Nad Palmýrou pomalu zapadá slunce. Načervenalé sluneční paprsky se vpíjejí do bílých, pískem omletých antických sloupů na kolonádě. Z nedaleké oázy, kde palmy tiše šumí ve větru, přichází večerní chladivý vánek. Najednou se u mě odkudsi zjeví menší hubený Syřan. Nervózně se rozhlédne kolem, vytáhne z kapsy nějaký předmět a tlumeným hlasem se zeptá: „Nemáte zájem? Prodám to levně."
Podívám se. V ruce drží fialově zbarvenou skleničku na voňavku zdobenou hlavami medúzy. Odhaduji, že by mohla pocházet ze třetího století po Kristu. Někdo pískne, uvidím siluetu malého kluka za sloupem. Prodavač rychle schová skleničku do kapsy a začne utíkat směrem k oáze. Za chvíli se kolem mě proženou hlídači s klacky a voják s pistolí. „Zůstaň stát nebo začnu střílet," křičí voják za uprchlíkem. Ten už je ale dávno schován v neprostupném šeru palem.
Nelegální obchod se starožitnostmi je výdělečným podnikem, kterým se v Sýrii živí mnoho rodin. Vláda se proti tomu snaží bojovat, ale zákony poptávky jsou neúprosné. „Je to jediný větší příjem, který máme," říká Mahmúd, „stát nám sice dává příspěvky, ale to nestačí." Proto se většina lidí do tohoto svérázného byznysu zapojuje i pod pohrůžkou vysokých trestů. Hlavními centry černého obchodu jsou významné archeologické lokality v blízkosti měst nebo naleziště, která byla archeologickými expedicemi pouze z části odkrytá a čeká se na další finanční příspěvky nebo na nové metody neinvazivního výzkumu.
Tato opuštěná naleziště jsou lákadlem pro vykradače hrobek. Velká část významných archeologických lokalit se nachází v pouštích, mimo obydlené lokality a běžnou dopravní dostupnost. Zato jsou na starých obchodních cestách karavan a trasách kočovníků, pánů pouště, kteří neuznávají hranice ani platné zákony. Právě oni jsou prvním článkem v řetězu tohoto lukrativního obchodu se starověkými artefakty.
Co smrtelník nemůže, to beduín zmůže
Status beduína má na Blízkém východě dlouhou tradici. Po první světové válce bylo území Osmanské říše rozparcelováno na několik států, nicméně beduíni dál přecházeli hranice a řídili se pouze svými vlastními zákony. Nejvyšší autoritou pro ně byl náčelník, který rozhodoval veškeré spory týkající se majetku i osobních záležitostí. Východní beduíni se živili pastevectvím dobytka a vybíráním speciálních poplatků za ochranu pastvin a zemědělských usedlostí. Poté, co Sýrie v roce 1946 získala nezávislost, kmenoví náčelnici si založili vlastní vlivnou parlamentní stranu.
Ideologie vládnoucí strany Baas však beduínskému způsobu života nakloněna nebyla. Snažila se jednotlivé rody zbavit jejich vlivu a lákat je na usedlý způsob života ve městech. Část beduínských rodin a rodů podlehla a usadila se, jiní odešli za lepším výdělkem do zemí Perského zálivu. Nicméně vliv náčelníků a šejchů jednotlivých kmenů (nejvyšší organizační úrovní je kmenový svaz), které se skládají z desítek a někdy i stovek klanů, ty pak z rodů, domů a nejmenší jednotky rodin, byl a stále je velký. Největší syrský kmen Ruvala má přes milión členů. Jeho příslušníci kočují mezi Sýrií, Irákem a Jordánském, jiné kmeny zase mezi Sýrií, Saúdskou Arábií a Tureckem. Kromě obchodu se starožitnostmi zprostředkovávají další nestandardní obchody, někdy i s neoficiálním vládním posvěcením. V případě konfliktu s vládou též mohou snadno sabotovat ropovody, jež vedou přes jimi kontrolovaná teritoria. Proto odpovědné úřady nad jejich svérázným podnikáním přivírají oči.
„Studoval jsem ve Spojených státech mezinárodní vztahy, můj bratr zase medicínu, ten tam ještě zůstal na další studia, já se vrátil domů," říká mi Murád, syn jednoho předáka klanu z okolí Raqqy. „Chtěl bych se oženit, budu si brát vzdálenou příbuznou, jejíž rodina je usazená v Saúdské Arábii a pak převezmu část obchodů." Zeptám se ho na vykrádání archeologických nalezišť. Chvíli váhá: „O vykrádání nalezišť vím, kolem Eufratu je spousty lokalit. Jsem proti tomu, otec už také pár lidí potrestal, nechceme mít problémy. Je to ale běžná věc a nejenom v Sýrii, ale na celém Blízkém východě a všude tam, kde se dá něco najít a pak zpeněžit. Určující je pro lidi poptávka."
Kulturní dědictví na prodej - zn. levně
Nejvýznamnějším turistickým lákadlem Sýrie je bezpochyby Palmýra (arabsky Tadmor), staré antické město ležící severovýchodně od Damašku uprostřed pouště. Kousek od areálu s vykopávkami stojí nová Palmýra, malé městečko s krámky, kavárnami a místním nezajímavým muzeem. Právě zde je jedno z nejdůležitějších center černého obchodu se starožitnostmi. Monopol na prodej zboží, které kupují převážně zahraniční turisté, má v rukou několik rodin.
Ty jsou většinou ještě rodově spřízněné s jedním ze tří největších kmenů kočujících na východě země. „Zájem je o všechno. Antické sochy, pečetní válečky, skleničky, části šperků... Ty jsou převážně z Palmýry," říká mi jeden z nejvýznamnějších obchodníků, který nechtěl být jmenován, protože se obává policie a místních úřadů. „Pro speciální klienty mám i klínopisné tabulky a staré sošky bůžků ze starověkých mezopotámských nalezišť jako je Mari (Tell Hariri), Tell Halaf, Tell Brak a další. S některými klienty jsem v kontaktu a vím, co chtějí. Ti pak do Sýrie přijíždějí autem, protože tak je jednodušší převézt objemnější předměty. Je to rodinný podnik, většinu předmětů pro mě shání příbuzní, kteří kočují mezi Sýrií, Irákem a Tureckem."
Vedle Palmýry je dalším místem nelegálního obchodu Apamea (arabsky Afámíjá), ležící severně od města Hama. Hned u vchodu do města mě osloví malý kluk a nabízí mi mince a malé bronzové sošky. Když se zeptám, odkud je má, ukáže směrem za město k antickým rozvalinám. Přijdeme na pole. „Musíme chvilku chodit, dívej se pozorně." Po pár minutách najdu minci. „Po zimě, když se půda prohřeje a zorá, nastoupí celá moje rodina a hledáme. Najde se toho hodně. Kdo může říct, že mu půda rodí mince, " zasměje se a pozve mě k sobě domů.
Jeho otec mi ukazuje, co mají na prodej: hlavy antických soch, pečetidla, šperky, vázičky, spony na oblečení. „Do obchodu je zapojená celá rodina a všechno příbuzenstvo ve městě. Bojíme se, aby nás někdo neudal," říká mi hlava rodiny. „Proto musíme držet pohromadě. Když se někomu daří hůř a my víc prodáme, dáme mu z našeho zisku a naopak. Dřív byly obchody lepší, ale poté co začala invaze do Iráku, ubylo turistů. Zato přišlo hodně iráckých uprchlíků, kteří si také přišli na své - když vládl chaos, vykradli, co se dalo. A ti, co si to mohli dovolit, tak z Iráku utekli. Rozhazují peníze, kde se dá, všechno se tu zdražilo."
S velbloudem a lopatou
Pro mnohé jsou beduíni zahaleni v hávu romantické minulosti s přídechem orientálního klišé. Nicméně jejich význam, který je na celém Blízkém východě nezanedbatelný, začal více vyplouvat na povrch až po rozpoutání války v Iráku. Na americké straně jednoznačně panoval názor, že beduíni a jejich způsob života, nepatří do nové demokracie, která měla být Iráku naordinována. (Obdobný názor byl uplatňován už i v Afghánistánu, kde se naprosto podceňoval význam místních kmenů a vliv jejich předáků.) Ignorace beduínských kmenů přímo vedla k rostoucímu sektářskému násilí v zemi. Do vyjednávání se sunnitskými kmeny byl naposledy v červnu tohoto roku přizván i Damašek s jeho kontakty na významné předáky těchto kmenů jak v Sýrii, tak v Iráku.
Život beduína je od nepaměti určován hodnotami, jako je čest, mužnost, odvaha, spravedlivost a poctivost. Když jsem se ptala Muráda, jak si myslí, že vykrádání hrobů jde dohromady s beduínskými hodnotami, odpověděl: „Desítky let si naleziště přisvojovali zahraniční archeologové. Nikdo se nás na nic neptal, přitom ta území byla od nepaměti naše, stovky let tady naše rodiny kočovaly. Lidé si prostě dnes berou to, na co si myslí, že mají nárok a je jejich. A že to někomu prodávají... možná ten kupec bude mít z toho větší radost, než kdyby to leželo na dně nějakého muzejního depozitáře."