Ať už to bylo před časem s inaugurací nového uměleckého vedení Městských divadel pražských jakkoliv, s odstupem času se zdá, že tahle volba nebyla z nejšťastnějších. Oba šéfové - Ondřej Zajíc a Petr Svojtka - jsou slušní kumštýři, což o to, ale obě scény v areálu Paláce Lucerna - ABC a Rokoko mají příliš letité a kvalitní renomé na to, aby se staly střediskem experimentálních pokusů a rozhodně si nezaslouží degradaci, fotbalovou hantýrkou řečeno, tréninkovou plochou. A do ábíčka se chodilo i v dobách kultovních a normalizačních na výborné herce a za kvalitní zábavou. A to pojmem zábava vůbec nemyslím, že by diváci chodili z každého představení s podrážděnou bránicí. S velkými rozpaky přijala divadelní veřejnost odejití takových opor souboru jako Oldřich Vízner, Otakar Brousek ml., Dalibor Gondík, Simona Stašová, Vlasta Žehrová, Ernesto Čekan, Zdeněk Hruška, Svatopluk Schuller, Sabina Laurinová...
Někteří z nich se sice objevují v nových počinech, leč jako hostující umělci divadelní pokladnu poněkud více prodraží. Nepochopitelné bylo také svižné stažení veškerých úspěšných kusů z předešlé Schejbalovy éry. Upřímně řečeno, z novodobých dramaturgických počinů lze považovat za úspěch jen dramatizaci Rostenova románu Pan Kaplan má třídu rád a monodrama skvělé Simony Stašové Shirley Valentine a přísnější měřítko snesou i Šakalí léta. Zajíc se Svojtkou v jakémsi programovém prohlášení hlásali snahu přeučit diváka Městských divadel pražských na jiný druh kumštu, leč bylo to něco, jako pokus donutit štamgasta pivnice U Jelínků ke stálé návštěvě čajovny. Po smutných představeních Divá Bára, Tristan a Isolda, Superčlověk, Mahábharáta, Jana Eyrová, ani poslední premiéru estonské hry Tajemné rozcestí nelze považovat za terno. V souboru je i po odchodu zvučných jmen stále řada dobrých hráčů, jen by jim dramaturgie měla poskytnout kvalitnější možnosti k uplatnění talentu a divákovi předložit lepší menu tak, aby se - po werichovsky řečeno - nestalo z divadla dividlo. (Podiv nad tím, že přijde nějaký divák.) Tím nechci nutit sympatické mladíky Zajíce a Svojtku k adopci nějaké pokleslé zábavy, jen chci zavčasu upozornit na nepříjemná úskalí lartpourlartismu.
Aby tahle divadelní úvaha neměla tak docela pochmurný konec, dovolil bych si složit hold všestrannému sloužícímu bohyni Thálii, Antonínu Procházkovi, řečenému plzeňský Moliére. Ještě doznívá aplaus z karlínské scény v jeho režii klasické operety Polská krev, na Palmovce se s úspěchem uvádí mj. jeho původní hra Ještě jednou, profesore a už je na programu plzeňské scény J. K. Tyla jeho další autorský, režijní a herecký počin Ve státním zájmu. A zdejší divadlo věrno tradicím si vede stále dobře. Dlužno dodat, že v Plzni jste z hlavního města kultury za pouhou hodinku.
POD FOTO
Bývalý šéf MDP Milan Schejbal slaví úspěchy s někdejšími kolegy v příbramském divadle. Na snímku Simona Stašová a Ernesto Čekan v Simonových Drobečcích z perníku
Foto: archiv Divadla AD Příbram