Zrušení návštěvy nizozemského pravicového extremisty Wilderse je vyhranou bitvou, ale válka českých xenofobů proti jinakosti teprve začíná.
Skutečnost, že senátor oficiálně pozve na parlamentní půdu extremistu, který je v Nizozemsku stíhán za podněcování k násilí a diskriminaci, by jinde v Evropě působila značně absurdně. Nemluvě o tom, že oním senátorem je Jiří Oberfalzer, který z pozice předsedy mediálního výboru usiluje o pravomoc posuzovat práci médií veřejné služby. V českých podmínkách ovšem není slabost politiků ODS pro ultrapravicové názory ničím překvapivým. Vrůstání xenofobie do praktické politiky této strany vyšlo najevo už při bratříčkování jejího předsedy Topolánka s šéfkou ultranacionalistické Národní strany Petrou Edelmannovou. ODS svoji krajně pravicovou úchylku potvrdila také spojením s polskými xenofoby ze strany Právo a spravedlnost a lotyšskými neofašisty z uskupení Za vlast a svobodu v nejextrémnější z frakcí Evropského parlamentu.
Protentokrát však extrémisté z ODS pod tlakem svých o poznání demokratičtějších parlamentních kolegů ostrouhali. Toto drobné vítězství zdravého rozumu je o to vzácnější, že přichází v době, kdy se veze na vlně sílící beznaděje z dopadů krize stále více demagogů, kteří pod praporem boje za svobodu projevu a za národní zájmy svalují vinu za naše současné problémy na uměle vytvořené nepřátele, ať už jsou to muslimové, Romové nebo evropsky a sociálně myslící státníci z Bruselu.
Toto drobné vítězství nám připomíná, že to jde, že ještě ne vše je ztraceno. A že je jen na nás, necháme-li se zmámit krysařským vábením xenofobů sázejících na naši národní zamindrákovanost a vyprovokovat k nenávisti vůči jakékoli jinakosti, nebo si uvědomíme, že za náš, český marasmus jsme odpovědní především my sami, což je první a základní předpoklad, jak se z něj začít hrabat ven.