálně.
Naše školství už dlouho postrádá zanedbané školní zahrady, objevné poznání rostlin od semínka k produktu, učitelství se stalo zaměstnáním, nikoliv povoláním. Nejsou kantoři, kteří by studenty vyvedli na objevitelskou exkurzi. Jen dobrovolnické organizace, poháněné osobním nasazením, vytvářejí střediska ekologické výchovy, kde se malá, ale poznatelná část mládeže vrací ke ztracenému ekologickému povědomí. Škola i grantové financování vědy stále více odvádějí od vlastního pozorování přírodní reality k pohodlné virtuální manipulaci s krajinou, s ekosystémy a s populacemi rostlin i živočichů na obrazovce, což dovoluje vytvářet, simulační a hlavně prognostické počítačové modely dějů v přírodě. Jejich ověření pokusem a dlouhodobým pozorováním je nemožné, ale studijní, poté i publikační úspěch a profesní uplatnění jsou zaručeny.
Chybí pokora k přírodnímu dění, trpělivá všímavost, zvídavost a poznávání, chybí touha dobrat se příčin evoluce, chuť vydat se vlastní neprošlapanou cestou k pochopení vztahů mezi člověkem, přírodou a jejími imperativy, vydat se cestou ekologie, která jediná vede k udržitelnému hospodaření a rozvoji naší biosféry.
Autorka je emeritní profesorkou na Katedře ekologie a ŽP na Univerzitě Palackého v Olomouci
Je první nositelkou Ceny Milady Paulové za celoživotní přínos vědě