Je to již rok, co svět s napětím očekával výsledky amerických voleb. Těch voleb, které určují nejsilnějšího hráče světové politiky.
Problematické peklo
Mezi hlavní aspekty jeho vládnutí bezesporu patří Obamova hospodářská politika, která v době krize pochopitelně budí velkou pozornost. Popravdě řečeno ale toho nakonec moc nezjistíme ani při bližším pohledu. Víme, jaké byly ekonomické kroky vlády a jaké „záchranné balíčky" byly přijaty - řeč je zejména o onom stimulačním plánu ve výši 787 miliard dolarů, který přijal Kongres, ale také o řadě dalších opatření, která měla pomoci automobilovému, průmyslu, malým a středním podnikům - a umíme také sledovat každodenní vývoj amerického hospodářství. Ekonomičtí analytici se přitom ale dodnes neshodnou, zda byl balíček prospěšný či škodlivý, zda měl vůbec nějaký vliv nebo byl zbytečný, protože „neviditelná ruka trhu" provádí ozdravnou léčbu sama.
Na druhou stranu se většina odborníků shodovala v tom, že Barack Obama jarní vyhlášení balíčku výborně „marketingově" připravil a že jeho možná nejdůležitějším účelem měl být vlastně onen „vedlejší efekt" přijatých opatření - posílení důvěry v ekonomiku a hlavně obnovení důvěry v investice. Celá propagační příprava ovšem nepočítala s jednou drobností, a tou bylo vystoupení „prezidenta EU" (tak americké noviny označují představitele předsedající země, v tomto případě tak titulovaly Mirka Topolánka). Jeho slavná „cesta do pekel" totiž dokázala eliminovat značnou část úsilí americké administrativy, a to i kvůli symbolice vyjádření. Peklo má totiž v prostředí tradice puritánské kultury mnohem větší emocionální náboj, než je to vnímáno v Čechách.
Bushova politika skončit musela
Finanční a ekonomická krize, která svou cestu do světa fakticky započala ve Spojených státech amerických, je samozřejmě jedním z velmi sledovaných aspektů politiky současného prezidenta a pro něj osobně je to především vnitropolitický problém číslo jedna. Světová veřejnost naproti tomu možná mnohem silněji vnímá otázky zahraničněpolitické, respektive od počátku nástupu nové administrativy očekává slibovanou jasnou proměnu. Bylo jasné, že výrazně nepopulární zahraniční politika předchozího prezidenta George W. Bushe, která ve světě posílila antiamerikanismus, vyvolala rozpory mezi spojenci (stará vs. nová Evropa), přijala černobílou konfrontační strategii („rogue states", darebné státy) a posílila globální polarizaci, nemohla už dále pokračovat. Přitom nešlo jen o „atmosféru", v níž se světová politika realizuje, ale i o katastrofální výsledky konkrétních Bushových zahraničněpolitických rozhodnutí a aktivit. Jen namátkou: nekončící násilí v Iráku (krátké zlepšení situace v poslední fázi Bushova vládnutí vystřídalo znovu zhoršení a primát z hlediska obětí teroristického útoku poté, co se americká armáda začala stahovat), katastrofická situace v Afghánistánu, kde spojenci kontrolují spíše jen určité enklávy (a vztah k demokratickému soutěžení dosazených elit ukázaly nedávné prezidentské volby), prudké zhoršení situace v Pákistánu, kde sektářské násilí přechází v občanskou válku.
Je samozřejmě otázkou, jak rychle lze změnit zahraniční politiku, respektive jak dosáhnout viditelných výsledků v konkrétních situacích a konfliktech. V této chvíli reálné výsledky fakticky neexistují. Říjnové rozhodnutí o udělení Nobelovy ceny míru Baracku Obamovi
(i zdůvodnění tohoto rozhodnutí) proto vyvolalo ve světě značné rozpaky i mezi jeho skalními příznivci; například Obamův podíl na obnově mírového procesu na Blízkém východě je hodně problematický vzhledem k tomu, že o nějaké obnově mírového procesu lze hovořit jen obtížně. Naopak, zdá se, že se tento proces opět dostal do slepé uličky. Další zdůvodnění se týkalo úsilí o snižování arzenálu jaderných zbraní, což je ovšem v současné době také spíše jen v proklamativní rovině.
Tyto otázky samozřejmě nelze bagatelizovat. Na Blízkém východě je zřetelný výrazný posun americké zahraniční politiky zejména ve vztahu k Izraeli, symbolizovaný negativním stanoviskem k vytváření izraelských osad na okupovaném území západního Jordánu a ve východním Jeruzalému. Se snižováním arzenálu jaderných zbraní, respektive s ideou světa bez jaderných zbraní, zase Barack Obama vystoupil v Praze a nedávno proběhlo i historické zasedání Rady bezpečnosti OSN, která toto úsilí podpořila, přičemž jsou tyto otázky na programu i amerických jednání s Ruskem a Čínou.
Hluboká proměna strategií
Jednou z klíčových otázek, která se stává východiskem pro pochopení Baracka Obamy a jeho politiky, je proměna americké bezpečnostní a zahraničněpolitické strategie. Ta nesporně získává zcela nový charakter. Není zde dostatečný prostor pro hluboký rozbor bezpečnostních a strategických otázek (zájemce bych chtěla odkázat na práci Iana Shapira „Politika zadržování, Staronová strategie proti světovému terorismu", která nedávno vyšla v Karolinu), nicméně právě Shapirovy návrhy nové politiky zadržování mohou být klíčem k pochopení základních proměn zahraniční politiky současné administrativy.
Přeměna strategie v bezpečnostních otázkách samozřejmě zasahuje i do konkrétních politických kroků (například do zrušení výstavby některými našimi politiky oplakávaného radaru), ale především do mnohem větší diverzifikace vazeb v mezinárodních vztazích. Zmírnění rétoriky vůči „darebným" státům a hledání cest k určité formě komunikace, snaha najít cestu ke státům, na něž se předtím pohlíželo přes stereotypy studené války (Rusko, Čína), a které je tváří tvář novým hrozbám terorismu nutné udržet v „našem" prostoru s patřičným velmocenským postavením, posilování principů kolektivní bezpečnosti (EU vnímáno jako celek a prohlubování integrace jako pozitivní faktor) - to vše lze vyčíst z jednotlivých kroků americké administrativy a doložit tím hlubokou proměnu základních strategií.
Výsledky jednotlivých kroků jsou v této chvíli samozřejmě nezřetelné. Proměna celého systému je totiž vždy velmi riskantní, přičemž v některých otázkách je rovnou patrné, že Obama raději vsadil na kontinuitu. To se týká zejména vedení válečných konfliktů, kde ponechal u moci ministra obrany z posledních dvou let Bushovy vlády Roberta Gatese. Ten je vnímán jako profesionální stratég a především má podporu americké armády. Obamův předvolební slib ukončit válku v Iráku pak byl symbolicky splněn stanovením data na konec října 2010, aniž by někdo bazíroval na jeho reálném splnění.
Obrazy nepřátel
Zahraniční politiku a strategické otázky bezpečnosti a obrany nelze nikdy posuzovat jednostranně. Neexistuje jen jeden určující hráč, vždy je nutné brát do úvahy i reakce druhé (či dalších) strany, a to nejen z hlediska geopolitického, ale i vnitropolitického a také v souvislosti s ekonomickými zájmy. Zmírnění rétoriky vůči „nepřátelům" totiž ještě vůbec nemusí vést ke snížení napětí a případně ke zlepšení vzájemných vztahů, někdy to naopak může vést i k vyhrocení politiky. Řeč je zejména o těch režimech, pro něž je antiamerikanismus důležitou součástí legitimační doktríny, v jejímž rámci musí „obraz nepřítele" zůstat zachován. Jakmile totiž takový obraz „vybledne", třeba tím, že druhá strana podnikne vstřícné kroky, většinou následuje provokativní akce, aby se vynutila ostrá protireakce a původní obraz tak mohl být plně obnoven. Nejde jen o režimy, kde je antiamerikanismus podstatnou součástí legitimace vlády - Kuba, Venezuela či Irán - , ale také o státy, pro něž USA představují typického „studenoválečnického" nepřítele - Rusko či Čína. Těžko mohou v některých situacích opustit protiamerickou rétoriku, neboť ta je čas od času velmi potřebná, zejména například před volbami, ale i v případě silnějšího vnitropolitického napětí.
„Eutanazie pro vaši babičku!"
V otázkách ekonomických a zahraničněpolitických se prolínají aspekty vnitřní i vnější politiky a obě jsou pozorně sledovány doma i v zahraničí. Ve volební kampani Baracka Obamy ovšem byla klíčová ještě jedna otázka, zaměřená jednoznačně vnitropoliticky, a tou byla reforma zdravotnictví. Jako všude je tato reforma předmětem obrovských diskusí, ovšem ve Spojených státech má ve srovnání s Evropou velmi výrazná specifika. Zatímco starý kontinent hledá způsoby, jak ušetřit a případně zvýšit finanční podíl občanů na zdravotní péči, Spojené státy hledají cestu, jak vůbec zabezpečit základní lékařskou péči pro 40 milionů obyvatel. Je to naprosto neuvěřitelné číslo (a fakticky i procento) mezi všemi vyspělými zeměmi, které zároveň vypovídá i o nezměrném vlivu naprosto „neprůstřelné" lobby soukromých zdravotnických pojišťoven a farmaceutických firem. Obama věděl, že tento slib musí začít realizovat rychle, protože v jeho volební kampani patřil mezi klíčové, zároveň ovšem také věděl, že s pokusem reformovat zdravotnictví narazil již Bill Clinton v prvním období své administrativy. Protikampaň odpůrců reformy navíc začala hned poté, co Obama vyhlásil první kroky v tomto směru. Mezi nejobvyklejší argumenty patří tvrzení, že tím sleduje povolení eutanazie („Obama chce eutanazii pro vaši babičku!"), zestátnění zdravotnictví („Obama chce zakázat soukromé pojišťovací společnosti!") či že chce Američanům vnutit zdravotnictví sovětského stylu.
Podoba kampaně proti zdravotnické reformě je hodně napjatá - snaha zastánců reformy „zkomunikovat" (jak by řekli naši politici) celou reformu zejména přímou diskusí s občany na místních radnicích vyústila v bezpočet dramatických situací, kdy organizovaný dav řečníky přehlušuje a občas se uchyluje i k drobnějším násilnostem. Zda se tedy Obamovi podaří reformu prosadit, případně v jaké podobě se tak stane, není v této chvíli příliš jasné. Silná negativní kampaň ovlivnila a znejistila řadu voličů. Barack Obama přitom fakticky nechal prostor pro základní dopracování reformy na Kongresu. Demokratická většina by v něm sice měla reformu teoreticky podporovat, ale vzhledem k tomu, že se v roce 2010 budou konat volby do Sněmovny, musejí demokraté brát silné ohledy na názory voličů, a tak není jisté, zda se reforma může podařit alespoň částečně.
Kdo smí stát nad zákonem?
To, co světová veřejnost na Obamovi zaznamenala asi nejsilněji, je ale změněný styl vládnutí. Bushova administrativa se vyznačovala silnou ideologizací výpovědi a hodnotovou argumentací, která se ovšem dostávala do přímé konfrontace s realitou, čímž zároveň fakticky silně znehodnocovala ideály, na nichž je založena americká společnost. Do této kategorie spadají například takové jevy jako mučení vězňů, bezprávní postavení osob zadržovaných na Guantánamu, nepravdivá záminka vedoucí k válce proti Iráku a jeho okupaci a v neposlední řadě ale také omezení tradičních amerických svobod po přijetí tzv. Vlasteneckého zákona po 11. září 2001.
Obamova rétorika je naproti tomu mnohem střízlivější (byť stále hodně „americká"), přičemž je pro něj podstatná důvěra v obnovu vlády práva a sblížení slov s činy. Ne vždy se mu to ale daří politicky realizovat. Promítlo se to zejména v případě vyšetřování případů, kdy byli vězni při výsleších mučeni. Od původní představy, že budou potrestáni všichni, kdo se na mučení podíleli, a že všechny případy budou zveřejněny, nakonec Obama pod silným nátlakem ustoupil. Argumenty dotýkající se bezpečnosti a prestiže USA ve světě navíc nakonec vedly k tomu, že případy zveřejněny nebudou, ti, kdo plnili příkazy, nebudou stíháni a těmi, kdo příkazy vydávali, se má zabývat ministr spravedlnosti. I takovéto omezené vyšetřování je ovšem pod silným tlakem - v září Barack Obama odmítl důrazný požadavek sedmi bývalých šéfů CIA, aby vyšetřování ministerstva spravedlnosti zastavil. Zda se ale skutečně naplní jeho slova, která u této příležitosti pronesl - „Nikdo nesmí stát nad zákonem" - lze v této chvíli odhadnout jen obtížně.
Dost času na vystřízlivění
Rozdíl oproti předchozí administrativě George Bushe lze ale přitom vysledovat i ve sféře Obamova mocenského postavení a jeho stylu vládnutí. Obama si oproti Bushovi - přinejmenším prozatím - nevytváří silné mocenské zázemí z okruhu svých nejbližších
(a nejvěrnějších či nejzavázanějších). Jeho okruh spolupracovníků v kabinetu či výkonném úřadu se pohybuje v širokém spektru od zastánců svobodného trhu až po představitele velmi liberálních (tedy sociálně orientovaných) skupin.
Z hlediska stylu vládnutí a postavení uvnitř Demokratické strany Obama rozhodně není typem vůdce, jehož příkazy by byly automaticky plněny (za Bushe obvykle platilo, že co řekl, republikáni v zásadě poslušně udělali) a nový prezident je navíc i s to akceptovat kompromisy. Nechává „prostor" pro kongresové podněty, což je zřetelné zejména v přípravě reformy zdravotnictví, kde jeho návrh představuje spíše rámec, v němž se reforma má odehrávat, a ponechává na zákonodárcích jeho naplnění s ohledem na názory voličů. V zahraniční politice projevuje více empatie ve vztahu ke klíčovým hráčům s větším důrazem na partnerství než na mocenské postavení (byť mnozí mohou jistě namítnout, že noční telefonáty do Prahy a Varšavy o zrušení systému protiraketové obrany ve střední Evropě moc empatie nevykazovaly).
Tento „sympaticky" působící styl vládnutí má ovšem svá velká úskalí. Do jisté míry totiž hrozí, že Obama ztratí kontrolu nad zákonodárným procesem a jeho návrhy se nakonec vydají zcela jiným směrem, než jak je původně zamýšlel. Každý americký prezident si navíc musí udržet image vůdce, nejen v rovině symbolické, ale i v reálné rovině mocenské. Kompromisy proto musí činit tak, aby byly vnímány jako projevy odpovědnosti a státnického přístupu, zatímco partnerství a empatie v zahraniční politice nesmějí v očích americké veřejnosti vyznít jako slabost či ústupky.
Není lehké býti americkým prezidentem. Rok po volbách je příliš krátká doba pro hodnocení, ovšem dosti dlouhá doba na „vystřízlivění" z přehnaných očekávání. A možná i na realističtější pohled na to, co je vůbec možné a čím Obama asi tak prospěje americké politice i světu.