Tentokrát se to (ne)povedlo snímku Na sever (Nord). Režisér Rune Denstad Langlo s ním sklidil úspěch na Berlinale nebo americkém festivalu Tribeca, těžko ale říci proč. Přepálená popularita a falešné přísliby jej dovedly i do české distribuce, která operuje s kouzelným označením antidepresivní road-movie. Zkreslená prezentace a přílišné ambice ovšem dokážou spáchat nenapravitelnou škodu. Divák už nikdy nedostane zážitek, s jakým počítal. Neví, jak má film chápat a už vůbec netuší, jak jej chápali tvůrci.
Na sever vypráví krotký příběh bývalého profesionálního sportovce a současného ztroskotance Jomara, který se jednoho dne dozví o synovi, o němž dosud neměl ani ponětí. Sympaticky odhodlaně se rozhodne zvrátit svůj osud zatuchlý pasivním přežíváním a vyhledat dítě, žijící kdesi na severu Norska. Tím jakýkoliv děj končí. Problém ovšem netkví v absenci silnějšího příběhu nebo dramatických zvratů jako spíše v absenci jisté hloubky výpovědi. Na sever brouzdá po povrchu jako Jomar na svém skútru po sněhových pláních. Trmácíme se s ním, posloucháme jeho příležitostné vzpomínky, ale nic se o něm skutečně nedovíme.
Žádná existenciální cesta do hlubin podivínovy duše se nekoná. Jomar při svém putování potkává sérii bizardních postaviček. Smysl ale nemají, představují slušný divadelní mobiliář zaplňující jinak zoufale prázdné hrdinovo jeviště.
Na sever zůstává inventářem jednotlivých zajímavých, leč samoúčelných nápadů. Vypadá křehce jako slepená skleněná váza, která se každou chvíli může rozpadnout. Kratinká stopáž jej spolu s potentní skandinávskou scenérií zachraňují. Není vyslovenou katastrofou, jen smutně promarněnou nadějí. Norské depresivní chvilky bez záruky působí jako nesmělý Kim Ki-duk bez pointy a napsaný podle matematické rovnice. Antidepresivní komedie nakonec bohužel funguje jako skutečná antidepresiva - člověka mírně uspí a otupí, ale skutečný problém nevyřeší.
Na sever, Nord, režie: Rune Denstad Langlo, 2008.