Něco zázračného. Tak je možné pojmenovat vztah, který si česká literatura vypěstovala ke Karlu Hynku Máchovi.
V žádné evropské literatuře neexistuje jiný spisovatel, který by - doslova krok za krokem, po dlouhá desetiletí - sekundoval zrodu a běhu moderního básnictví poezie. Česká poezie, česká literatura, umění, a koneckonců kultura obecně si Karly Hynka Máchu pěstovala jako jakýsi kultický objekt. Tu uctívaný, tu nepochopený, tu zneužívaný někdy až ke kýči, vždy ale přítomný.
Zatímco většina evropských klasiků z časů romantismu, včetně těch českých, se už dávno proměnila jen v pouhá čítanková hesla, Mácha je kupodivu stále znovu čten, citován, opracováván teoreticky i prakticky. Příklad lze uvést poměrně čerstvý: jen před pár týdny představilo Slovácké divadlo v Uherském Hradišti inscenaci expresivního „hororu", který podle Máchovy prózy Cikáni připravil „nejsečtělejší" tuzemský režisér Jan Antonín Pitínský. Divadelník pojal představení po svém, tak jak jen on to umí - a také ho tak v divadelním programu přiblížil: „Novela má poněkud složitý děj, je to takříkajíc zauzlená novela, v níž se vše postupně rozpřádá a odhalí až na konci. Takže se neví, bude-li to vůbec srozumitelné. A neví se ani, jestli to bude těžkomyslné nebo lehkomyslné. Skoro všichni tam zemřou, jsou popravy, krvavá ústa, šílená žena. A dvě smutná rozplašená etnika." O Máchovi pak Pitínský (v jenom novinovém rozhovoru) řekl: „Žádný současný autor, ani autor z šedesátých let nebo pozdějších let, nenapsal tak důležité a vroucné texty."
Není divu, že oslavy dvoustého výročí Máchova narození, připadající na rok 2010, přinesou poměrně opulentní nabídku - a to pod oficiální záštitou z nejvyšších míst, z Hradu, ministerstva kultury i z pražského magistrátu. Do projektu se zapojilo mnoho kulturních a literárních organizací a institucí - Památník národního písemnictví, Národní knihovna, Ústav pro českou literaturu a jiné. Ministerstvo kultury vyčlenilo na oslavy deset milionů korun, z toho polovina by měla být využita pro projekty, které uspějí v tzv. dotačním řízení. Pochopitelně, budou se klást věnce, pronášet projevy, razit pamětní medaile a tisknout známky, ale - naštěstí - mnohé akce vznikají také spontánně, v knihovnách, v literátském prostředí.
Mácha bude v příštím roce často čten, recitován, inscenován, připomínáni budou i jeho jubilující pokračovatelé - například František Hrubín a Oldřich Mikulášek, od jejichž narození uplyne sto let. Znovu vyjde Máj (pokolikáté už?), ale také překlady Máchových děl do čínštiny, hornolužické srbštiny, vietnamštiny. Máchovští badatelé se sejdou na konferencích a odborných setkáních. V reprezentativních prostorách metropole (Klementinum, Letohrádek Hvězda, Staroměstská radnice, foyer Parlamentu) budou k vidění máchovské výstavy, další se pak vydají na cestu po českých i zahraničních štacích.
Mnohé se odehraje pod širým nebem, na hradech, které Mácha tak miloval a vyhledával. Například: Jaroslav Dušek bude 1. května recitovat Máj na Křivoklátě, ve stejný den se uskuteční řetězové čtení básně i u romantické kulisy hradních zdí Švihova, na Žebráku se bude znovu hrát Klicperova hra Jan za chrta dán, kterou tu Mácha uváděl roku 1831. Opěšalí turisté budou putovat Máchovi v patách kolem Bezdězu i po trase Praha-Karlštejn-Křivoklát-Týřov-Žebrák.
A Mácha během roku 2010 pronikne i na další méně obvyklá místa: například ve vozech pražského metra měly být vyvěšeny dva tucty básní „pro cestující", dvanáct od samotného Máchy, dvanáct pak s máchovskými variacemi českých básníků (Holan, Hora, Halas, Seifert, Hejda, Biebl...) Je to možné díky tomu, že prakticky od Máchovy smrti, hlavně však ve dvacátém století, čeští básníci stále působili v silovém poli magického Máchova díla. Neustále potřebovali - zřetelněji i zcela nenápadně - vymezovat se vůči té obří síle. Poměřovat svá slova s Máchovými. Hodně máchovských variací a ohlasů se zrodilo kolem jubilejního roku 1936, další pak na sklonku třicátých let, v souvislosti s přenesením básníkových pozůstatků z Litoměřic - dočasně začleněných do Sudet, připojených ke Třetí říši - do Prahy. „Některé z ohlasů jsou hrozné, klopotné, šílené. Mácha v nich vychází jako idiot," říká Vladimír Křivánek, znalec Máchova díla, básník, literární badatel a také předseda Obce spisovatelů, která nad vším tím máchovským mumrajem roku 2010 bdí. „Jiné jsou ovšem skvostné." Může se příští rok ve slovesné kultuře odehrát třeba to, co se dálo ve třicátých letech? Kdo ví? V nakladatelstvích se už chystají básnické sbírky, které jsou přímo Máchou inspirované. Ale to podstatné není viditelné, změřitelné: je to spodní proud, který může vyvřít po čase, nebo se ztratit v nenávratnu. Vladimír Křivánek přesto doufá, že se máchovský rok 2010 stane novým podnětem pro českou literaturu a kulturu. Doufá v básnickou ofenzivu. Aby poezie byla více na očích, aby se o ní více vědělo. Aby básnické slovo opět získalo na váze.