Vzdělanost i školy jsou vždy věcí kultury a společných hodnot. Nejsou soukromou záležitostí „toho našeho děcka", které nakonec „musí mít doktorát". Vzdělanost národa nevzniká nikde jinde, než právě v každém ze všech našich potomků. Duch národa je součtem duchů žáků a později dospělých. Nevěřte, že si vane, kam sám chce. Směr vanutí udávají výrazné duchy v populaci, a proto musíme dbát o to, aby nezaváněly plesnivě nebo nahnile a nezaháněly tak národ do marasmu.
Pro rodiče je rozhodující,
- jak jejich potomek projde školami (jak uspěje v učení, zda mu dosažené vzdělání umožní vzdělávat se dál),
- čemu se naučí (kromě znalostí i myšlení, vyjadřování a porozumění)
- jaké postoje si utvoří (zda získá celoživotní odpor k abstraktnímu uvažování, nebo pochopí, k čemu je dobré pozorované věci a zážitky zobecnit a porovnávat s jinými),
- jaký vztah získá ke zvídavosti a učení (jestli zažije radost z poznání, naučí se důkladněji zkoumat a promýšlet i věci napohled jasné),
- jak si oblíbí který obor poznávání a zjistí, jaké pro něj má vlohy (co která práce vyžaduje, jaké radosti i nároky přináší);
- jestli se naučí soustavnosti (aby kvůli tomu, co vidí na špičce nosu, neodmítal hodnoty vysoké a cíle celoživotní);
- a také jaké si utvoří vztahy k lidem kolem sebe (k blízkým i cizím, ke skupinám osob, k národu, evropanství i lidstvu).
Pokud se vám náhodou zdá, že se vaše dítě ve škole s výše uvedeným potkává málo, případně že to v něm škola přímo ubíjí, berte to i za svou vinu! Protože jakou výuku, školství a vzdělanost dopustíme, je na nás - rozhodovat o ní můžeme jako voliči. Vzdělávání je trvalý experiment národního kolektivu na každém jednotlivém dítěti. Na jeho úspěchu závisí osud celé generace. Co z ní bude? Jak se jednou zachová k nám a k hodnotám, v něž věříme? Jak obstojí v okolí, v národě a ve světě?
Ponechávat školství na starosti státu a ministerstva je projevem mužictví. Ale i kdybychom věřili na staletou tradici středo- či východoevropskou, nebudeme mít odpověď na to, zda jsou ty tradiční způsoby výuky a prastaré cíle vzdělávání dost dobré i pro dnešní a zítřejší dobu. A kdo se vlastně opovažuje říct, že tradiční vzdělávání bylo dobré i tehdy? Jen se podívejte, co všechno se v Evropě stalo hnusného za poslední století, a z kterých národů a s jakým postojem k vzdělávání to vzešlo?
Co si s tím počít? Máme jako rodiče, jako žáci, jako učitelé nebo jako občané a voliči vůbec možnost národní vzdělanost ovlivnit, když vlastně nemůžeme vědět, co je dobré, protože nám většinou chybí srovnání s alternativními možnostmi?
Školství (a pak i z něj vzešlá vzdělanost) je jako lidská pokožka - projeví se na ní, že se někde uvnitř těla cosi pokazilo. Proto musíme pečovat o každý svůj jednotlivý orgán - snažit se léčit pouze následky na pokožce by bylo naivní.
Jedním z životně důležitých orgánů vzdělávání je vztah rodiny ke škole. Atmosféra, která panuje v rodině, co se týče dozvídání, učení, chození do školy, vztahu k učitelům a spolužákům, je zcela zásadní. Ať už je škola dobrá nebo špatná, pokrok a výkon dítěte v učení ovlivňuje, jak moc se doma může vyptávat, „rejpat" do věcí, které jsou rodičům jasné, jestli se doma hovoří o věcech černobíle, nebo se zkoumá, co je na které věci dobrého a špatného. A v neposlední řadě: s jakým pochopením se rodiče staví k běžným problémům školáka? Stává se totiž, že nezvládané ambice rodičů vženou dítě do trablů na celý život a vyvolávají konflikty se školou, nebo naopak dítě kvůli nedostatku důvěry rodičů v jeho šanci na úspěch dítěte ve škole mu zpochybní samotnou smysluplnost učení. Pokud bere rodina školní příhody a pokroky jako nezvratný osud, většina dětí se vzdá snažení a stane se mužiky. Když ale doma věří, že dítě může svůj osud řídit, je vyšší naděje, že ho skutečně uřídí a stane se místo mužika občanem.
Autor je pracovníkem Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty UK