Některé osobnosti jsou v dějinách české kultury zabydleny natolik samozřejmě, že ani dlouhá přestávka v prezentaci jejich díla nemůže, zdá se, fakticky mnoho změnit. V případě Josefa Čapka je průrva mezi poslední a současnou retrospektivní výstavou v Jízdárně Pražského hradu opravdu neuvěřitelných 30 let! Přestávka byla možná způsobena mj. tím, že Josef Čapek byl celkem akceptován i minulým režimem - i když dost nedobrovolně - ideologická indoktrinace pochopitelně kladla důraz na jeho „levicovost", která se snad víceméně vztahovala pouze na závěr jeho tvorby v protiválečných cyklech, navíc Čapkové (i když nepřípustní masarykovci) byli z dějin českého umění nevymazatelní a demiurgem totality uznávaní.
V polistopadové éře sice nepatřil Josef Čapek k těm, které by bylo třeba v první linii rehabilitovat, ale v obrazu dějin české kultury, po léta manipulovaném, si jisté „uvedení na pravou míru" zaslouží i on.
Stereotypy a práce na zakázku
Velké výstavy tohoto druhu mívají hluboký smysl i proto, že dovolují přehlédnout dílo umělce v určitém celku, který je záslužně nemanipulující, ale který nemusí být vždy zcela lichotivý. Občas odhalí i machu, stereotypy, práce na zakázku, manýry či jiné slabiny. Josef Čapek, jehož reprodukce obrázků s dětskými motivy visely dlouhá léta například ve všech čekárnách zdravotních středisek a bez pejska a kočičky se neobešla žádná dětská knihovna, zde jistě také odhaluje své stereotypy a jeho výtvarná zkratka někdy hraničí se schématem. Občas vykazuje snad i rysy nadprodukce některých líbivých motivů, možná i tvorby na objednávku.
Co však výstava zdařile vystihuje především, je fakt, že umělec byl schopen takové nebezpečí stereotypu rychle rozpoznat a vždy začal hledat novou cestu. Okruh jeho inspirací tematických i stylových je tak sice poměrně široký, ale přesto v něm lze vysledovat stěžejní tematiku, kterou ostatně výstava definuje promyšlenou instalací. Procházíme zde od juvenilií a secesního názoru poněkud ztlumeného neoklasicistní poetikou, přes okouzlení fauvismem, expresionismem a cézannovským kubismem až po originální, dobově velmi nosný mix internacionálního modernismu a folklorní zkratky, orientovaný zejména na tehdy téměř módní slovenskou Oravu či Detvu.
Připomeňme, že tyto synkreze mají své kořeny ve výtvarném názoru české moderny přelomu 19. a 20. století a Čapek je tvrdošíjně a nesporně tvořivě prolongoval. Jistě není bez významu, že s bratrem Karlem začínali svou umělecko-kritickou dráhu na počátku minulého století v Moravskoslezské revui, tedy v samém centru vzniku těchto tendencí. Zvláštní kapitolu tvoří zmíněná produkce pro děti - zde bývá Čapek srovnáván s Josefem Ladou. Podrobnosti mj. o této afinitě přináší obsažná publikace - katalog k výstavě.
Čapkové jako fenomén
Oba Čapkové jsou velmi zvláštním fenoménem v dějinách českého moderního umění. Oba nesporně velmi nadaní literárně i výtvarně, nejspíše trpěli pocitem silné výlučnosti. Josef byl možná ještě o něco mnohostrannější osobností kultury meziválečného období - malíř, grafik, kreslíř, scénograf, dramatik, prozaik a autor próz pro děti, žurnalista, myslitel, publicista, výtvarný teoretik a kritik, redaktor - i když byl do jisté míry svým bratrem, úspěšným literátem poněkud zastiňován.
Studentská a vandrovní léta Čapkové prožili v posledních letech rozpadajícího se Rakouska-Uherska a moderní českou kulturu zakládali spolu s masarykovskou garniturou až na prahu svého středního věku. Netřímali tedy jen pomyslný prapor ideálů modernismu, ale souzněli i s humanitními ideály Masarykovy „české otázky" a zároveň s ideou ekonomicky prosperujícího nového demokratického státu. Svou uměleckou úspěšnost tedy nepochybně měřili nejen dávkou lidskosti, ale také schopností své umění uplatnit na kulturním trhu a prodat. A tu je třeba si připomenout zejména v Josefově případě, že na tomto trhu prosazoval něco až na výjimky tak nelíbivého a neprodejného jako byla kubistická, fauvistická, abstraktní či folklorní zkratka, navíc se sociálně soucitnými či kritickými akcenty - i když nesporně také do jisté míry módními, připomeneme-li třeba postoje Voskovce a Wericha vyjádřené v Osvobozeném divadle a zejména v jejich pozdější filmové produkci. Nicméně to byla zároveň i doba, kdy tzv. moderní umění bylo posmíváno, odsuzováno a zatracováno, přičemž kontroverzní modernistická či avantgardní „levicovost" je kapitola sama pro sebe.
Josef se jistě na druhé straně podílel i na proslulosti svého bratra a také tu bylo známé hradní zázemí. Přesto lze tuto ekonomickou úspěšnost považovat za velmi pozoruhodnou. Je možné, že právě úspěch na trhu napomohl takovému rozšíření čapkovské imaginace, že se zabydlela v obecném vizuálním povědomí kulturního diváka několika generací, asi zejména ze středních vrstev a společenství vzdělanců. Žádná statistika k tomuto fenoménu ovšem neexistuje. Byla by jistě zajímavá.
Trochu biografie
Dětství prožili všichni Čapkové spolu v Malých Svatoňovicích a v Úpici. Jejich sestra Helena o tom napsala knihu Moji milí bratři (1962) - a totalitní režim se jí pomstil za bratry, jejichž dílo bylo nesmlčitelné - od politického procesu (1951) s jejím druhým mužem Josefem Palivcem, diplomatem, básníkem a esejistou, byla až do konce svého života (1961) perzekvována.
Josef vystudoval původně na nátlak rodiny s nevalným úspěchem dvouletou německou tkalcovskou školu ve Vrchlabí, krátký čas dokonce pracoval jako dělník, ale táhlo ho to silně k výtvarnému umění. Roku 1904 odešel do Prahy, kam se později natrvalo přestěhovala celá rodina. Splnilo se jeho toužebné přání a v letech 1904 - 1910 studoval malbu a kresbu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze mj. u K. V. Maška, Jana Preislera a Ladislava Šalouna. Mířil však dále do světa, v letech 1910 - 1911 pobýval v Paříži v ateliéru Colarossi, s hojnými kontakty mezi literáty i výtvarnými umělci. Později podnikl ještě několik dalších cest opakovaně do Francie, Německa a Španělska. Profesní i společenská komunikativnost obou bratrů byla podivuhodná, i když jistě velmi výběrová a exkluzivní.
Po návratu do Prahy se Josef připojil ke generačním snahám modernistů. Účastnil se jejich výstav, redigoval Umělecký měsíčník Skupiny výtvarných umělců, po vstupu do spolku Mánes spoluredigoval jeho časopis Volné směry. Byl členem skupiny Tvrdošíjných, spolupracoval i s Uměleckou besedou. S bratrem Karlem a s S. K. Neumannem se podílel na vydání generačního Almanachu na rok 1914. V Neumannově Červnu otiskl v roce 1918 svou objevnou a průlomovou studii Umění přírodních národů, předscénu konceptu „nejskromnějšího umění". Výbor esejů na toto stěžejní Čapkovo téma vyšel v roce 1920.
Také pilně novinařil a psal studie, eseje, fejetony o umění i výtvarnou kritiku, publikoval v mnoha periodikách, například v Kmenu, Národních listech, Rozpravách Aventina Štorcha-Mariena (s ním se však později kvůli finančním sporům rozešel spolu s bratrem ve zlém, viz LtN č. 43/2009), v letech 1921 - 1939 působil legendárně v Lidových novinách, 1933 - 1939 byl redaktorem Života, časopisu Umělecké besedy.
Čapkové nakonec ztroskotali v dobovém zápasu s německým fašismem a nepochybně svého nepřítele těžce podcenili. Josef byl již 1. září roku 1939 zatčen a vězněn v koncentračních táborech. Zemřel v dubnu 1945 v Bergen-Belsenu v Dolním Sasku, patrně na tyfus. Je symbolicky pohřben v Praze na Vyšehradském hřbitově.
Originalita a oblíbenost
Výstava v Jízdárně Pražského hradu, kterou připravila dlouholetá čapkovská badatelka Pavla Pečinková, představuje výtvarné dílo Josefa Čapka v nebývalé šíři a úplnosti. Zvláštností Čapkova díla ve světle evropské avantgardy je jeho tvrdošíjná inspirace lidovým uměním a v rámci modernistického rozvolňování struktury obrazu neochvějné zachovávání vizuální „čitelnosti" či figurativnosti. Potvrzuje se tak nejen, že Josef Čapek byl neobyčejně tvárný ve schopnosti reflektovat nové směry evropské provenience, ale že ve svém díle podržel také invariantní rysy a smysl pro tradici, nejen domácí.
Divák má jedinečnou příležitost vidět celistvou výpověď umělce, jehož koncept „nejskromnějšího umění" zahrnuje celou škálu projevů od lidového či periferního projevu až po „vysoké" umění, a to v mimořádné symbióze. Prosazovat takový názor však vyžadovalo zároveň velkou dávku neskromnosti, nezdolného přesvědčení o správnosti nastoupené cesty a jistě i silné příznivce a zastánce. Tím spíše, že nepřátel a odpůrců bylo jistě, jak známo, dost...
Nelze nezmínit, že vernisáže výstavy se zúčastnil prezident Václav Klaus, který ve svém projevu připomněl, jak jednoznačné a bezesporné bylo jeho spolurozhodování o realizaci výstavy Josefa Čapka v hradních prostorách - a možná se tu na okamžik cítil jako kdysi T. G. Masaryk mezi legendárními pátečníky!
Josef Čapek. Komisařka výstavy: Simona Vladíková, kurátorka: Pavla Pečinková, architekt: Miroslav Vavřina. Jízdárna Pražského hradu, Pražský hrad - U Prašného mostu 55, Praha 1. Výstavu pořádá Správa Pražského hradu a Východočeská galerie v Pardubicích, katalog k výstavě vydala Galerie Zdeněk Sklenář. Výstava trvá od 7. října 2009 do 17. ledna 2010. Otevřeno denně od 10 do 18 hodin.
Josef Čapek se narodil 23. března 1887 v Hronově jako prostřední ze tří dětí v rodině lékaře a osvětového pracovníka, Antonína Čapka, matka Božena Čapková sbírala lidovou slovesnost. Také starší sestra Karlova a Josefova, Helena, byla literárně nadána, ale podobně jako kdysi Amálie, sestra bratří Mánesů, i ona zůstala ve stínu svých slavnějších bratrů.
Na výstavě je prezentováno na 200 olejů, výběr z Čapkových kreseb, grafik, ilustrací, scénografických návrhů a knižních obálek. A to včetně obrazů, které pocházejí ze soukromých sbírek a nebyly dosud vystaveny.