Co dnes znamená pojem (moderní) levice? Jakou roli hrají hodnoty, kterými se konstituovala a ze kterých čerpá své existenční opodstatnění?
Mainstream politického středu existoval v Evropě i od konce II. světové války do konce 80. let, svým obsahem se však zásadně lišil od toho dnešního. Jeho relativní stabilita byla založena na společenském sociálním kodexu, který do politického života uvedly tzv. lidové strany sociálně-, křesťansko-demokratického či křesťansko-sociálního směru. Odklon od něj, který v 80. letech provedla Margaret Thatcherová, byl tehdy v západní Evropě považován za britský experiment, který nebude trvat věčně. Vůle po jeho ukončení vynesla do křesla premiéra Tonyho Blaira. Tehdy ovšem jen málokdo tušil, co se za pojmy „Třetí cesta" a ‚New Labour" ve skutečnosti skrývá.
„Moderní" evropská levice
Z hlediska intence této úvahy rozdělme současnou středovou levici na praktickou (stranickou) politiku a její intelektuální nadstavbu, přičemž je nutné zdůraznit, že se nejedná o systematické rozdělení, nýbrž o komunikační výpomoc. Přesto je nutné zdůraznit, že přechod mezi obojím je sice plynulý, nicméně z hlediska tradice nebyly politická a intelektuální levice nikdy úplně totožné - intelektuálové politické strany inspirovali i korigovali. Zdá se však, že se tato plodná symbióza z politické kultury Evropy vytratila.
Hřích evropské sociálně demokratické levice spočívá v tom, že se aktivně podílela na kvalitativním posunu významu pojmu „politický střed" od obecného sociálního konsenzu poválečné Evropy k faktické abdikaci na politiku coby regulační faktor společnosti. Manipulace slovy jako „modernizace" (ve skutečnosti sociálně-politický regres) nebo „reformy" (rozuměj demontáž sociálních systémů) měla zastřít skutečnost, že od počátku 90. let zavládl v Evropě duch kapitalistické restaurace. Nenahraditelná role „moderní" levice v tomto procesu spočívala v tom, že prolomila psychologické a tím pádem i politické bariéry, které do té doby chránily existenci sociálního státu. Ty budily zdání, že je jeho existence jednou provždy civilizačně zakotvená. Náhradou za ústup od sociálních témat byl obsazen obecný kvazi lidskoprávní terén, který by se dal „okolkovat" pojmy „rovnoprávnost" a „emancipace". Jeho jednotlivé úseky obsahovaly kategorie jako feminismus, rovnoprávnost mezi ženou a mužem, hetero a homosexuály, multikulturalismus, etnické menšiny. Tato témata ale byla akcentována jen ryze abstraktně, „vně" sociálních procesů, což umožnilo jejich politickou instrumentalizaci. Příklad za mnohé: Při „politickém známkování" berlínského starosty Klause Wowereita (SPD) se tematizovalo více jeho veřejné přiznání k homosexualitě než bezpříkladný výprodej veřejného sektoru hlavního města během jeho úřadování.
Druhou tezí je, že tvořivý levicově intelektuální proud neexistuje, neboť ho spolkla „evropská vize". Problém přitom nepředstavuje idea Evropy jako společného geopolitického prostoru solidarity, ale automatické akceptování jedné jediné evropské cesty, její naprosté ztotožnění s reálně existující EU. Jeden z příkladů: Rakouský univerzitní profesor a vědecký pracovník v oboru průmyslové ekonomie Karl Aiginger ve své analýze Lisabonské smlouvy diagnostikoval relativní náročnost a komplexitu evropského ekonomického modelu ve srovnání s USA či Asií, zároveň ale zdůraznil jeho negativum: Smlouva podle jeho názoru právně zajišťuje vysokou prioritu hospodářské/měnové unie, aniž by zároveň stanovila její ekonomické cíle - o těch se zmiňuje pouze okrajově. Navíc neotevírá možnost nové sociální a ekologické orientace ekonomiky po vytvoření vnitřního trhu. Není na pováženou, že jeho kritika evropské reality jde dále než pochybnosti „moderní" levice?
Německé sjednocení, SPD a evropská integrace
V této souvislosti je nutné připomenout událost, která evropské integraci a la Maastricht předcházela - tzv. sjednocení Německa. Předcházela anebo jej předznamenala? Způsob, jakým bylo provedeno, včetně role SPD v něm, jako by vytvořil precedens pro další vývoj celé Evropy. Západ se převalil přes Východ, v popředí stála vidina nových trhů, nikoliv nové Evropy. Netvořilo se, ale přebíralo - na úkor domácího tvořivého potenciálu. SPD a ostatní evropské strany sociálně demokratického typu včetně „modernizovaných" bývalých komunistických stran (ty vyměnily název a jeden mainstream za druhý) se staly konstitutivními subjekty tohoto procesu.
Ponechme nyní stranou okolnosti a důvody politického propadu východoněmecké demokratické opozice a připomeňme jen masivní vměšování západoněmeckých politických kruhů do průběhu prvních svobodných voleb v NDR po pádu zdi. Včetně té skutečnosti, že si za partnery nevybrali kritiky a bojovníky proti režimu SED, nýbrž ke všemu ochotné staré struktury stran „Národní fronty" (CDU, FDP). Za této situace mohla právě sociální demokracie převzít roli partnera autentického proudu východoněmecké revoluce. Uvnitř SPD se však prosadily síly, které - ať již z jakýchkoliv důvodů - daly přednost vnější formě jednoty před její vnitřní kvalitou. O míře jejího selhání snad nejlépe svědčí osud neznámé tváře demokratického rozmachu v NDR - stávkového hnutí ve východoněmeckých průmyslových závodech na podzim roku 1989. O těchto počátcích občanského pozdvižení, ze kterých pramenilo původní heslo demonstrantů „My jsme lid!" (Wir sind das Volk), se dnes z dobrých důvodů mlčí. Autonomní lidové hnutí se zárodky podnikové samosprávy nezapadalo do plánované podoby německé jednoty, která předem vylučovala jakoukoliv změnu politicko-ekonomických struktur SRN i jejich zahraničně-politických vazeb (NATO, ES/EU). SPD se za cenu ztráty vlastní politické substance nechala zapojit do jednotícího válce Kohl-Genscher.
Vývoj po 3. říjnu 1990 dal za pravdu těm, kteří varovali jak před rychlostí, tak i před způsobem sjednocení. Nejednalo se při něm o proces, ale o akt „anschlussu". Ten sice zvětšil SRN, zároveň ale nedokázal ani v náznaku harmonizovat poměr mezi vnější (státní) a vnitřní (sociální) jednotou.
Německá jednota předznamenala kvalitu evropského integračního procesu, postoj SPD roli „moderní" levice v něm. Rok po ní přebralo Německo - po dohodě s Rakouskem a proti oficiální linii Evropského společenství! - vůdčí roli při secesi Slovinska a Chorvatska z jugoslávské federace. Ve stejnou dobu, v prosinci 1991, vzniká tzv. Maastrichtská smlouva, která vytvořila z Evropského společenství hospodářskou a měnovou unii založenou na principech „volného trhu" - obojí za účasti SPD.
Epilog
Ještě nikdy v poválečné historii Evropy nebyla levicová intelektuálská obec tak odtažena od sociální reality společnosti, tak myšlenkově izolovaná od každodenního života jako nyní. Uzavřena do nového intelektuálního ghetta vize „evropské jednoty", není schopna aktivně se postavit na stranu obětí narůstajících sociálních konfliktů a hledat jejich principiální řešení. Ponecháme-li stranou předvolební rétoriku a sliby, „středová" levice nemá žádnou vlastní politicko ekonomickou koncepci, se kterou by se kvalitativně odlišila od „středové" pravice. De facto přijala za svou filozofii, která ztotožňuje společenský zájem se zájmem kapitálu. Zásadní deficit tzv. moderní levice spočívá v nepochopení toho, že rozklad národních států zároveň znamená demontáž jejích sociálních systémů. Ty „Evropa" v podobě, jak je od Maastrichtské až po Lisabonskou smlouvu koncipována, nechce a ani nemůže - ve své přebujelosti a s ní spojené vnitřní sociální nerovnosti mezi jednotlivými zeměmi, navíc vydanými napospas „zásadě otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží" (LS, Hospodářská a měnová politika, Kap. 1, čl. 119; Kap. 2, čl. 127) - nahradit. Vzhledem k jasné souvislosti mezi demokracií a sociální rovnováhou společnosti a k demokratickým deficitům EU znamená zápas o zachování moderního demokratického a sociálního národního státu zápas o samu podstatu humanitního pojetí demokracie.