Zatímco Spojené státy s Íránem alespoň na oko jednají, nechaly své saúdské spojence, aby proti Teheránu rozpoutal (prozatím?) studenou válku.
Dlouholetou rivalitu mezi Saúdskou Arábií a Íránem, datující se od nástupu revoluční vlády v Teheránu roku 1979, připomněly tento měsíc události na jihu Arabského poloostrova. Lokální konflikt v Jemenu, v němž proti sobě stojí sunnitská centrální vláda a šíitští rebelové, svým sektářským rozměrem přitahuje pozornost celého regionu. Nic na tom nemění jeho veskrze prostá podstata - dlouholeté opomíjení severní provincie Saada centrální vládou, absolutní nedostatek investic a z toho plynoucí zoufalá životní úroveň místních obyvatel v už tak zaostalém Jemenu, nejchudší arabské zemi. Sektářské napětí mezi šíity a sunnity, v posledních letech vyostřené událostmi v Iráku, dodává střetu regionální dimenzi. A upozorňuje na nebezpečí využívání náboženských a etnických minorit pro vyřizování účtů mezi Íránem, samozvaným ochráncem šíitů, a královstvím, zakládajícím svoji legitimitu na netolerantní formě sunnitského islámu.
Jemenští rebelové, nazývající se podle jména jejich vůdce Húthí, překročili začátkem listopadu hornatou hranici se Saúdskou Arábií, čímž vyvolali prudké boje se saúdskou armádou. Ta je během pár dní zatlačila zpět, ale i to stačilo vyvolat slovní přestřelku mezi Rijádem a Teheránem, následně recyklovanou v Saúdy sponzorovaných médiích. Panarabské deníky al-Haját a aš-Šark ul-Ausát varují před íránskou hrozbou, zmiňují údajné Chomejního plány na íránskou hegemonii v regionu, obviňují Teherán z podpory a vyzbrojování Húthíjů a vyzývají k podpoře sunnitských separatistů v Íránu. Vše dokonce došlo tak daleko, že k boji proti šíitským Íráncům vyzval své věrné i vůdce Al Kajdy z Arabského poloostrova Abdal Rahman Rašíd, který prohlásil, že Írán představuje pro islám „větší hrozbu než křesťanství a Židé". Jeho slova sice vypovídají více o vazbách Al Kajdy na Saúdskou Arábii než o zlotřilosti Íránu, nicméně spolu se saúdskými médii vyvolávají dojem osudového střetu mezi obhájci šíitské a sunnitské verze islámu. Jak ale upozorňuje egyptský týdeník al-Ahram Weekly, „jsou tu čtyři faktory, jež definují saúdsko-íránské vztahy: bezpečnost v Zálivu, íránské nukleární ambice, Irák a americký faktor, který je nejdůležitější. Ačkoliv sektářský aspekt je jeden z mnoha komponentů jejich vztahů, média ho přeceňují a vysvětlují jím jejich rivalitu."
Nejnovější saúdsko-íránské rozpory jsou spojené spíše se současnými mocenskými hrami v regionu než se sektářskou záští. Tam proti sobě krystalizuje „umírněný" blok v čele se Saúdskou Arábií a „radikální" blok vedený Íránem. „Umírněnost" Saúdské Arábie spočívá v letitém partnerství se Spojenými státy, které v roce 1945 uzavřeli král Abd ul-Azíz a Franklin D. Roosevelt. Saúdové tehdy pustili Američany ke své ropě výměnou za bezpečnostní garance království. Toto vazalské přátelství přestálo vše: krizi po útocích z 11. září, kdy 15 z 19 únosců letadel byli občané Saúdské Arábie i zápal Bílého domu pro demokratizaci arabských režimů. K „umírněnému" bloku patří také režimy v Egyptě a Jordánsku a množí se spekulace o možné, byť diskrétní, spolupráci s Izraelem.
„Radikálnost" Íránu naopak plyne z jeho opozice vůči zájmům USA. Navzdory proklamacím totiž Obama nedokázal změnit podstatu americké politiky vůči Teheránu (USA se na Írán stále dívají jako na nepřítele, než jako možného partnera) a tak vzájemné vztahy zůstávají na bodu mrazu. Írán, obklopený americkými základnami, konfliktními zónami a nestabilními státy, se snaží americko-saúdskou dominanci vyvážit podporou svých spojenců, jako jsou Hizballáh, Hamas a část šíitských předáků v Iráku, a rozvojem vztahů s Tureckem, které ovšem nemá zájem zasahovat do tohoto soupeření.
Otázky se vznášejí nad Sýrií, jediným arabským státem, který s Íránem pojí dlouhodobě přátelské vztahy. Ta se vymanila z dlouholeté izolace a nynější intenzivní diplomatické aktivity USA a Francie se snaží režim v Damašku přesvědčit, že spojenectvím s Teheránem více ztrácí, než získává. Pokud by se americké diplomacii a saúdským financím podařilo přivést do protiíránské koalice i Sýrii, Teherán by se ocitl ve znatelné defenzívě a pozice jeho i jeho spojenců v Iráku a Libanonu by značně oslabily.
Celá situace připomíná doby studené války a soupeření „pokrokových" a „konzervativních" arabských zemí, kdy rozhodoval postoj k tehdejším supervelmocím. Dnes je na Blízkém východě štěpnou linií vztah k USA, Saúdské Arábii a Íránu. Rivalita obou bloků na sebe může brát podobu lokálních střetů, živených zahraničními patrony. Jak ukazují události v Iráku, Libanonu a Jemenu, které mají ve všech případech především domácí příčiny, násilí mezi šíity a sunnity slouží jako hrací pole pro vyřizování účtů mezi oběma regionálními velmocemi. Hrají si však s ohněm. Írán i Saúdská Arábie mají početnou sunnitskou, respektive šíitskou menšinu, vystavenou diskriminaci ze strany státní moci. A odolat pokušení rozvrátit stabilitu soupeře pro ně bude stále těžší.