„Povídku Čekání jsem napsal pod dojmem novinové zprávy, kterou mi před deseti lety předčítal Alfredo Doblas, zatímco jsme třídili knihy podle příručky bruselského Bibliografického institutu. Nepamatuji si z ní už vůbec nic, jen to, že Bohu příslušelo číslo 231. V novinové zprávě šlo o nějakého Turka. Udělal jsem z něho Itala, abych se mohl snáze vcítit do jeho postavy," píše argentinský spisovatel v Epilogu k rozšířenému vydání povídkového souboru Alef z roku 1952. Český překlad Kamila Uhlíře se nyní stal součástí prvního svazku Spisů Jorge Luise Borgese, jejichž vydávání v tomto týdnu zahajuje nakladatelství Argo.
Vystoupil z drožky u čísla čtyři tisíce čtyři v jedné ulici v severozápadní čtvrti. Nebylo ještě devět hodin ráno. S pocitem souhlasu si všiml skvrnitých platanů a čtverců
hlíny u paty každého z nich. Všiml si počestných domů s balkony, nedaleké lékárny a vybledlých kosočtvercových vývěsních štítů lakýrnictví a železářství. Protější
stranu ulice uzavírala dlouhá slepá zeď nemocnice. Opodál se sluneční paprsky odrážely od střech skleníků. Muž si pomyslil, že dá-li Bůh, ty věci (seřazené nyní libovolně
a náhodně jako věci, které vidíme ve snu) se časem stanou neměnnými, nezbytnými a důvěrně známými. Na skle výkladní skříně lékárny bylo napsáno: Breslauer. Židé vytlačují Italy, kteří předtím vytlačili argentinské starousedlíky. Tím líp! Stejně se s Argentinci
raději nestýká.
Kočí mu pomohl snést zavazadlo a žena s roztržitým či unaveným výrazem konečně otevřela domovní dveře. Kočí mu z kozlíku vrátil jednu z mincí. Byl to uruguayský dvoucentim, který nosil v kapse od onoho večera v hotelu v Melu. Muž dal kočímu čtyřicet centavů
a vzápětí ho napadlo: „Musím si počínat tak, aby na mě všichni zapomněli. Udělal jsem dvě chyby. Platil jsem cizí mincí a dal jsem na sobě znát, jak je mi nepříjemné,
že jsem se spletl."
Žena ho vedla chodbou a prvním dvorkem. Do pokoje, který mu vyhradili, se naštěstí vcházelo až z druhého dvorku. Postel byla železná. Řemeslník zkroutil pruty do fantastických tvarů, vytvářeje výhonky a listy vinné révy. V pokoji byl ještě vysoký šatník z borovicového dřeva, noční stolek, nízká polička s knihami, dvě židle, každá jiná, a stojan s umyvadlem, džbánem, miskou na mýdlo a zaprášenou lahví na pitnou vodu.
Stěny zdobil krucifix a mapa buenosaireské provincie. Tapety byly temně rudé, zdobené pávy s rozloženým vějířem ocasu. Jediné dveře vedly z pokoje přímo na dvorek. Bylo nutno přestavět židle, aby se zavazadlo vešlo do pokoje. Nový nájemník se vším souhlasil.
Když se ho žena zeptala, jak se jmenuje, řekl, že Villari. Nebyla v tom ani utajená výzva, ani snaha zmírnitpokoření, které po pravdě řečeno nepociťoval, ale
udal to příjmení, protože ho znepokojovalo, protože na ně musel pořád myslet. Určitě se nedal svést k literárnímu omylu, aby si myslel, že může být dobrou lstí
přisvojit si jméno nepřítele.
Zpočátku pan Villari nevycházel z domu. Teprve po několika týdnech si za soumraku udělal malou procházku. Někdy šel večer do biografu, který byl o tři bloky dál. Posadil se vždycky do poslední řady a odcházel těsně před koncem představení. Uviděl tragické
příběhy z podsvětí. Nepochybně obsahovaly omyly, nepochybně obsahovaly i výjevy, které se navlas podobaly výjevům z jeho předchozího života. Villari si však ničeho
takového nepovšiml, protože nic nevěděl o myšlence, že se umění a skutečnost mají shodovat. Učenlivě se snažil, aby se mu příběhy líbily. Chtěl vycházet vstříc záměru, s nímž mu byly předkládány. Na rozdíl od čtenářů románů si nikdy sám sebe nepředstavoval
jako literární postavu.
Nedostával dopisy, dokonce ani úřední oznámení, ale s nejasnou nadějí pročítal jednu z rubrik v denním tisku. Odpoledne přisunul ke dveřím pokoje židli a s vážnou tváří srkal maté, upíraje zrak na popínavou rostlinu, pokrývající zeď sousedního činžáku. Léta prožitá v samotě ho přivedla k poznání, že ve vzpomínkách jako by se všechny dny sobě podobaly, že však každý den, třeba i den strávený ve vězení nebo v nemocnici,
přináší překvapení. Každý den, prohlížíme-li jej proti světlu, je protkán žilkami drobounkých překvapení. Jindy, když zůstal uzavřen mezi čtyřmi stěnami, neubránil se pokušení počítat dny a hodiny. Teď to však bylo jiné, protože nevěděl, jak dlouho tu zůstane uzavřen - pokud ovšem ranní noviny nepřinesou zprávu o smrti Alejandra Villariho. Bylo také možné, že Villari už zemřel, a pak byl jeho život pouhým snem. Ta možnost ho znepokojovala, neboť si nedovedl ujasnit, zda se podobá pocitu úlevy, nebo neštěstí. Řekl si, že je nesmyslná, a zavrhl ji. Kdysi dávno - bylo to dávno ani ne tak proto, že už uplynulo tolik času, jako spíš proto, že došlo k dvěma či třem nezměnitelným událostem - toužil po mnoha věcech. Bezohledně si je zamiloval. Teď už se však ta mocná vůle, která dovedla vzbudit nenávist mužů i lásku kterési ženy, neupínala k jednotlivostem: teď chtěla jen vydržet, nikoli skončit. Dostačujícím podnětem byla chuť maté, vůně tmavého tabáku a narůstající ostří stínu, zvolna
se zmocňujícího dvorku.
V domě měli starého vlčáka a Villari se s ním spřátelil. Mluvil na něho španělsky, italsky i několika málo slovy, která mu utkvěla v paměti z drsného nářečí jeho
dětství. Snažil se žít pouze v přítomnosti, bez vzpomínek, bez předvídání. Na tom prvním mu přitom záleželo méně než na tom druhém. Nejasně tušil, že minulost je látka, z níž je utvořen čas. Proto se také čas ihned mění v minulost. Byl unaven a někdy se to podobalo
štěstí. V takových chvílích nebyl o nic složitější než starý vlčák.
Jednou v noci ho překvapil a celého roztřásl niterný úder bolesti vzadu v ústech. Ten hrozný zázrak trval jen několik minut a před svítáním se opakoval. Druhého dne si Villari poslal pro drožku, která ho zavezla do zubařské ordinace poblíž náměstí 11. září. Tam mu zub vytrhli a Villari v těch těžkých chvílích nebyl o nic zbabělejší ani klidnější, než bývají ostatní lidé.
Podruhé zas, když večer vycházel z biografu, cítil, že do něho někdo zezadu strčil. Zlostně, rozhořčeně i s tajným pocitem úlevy se otočil a vyplivl na nezdvořáčka sprostou nadávku. Muž ohromeně zakoktal omluvu. Byl to mladík vysoké postavy a tmavých vlasů. Vedle něho šla žena, která vypadala jako Němka. Villari potom celou noc sám sebe ujišťoval, že ani jednoho z těch dvou nezná. Přesto však čtyři nebo pět dní nevyšel
z domu.
V poličce s knihami byl i svazek Božské komedie se starým komentářem Andreoliho. Spíš z pocitu jakési povinnosti než ze zvědavosti se Villari dal do četby toho významného díla. Před večeří vždy přečetl jeden zpěv a po večeři přísně po pořádku poznámky. Pekelné tresty se mu nezdály ani nepravděpodobné, ani přehnané a nenapadlo ho, že Dante by ho byl odsoudil do posledního kruhu, kde Ugolinovy zuby bez ustání hryžou Ruggieriho šíji.
Figury pávů na temně rudých tapetách byly jakoby předurčeny k tomu, aby živily tíživé noční sny, ale Villarimu se nikdy nezdálo o nestvůrném altánu, vytvořeném z neproniknutelné spleti živých ptačích těl. Za svítání se vracel sen, jenž byl v podstatě pořád stejný, i když se vnější okolnosti měnily. Alejandro Villari vcházel ještě s dvěma muži do jeho pokoje. V rukou svírali revolvery. Nebo ho ohrožovali, když vycházel z biografu. Nebo všichni tři byli mužem, který do něho tenkrát zezadu strčil. Nebo na něho smutně čekali na dvorku a zdálo se, že ho nepoznávají. Ke konci snu vždy sáhl do zásuvky nočního stolku pro revolver (opravdu měl v zásuvce schovaný revolver) a vystřelil na ty tři muže. Hluk výstřelu ho probudil, ale vždycky to byl jen sen, a v dalším snu byl znovu přepaden a musel muže znovu zastřelit.
Jednoho podmračného červencového jitra ho probudila přítomnost neznámých lidí (nikoli vrznutí otvíraných dveří). Alejandro Villari a jakýsi neznámý muž ho konečně našli. Ostražitě, nehybně a trpělivě stáli v potemnělém pokoji, podivně zjednodušeni pološerem
(ve snech vyvolaných strachem je vždycky viděl mnohem zřetelněji), a klopili zrak jakoby pod tíhou svých zbraní. Pokynul jim, aby posečkali, a obrátil se na bok tváří ke zdi, jako by chtěl znovu usnout. Učinil to proto, aby vzbudil soucit těch, kdo ho měli zabít? Nebo proto, že je snazší hrůznou událost prostě přečkat, než si ji do nekonečna představovat a čekat na ni? Anebo proto - což je nejpravděpodobnější - aby se jeho vrahové, jako již tolikrát předtím, na stejném místě a ve stejnou hodinu, změnili opět v sen?
Právě ve chvíli, kdy toto kouzlo prováděl, zasáhl ho smrtící výstřel.
© Argo 2009
Spisy JLB
Povídky prvního svazku pocházejí z autorových raných knih Fikce a Alef. V nich vyšly texty, které zásadně ovlivnily několik generací čtenářů a spisovatelů a učinily z Borgese klasika fantastické prózy.
Ve druhém svazku jsou zahrnuty autorovy pozdní povídkové knihy, které vznikly po téměř dvacetiletém odmlčení, jež následovalo po prvotním úspěchu.
Borges celosvětově proslul nejen jako povídkář, ale též jako vynikající esejista. Eseje nejen významně dotváří jeho tvorbu povídkářskou, ale lze je chápat jako základní žánr autorovy tvorby. Ve třetím svazku spisů se v češtině představí poprvé dvě esejistické knihy: Dějiny věčnosti (1936) a Další pátrání (1952).