Tito v ledničce, dělostřelecké zmrzlinové granáty, gangy únoskyň... Bosenský plackopes Maxe Anderssona a Larse Sjunnessona je komiks pro lidi, které současný svět ještě nepřipravil o emoce.
„Už ani nevím, jak jsme dostali Tita do ledničky, nebo čí to byl vůbec nápad," probírá si vrabčí hnízdo na hlavě švédský autor komiksů Max Andersson. Jeho kamarád a spoluautor Lars Sjunnesson s brýlemi jako od Bustera Keatona a s plachým úsměvem ale tvrdí, že za tím vším určitě byl jejich slovinský kamarád Skledar, který pracoval u realitní kanceláře. Ta vyklízela, rekonstruovala a „s velkým ziskem" prodávala domy a vily v Sarajevu. V jednom z domů našel Skledar ledničku. „V té ledničce ale zcela určitě nikdo nebyl!" ujišťuje Lars Sjunnesson, zatímco Max Andersson vysvětluje další bizarnost jejich komiksového příběhu: „Gangy žen ze Srebrenice, které po nocích unášejí muže, vznikly tak, že mi v Sarajevu někdo ukázal domy, do nichž je všechny evakuovaly, a já se úplně vylekal. Cítil jsem, že v těch domech musí být koncentrovaný vztek, že z nich musí do okolí vycházet něco negativního."
Celý komiks nazvaný příznačně neuchopitelně Bosenský plackopes, je vlastně jedním mohutným a velmi intenzivním černobílým proudem nesnadno dešifrovatelných poselství plných nejistoty, strachu a absurdit. Má vyprávět o bosenském konfliktu, ten se ale v obrázcích neobjevuje. Porozumí tomu čtenáři? „Myslím, že jo," kýve Max Andersson a srká zelený čaj. „Je to celé jen na úrovni emocí a ty v nás zrály přes deset let. Při kreslení a psaní jsme pak už nemuseli nic vědět o politické situaci, i když jsme ji samozřejmě znali. Důležitější bylo zprostředkovat pocit bizarnosti. Koneckonců, kdyby se někdo pokusil tamní politickou situaci pochopit, narazil by beztak jen na spoustu protichůdných názorů, fám, lží a musel by se tím prokousávat... a třeba by k ničemu ani nedošel."
Lars Sjunnesson odtrhává oči od hlučné skupiny krajanů, švédských turistů, kteří zaplnili kavárnu v centru Prahy: „Snažili jsme se nehodnotit, a nic na tom nemění, že jsme v rejstříku na konci knihy hodnotili piva a to chorvatské nám chutnalo nejmíň. To není nic proti Chorvatům, stejně jako není nic ve prospěch Čechů, že vaše pivo je lepší než německé."
Svébytné zpracování seriozních témat je pro komiks posledních let příznačné coby návrat ke kořenům žánru. „Komiks na konci 19. století začínal jako útvar pro dospělé, byť to tenkrát bylo v Americe hlavně kvůli tomu, že spousta imigrantů neuměla anglicky," připomíná Max Andersson. Musely se jim předkládat alespoň obrázky s jednoduchým textem. V posledních letech se k tomu žánr jen vrací. A není to snad ani tím, že by dnes lidé neuměli číst, ale spíš možností snadnějšího přenosu pocitů. V knihkupectví si vezmete do ruky komiks, prolistujete pár stránek a hned víte, jestli vás ty obrázky oslovily. Když si vezmete klasickou knihu, pár přečtených řádek vám pro stejný pocit vesměs nestačí. „Neznamená to ale, že bychom byli proti knihám," zvážní Max Andersson. „Miluju je a doufám, že neskončí všechny jen na internetu, jak se to dnes tak nějak razí. Už od dětství totiž miluju při čtení ten pocit, když můžete pod prsty cítit papír a k tomu tu vnímat vůni tiskařských barev. Ta je nenahraditelná, tu žádný internet nenahradí."
Ačkoli se tedy Bosenský plackopes celý nese v rovině emocí bez souvislosti s realitou, jedna věc v knize skutečná je - právě ten plackopes. „Je to takový místní vtípek: zvíře, které v Bosně uvidíte nejčastěji, je pes přejetý pásy tanků nebo obrněných transportérů. Že je to prý jediná originální bosenská psí rasa," vysvětluje Lars Sjunnesson. „Bohužel už si nevzpomínám, jak mu říkají místní. A není to jedno?"
Max Andersson, Lars Sjunnesson
Bosenský plackopes
Překlad Miroslav Pošta
Mot 2009
ISBN 80-86661-24-5
112 str., 260 Kč