Schönberg v ocelárně
> Jahrhunderthalle Bochum - Arnold Schönberg: Moses und AronUprostřed Westparku ve vnitřním centru Bochumi se nachází pozoruhodná stavba - Jahrhunderthalle - původně postavená jako výstavní pavilon, posléze fungující coby vysoká pec a slévárna oceli, dnes přestavěná ke kulturním účelům. Tato stavba z ocelové konstrukce a neomítnutých cihel připomíná moderní pyramidu, má celkem 8.900 m2 plochy a skýtá jedinečný divadelní či koncertní prostor s velkou návštěvnickou kapacitou. Pro toto prostředí byla vybrána skladba nad jiné pozoruhodná - Schönbergův Mojžíš a Áron.
Dílo sice nedokončené, ale klíčové pro skladatele, který je považován za zakladatele a koryfeje moderní hudby, který svým dvanáctitónovým systémem na padrť rozbil princip tonality a spolu s plejádou svých žáků a následovníků položil základy moderní hudbě. Mojžíš a Áron navíc svým tématem převzatým ze Starého zákona na konfliktu titulních postav, dvou bratří s naprosto odlišnou mentalitou i chováním, řeší základní otázky lidské existence a víry, rozpor myšlenky a činu, ideálu a praxe, věrnosti a zrady ve jménu pragmatických řešení.
To vše v mohutné fresce, kde se dostává ke slovu jak sborový zpěv, tak Mojžíšovo parlando a Áronova melodicky vzepjatá vokální linie, kde zejména ve scéně tance kolem zlatého telete a propuknuvších orgií dosáhl Schönberg absolutního vrcholu hudebně-dramatické účinnosti i divadelně inspirativního obrazu. Dílo šťastně uchopil režisér Willy Decker. V centrální hale, která je 21 metrů vysoká a 20 metrů široká, postavil čelem k sobě na vozech dvě vysoká schodiště, kde proti sobě sedělo obecenstvo, vozy se navzájem dotýkaly, takže nutně vznikala otázka, kde se bude hrát.
Ovšem o to větší překvapení, když začal zpívat sbor z obou stran mezi publikem. Režisér totiž sboristy rozesadil do hlediště, stejně tak Mojžíše, Árona i další sólové role, chvíli se hrálo v úzkých uličkách mezi sedadly, ale záhy se vozy s publikem rozjely, a uprostřed byla dostatečná plocha k akcím. Také orchestr byl vlevo na voze a jednu chvíli projel celým prostorem, z druhé strany zase přijela modla zlatého telete, kolem níž se konala poté krvavá oběť čtyř nahých panen. Krve bylo dost, nahoty také, spousta mužů i žen v orgiastickém vytržení shodila všechno, co na sobě měli, ale účinek inscenace byl fascinující. Ani nevadilo, že měli všichni současné kostýmy. Nápad rozesadit účinkující si to vyžadoval, a tentokrát jsme museli uznat, že někdy opravdu účel světí prostředky.
Dirigent Michael Boder měl Schönbergovu partituru dokonale zažitou, jmenujme alespoň titulní dvojici - byli to Dale Duesing (Mojžíš) a Andreas Conrad (Áron), ostatní postavy jsou již malé role, ale pro vyznění celku nesmírně důležité.
Veronští milenci koncertně
> Berlín, Deutsche Oper - Vincenzo Bellini: I Capuleti e i Montecchi
Vincenzo Bellini patří k trojhvězdí italských skladatelů spolu s Rossinim a Donizettim, kteří transformovali někdejší podobu italského bel canta do romantické polohy a připravili tak půdu pro strmý vrchol italské opery 19. století, který představuje tvorba Giuseppe Verdiho. Kapuleti a Montekové nepatří k nejhranějším Belliniho operám, ale obsahují vše, co je pro autora typické: nádhernou kantilénu, dramatickou vznícenost a především nepřebernou melodickou invenci. Jeho legata dojímají i atakují, jeho crescenda budí úžas.
Jako každým rokem na začátku sezóny připravila berlínská Deutsche Oper koncertní provedení některé ze sporadicky hraných oper - zážitek byl opravdu strhující. Orchestr pod taktovkou dirigenta Karla Marka Chichona i sbor pod vedením sbormistra Williama Spauldinga se s Belliniho stylem vyrovnali obdivuhodně, rovněž tak sólisté, především Elīna Garanča v kalhotkové roli Romea a Ekaterina Siurina jako Julie, také ostatní byli znamenití.