Snímek Cvokař se snaží ukázat temnou stranu amerického snu. Odebral se ale poněkud špatným směrem.
Volné pokračování Americké krásy, napadne člověka po prvních pár minutách filmu Shrink neboli Cvokař. Film režiséra Jonase Pateho sice díky hořkosladké náladě pokračuje tam, kde skončila Mendesova freska současné společnosti, vydal se ale trochu špatným směrem. Původně odvrácená strana hollywoodského ideálu se ale za posledních pár desetiletí vyšvihla na pozici filmového standardu nebo lépe řečeno recyklované klišé, na což se občas rádo zapomíná.
Pate se pokouší publikum uchlácholit na srdceryvné proplétající se příběhy hned několika hrdinů zkoušených tragickým osudem. Bláznivý psychiatr celebrit z Los Angeles, který se jen těžce vzpamatovává ze sebevraždy ženy, představuje epicentrum ubrečeného dramatu. Nabaluje na sebe slušný arzenál nešťastníků, ve kterém nechybí ztrápená neúspěšná herečka, workoholický manažer, dívka, které zrovna zemřela matka ani umělec stíhaný tvůrčí krizí. Všichni se navíc nějak vzdáleně znají, třebaže o sobě nevědí. Potkávají se, seznamují a všechno začíná souviset se vším.
Smutné životní příběhy ale režisérovi ani scénáristovi Thomasi Moffettovi nestačí. Neudrží se a sáhnou po utěšujících moralitách, kterým podřídí veškerou kauzalitu děje, a tak nekonečná série „náhodných" setkání působí asi tak přirozeně jako dialogy v seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Cvokař chce předat více emocí, než umí sám vyjádřit - ovšem jak se říká, mnoho zajíců, myslivcova smrt. Jonas Pate natočil film, ve kterém se trpí a teskní nad ztrátou blízkých nebo neschopností nalézt sebe sama. Na tom by nebylo nic špatného. Bohužel ale stvořil i film, ve kterém se prolévají slzy jen proto, aby se v závěru všichni mohli společně pousmát. Jednoduše řečeno - snímek, který se vyplatí sledovat, když se chcete cíleně dojmout a zároveň u toho příliš nepřemýšlet. Nic víc, nic míň.
Cvokař (Shrink), Jonas Pate, 2009.
Autorka je filmová a literární kritička