Podle současných pravidel míra zdanění osob s nejvyššími příjmy prudce klesá a jedná se jen o to, aby klesala mírněji.
Jakýkoliv pokus byť jen lehce změnit stav, kdy z každé vydělané koruny nad 95 tisíc platí bohatí jen 15 haléřů, bývá často nazýván „útokem" na bohaté, „okrádáním" úspěšných či podobnými přízvisky. Nezapomínejme ale, že ta tak zvaná progresivní daň navrhovaná ČSSD, která tím útokem na bohaté má být, ve skutečnosti vůbec progresivní není, bavíme-li se o těch opravdu nejvyšších příjmech. Je degresivní stejně, jako je degresivní Topolánkova rovná daň, byť je degresivní méně, což ilustruje následující graf.
Takže jak podle současné legislativy, tak podle návrhů ČSSD budou lidé s opravdu vysokými příjmy platit nižší procento ze svých příjmů na daních než jejich o něco chudší spoluobčané. Žádný „útok" na bohaté se tedy nekoná.
Tento zdánlivý paradox lze jednoduše vysvětlit. Z příjmů nad 95 tisíc se již neplatí žádné pojistné, platí se jen 15 % daň. Ekonom by řekl, že mezní daňová sazba pro vysoké příjmy je 15 %. To ostře kontrastuje s mezními sazbami pro nižší příjmy, které se pohybují mezi 35 % a 50 %. Výrok, že Česká republika je daňovým rájem, proto není zas tak přehnaný. Podle ODS jsme si měli být před daněmi všichni rovni. Jenže vypadá to, že někteří jsou si přece jen rovnější. Je požadavek, aby mezní sazba z vysokých příjmů byla 38 %, tak radikální? Opravdu se zboří svět, když křivka zdanění nebude klesat tak strmě?
Jak si v mezinárodním porovnání stojíme? Mezní daňové sazby z vysokých příjmů lze nalézt např. ve statistikách OECD. Mezní daňovou sazbu 15 % či nižší nemá opravdu žádný stát OECD, v tom jsme unikátní. Z okolních států jmenujme např. Německo se 40 %, Rakousko s 45 %, Polsko s více než 46 %. Výrazně nižší má jen Slovensko 19 %. NERVem nám dávané za vzor Finsko má dokonce více než 50 %. Keltský „tygr", Irsko, více než 40 %. Pobaltské republiky ani např. Rusko nejsou členy OECD. To však nejsou příklady hodné následování. Bohužel právě z těchto zemí si nejspíš vzala příklad bývalá koalice při sestavování reformy veřejných financí. Proč tedy mít tak nízké mezní sazby z vysokých příjmů, když nás k tomu mezinárodní konkurence nenutí?
Že by byl problém v motivaci lidí s vysokými příjmy pracovat, si nemyslím. Dokonce je možné, že by vyšší mezní sazby mohly motivovat k většímu pracovnímu úsilí. Ostatně naše ekonomika šlapala nejlépe, když mezní sazby byly ještě vyšší než 38 %. Také stojí za povšimnutí, že náš „vzor" Finsko roste skoro stejně rychle jako Česko, i přesto, že má podstatně vyšší mezní daňové sazby. Suma sumárum, úspěch v mezinárodní konkurenci nezajistí nižší daně, ale vysoké výdaje do vzdělání.
Autor je ekonom