Lisabonská smlouva se stala realitou. Konečné rozhodnutí ukončilo letitou válku nervů o další osud institucionální reformy Evropské unie. Cesta k řešení zásadních otázek je otevřena.Dění posledních týdnů na poli evropské politiky připomínalo fotbalový zápas. Do poslední chvíle nebylo rozhodnuto a všichni napjatě čekali na rozuzlení. Naštěstí pro Evropskou unii i Českou republiku byla Lisabonská smlouva ratifikována a Evropa může vstoupit do dalšího stadia unikátního integračního procesu. Unie sice uvítala rozhodnutí prezidenta Klause neklást ratifikačnímu procesu další překážky, zároveň si je však vědoma, že tvrdá práce všechny zúčastněné teprve čeká. Je na čase vyřešit otázku jmenování nové komise evropské obrany, práv zaměstnanců, udržitelného růstu, klimatických změn a mnohé další.
Úleva a radost je znát také z reakcí jednotlivých evropských státníků. Britský premiér Gordon Brown prohlásil, že ratifikace smlouvy je dnem, kdy se Evropa dívá vpřed, nechává za sebou roky debat svých institucí a posunuje se k možnosti zaujmout společný postoj k otázkám, které jsou důležité pro většinu evropských občanů.
Německá kancléřka Merkelová ve svém projevu v americkém Kongresu zdůraznila, že Evropská unie se stane silnější a akceschopnější, což ji učiní silným a spolehlivým partnerem Spojených států. Francouzský prezident Sarkozy okomentoval konec ratifikačního procesu s nadšením a označil jej za skvělou zprávu pro všechny Evropany. Ratifikačnímu procesu nebude podle všeho klást překážky ani britská konzervativní strana. Její předseda David Cameron přislíbil, že ustoupí od záměru uspořádat retroaktivní referendum k Lisabonu, pokud jeho strana na jaře tohoto roku zvítězí ve volbách.
Posílení role parlamentů
Lisabonská smlouva přispěje k rozsáhlejší demokratizaci Evropské unie. Rozšíří se oblasti, v nichž bude mít Evropský parlament právo spolurozhodovat. Čeští voliči by proto měli přestat volby do této významné instituce ignorovat. Vždyť na tom, zda bude mít v Evropském parlamentu většinu levice, či pravice, záleží také životní úroveň a kvalita demokracie v naší zemi. Pro Evropskou unii navíc Lisabonská smlouva skýtá možnost více se přiblížit občanům, kteří ji budou mít možnost poznat také jinak než pouze jako poskytovatele grantů a dotací.
Ustanovení Lisabonu kromě toho posílí roli národních parlamentů členských států. Nově zavádí povinnost informovat neprodleně domácí zákonodárce o nejnovějších legislativních záměrech a opatřeních Unie nejméně šest týdnů před začátkem jejich projednávání v Evropském parlamentu. To umožní národním parlamentům pružně reagovat na aktuální vývoj na poli evropské integrace. Každý akt bude muset být odůvodněn i z hlediska proporcionality a subsidiarity, což znamená, že předkladatelé budou mít za úkol poskytnout důkazy, že daného cíle lze dosáhnout efektivněji na úrovni Unie než by to bylo možné v rámci členského státu.
Změní se i pravidla, podle nichž národní parlament vyslovuje nesouhlas s legislativními kroky unie. Zatímco doposud si mohl stěžovat pouze u své vlády, s Lisabonskou smlouvou se tato praxe změní. Podle jejích ustanovení disponuje každý národní parlament dvěma hlasy. Pokud se parlament nebo některá z jeho komor shodne na tom, že je příslušný návrh právního aktu v rozporu se zásadou subsidiarity, bude moci uplatnit námitku u Evropské komise. Zásadní posun tkví v tom, že pokud námitku uplatní alespoň třetina parlamentů, bude Evropská komise muset návrh stáhnout a přezkoumat.
Dva a půl tisíce velvyslanců
K efektivitě Evropské unie přispějí dvě nové vysoké pozice v rámci společenství. Místo rotujícího předsednictví byl vytvořen post stálého předsedy Evropské rady, voleného na období dvou a půl roku s možností jednoho znovuzvolení. Ten bude zodpovědný za přípravu, kontinuitu a dosažení kompromisu a po dobu jeho funkčního období mu nebude umožněno zastávat žádnou jinou pozici na národní úrovni. Pokud se evropským politikům podaří dohodnout na silné osobnosti, která spojí svou autoritu s integračním procesem, zvýší se tím nejenom efektivita procesů uvnitř Unie samotné, ale také její postavení ve světě.
S postavením EU jako globálního hráče souvisí také další pozice, kterou ustanovení Lisabonu vytváří. Vysoký představitel pro evropskou politiku bude mít k dispozici dva a půl tisíce velvyslanců. Takto početný diplomatický sbor přispěje k vyšší akceschopnosti na poli mezinárodní politiky a bezpečnosti. Nová funkce evropského ministra zahraničí je opožděnou odpovědí na bonmot Henryho Kissingera, který s despektem prohlásil: „Když chci volat do Číny, mám jeden telefon. Ten mám i do Ruska, Indie a dalších zemí. Jen do Evropy jich je mnoho."
České republice se otevírá šance, jak se prostřednictvím vzdělaných úředníků podílet na tvorbě světové politiky, k níž by se bez Evropské unie stát naší velikosti jinak nikdy nedostal.
Od trpaslíka k mocnosti
Obě výhody Lisabonské smlouvy, tedy větší demokratičnost a efektivita, jsou důsledkem rozšíření systému hlasování kvalifikovanou většinou. Díky tomuto bude Unie schopna reagovat na aktuální výzvy rychleji a pružněji. Státy budou mít možnost vytvořit blokační menšinu, bude však obtížnější vydírat ostatní partnery možnými vety v řadě oblastí. Nejdříve bude totiž nutno jednat, což je změna, v níž by měli spatřovat výhodu i odpůrci Lisabonské smlouvy. Pokud by v době Klausova požadavku na výjimku z Listiny základních práv EU již byl schválen Lisabon, Maďarsko ani jiný stát by nemohly teoreticky hrozit vetem, pokud by ostatní státy chtěly České republice vyjít vstříc.
V mnoha zásadních otázkách bude naopak nadále zachována jednomyslnost. A to především v oblasti daní, sociální politiky a některých dalších.
Dosud byla Evropa často kritizována za váhavost a malou akceschopnost. Když došlo k válce na Balkáně, musely pomoci Spojené státy a Rusko. Humanitární krize, jejichž obětem chtěla Unie pomoci, v minulosti většinou odezněly dávno předtím, než se evropské státy dohodly na zásahu. Lisabonská smlouva dává Evropanům šanci proměnit starý kontinent ve skutečnou velmoc. Její budoucnost navíc není již jen v rukách politiků členských států, ale věcí volby občanů, kteří mají nyní možnost o poznání více ovlivňovat vysokou evropskou politiku.
Pokud bude Lisabonská šance dobře a správně uchopena, nebude už platit potměšilé rčení, že Evropa je obchodním gigantem, ale politickým trpaslíkem. Evropská unie má nadějné předpoklady, že se stane významným hráčem světové politiky, důstojným partnerem jiných mocností včetně Ruska a Spojených států.