Díky problémům s ratifikací Lisabonské smlouvy se Evropská unie řítí do politické krize. Stávající Evropské komisi končí mandát tento měsíc, jmenování nové je v nedohlednu.
Od hlavního tématu nadcházejícího summitu EU, který proběhne 29. - 30. října, nelze čekat žádné překvapení - bude jím Lisabonská smlouva. Její ratifikací se představitelé evropských vlád budou zabývat již první den na neformální večeři. Na základě dostupných informací je možno očekávat, že ostatní státy budou přístupny schválení politické deklarace, která zaručí, že ustanovení Lisabonské smlouvy nebudou mít zpětnou účinnost. Toto prohlášení by mohlo být přidáno k přístupové smlouvě nového členského státu, například Irska nebo Chorvatska. Protokol o výjimce ze smlouvy, který by měl právní závaznost, se však jeví jako obtížně přijatelný. Tento dokument by změnil samotnou podstatu smlouvy, což by mělo za následek nutnost jejího opětovného schválení ve všech členských státech. Rakousko a Francie už tuto možnost kategoricky odmítly. I pokud by se našla cesta k politicky závaznému prohlášení, Slovensko ho zablokuje, pokud by se nevztahovalo i na něj.
Opakování ratifikačního procesu by vedlo k dalšímu pozdržení, které by vyústilo v politickou krizi Evropské unie, díky níž by se integrační projekt mohl dostat na hranici zhroucení a bez funkční evropské vlády by oslabil mezinárodně politické postavení Evropské unie.
Kdy bude nová Komise?
Současné odklady s termínem, od kterého Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, již nyní vyústily v institucionální krizi na poli evropské politiky. Evropská komise se po vypršení svého mandátu ocitne v situaci jakési prozatímní vlády bez mandátu. Ze čtyř hlavních úkolů, k nimž je povolána (navrhovat právní předpisy Parlamentu a Radě; řídit a provádět politiku EU a rozpočet; vymáhat evropské právo a zastupovat Evropskou unii na mezinárodní scéně) nebude moci vykonávat tři. Právníci Rady a Evropské komise se totiž shodli na tom, že po 31. říjnu bude mít dosavadní Barrosův tým možnost udržovat průběh již stávajících aktivit unie, ale nebude moci vydávat právně závazné akty, vyvíjet legislativní aktivitu, ani vyjednávat mezinárodní smlouvy. Panují totiž obavy, že rozhodnutí Komise by mohly být později zpochybněny na základě jejího nedostatečného mandátu.
Personální otázky měly být tématem nadcházejícího summitu. Členské státy ale upustily od zveřejnění svých nominací a rozhodly se tuto otázku vyjmout z jednání. Situaci dále komplikuje fakt, že i pokud by se členské státy rozhodly vyhovět Klausovu požadavku, krize tím skončit nemusí. Nejen Slovensko již totiž dalo najevo, že jakoukoli výjimku náš východní soused zablokuje, pokud se nebude vztahovat i na něj. O své přídavky a výjimky z nejrůznějších oblastí by se tak mohly začít hlásit další a další státy. Situace by tak ústila do nekonečné spirály. Z České republiky se šíří do institucionálních struktur Evropské unie právní a vyjednávací nejistota, která u nás způsobila nemožnost předčasných voleb. V situaci, kdy žádná ze stran neví, jak se bude chovat ta druhá, je téměř nemožné se na čemkoli dohodnout. Princip čitelnosti partnera je přitom základním kamenem mezinárodních vztahů, bez kterého se mohou velmi jednoduše zhroutit.
Evropský projekt je natolik jedinečný, že by byla velká škoda, kdyby se české politice podařilo po rozložení Rakouska-Uherska zničit také projekt evropské integrace. Současné signály však hraničí s jistotou, že Lisabonská smlouva ratifikována bude. V tom případě je možno očekávat, že členské státy urychleně nominují své kandidáty a kandidáti na nové komisaře budou moci předstoupit před Evropský parlament.
Prospělo nám zdržení ratifikace?
V případě, že by Václav Klaus Lisabonskou smlouvu nepodepsal, je možno očekávat několik scénářů. Na poli mezinárodním je to případná žaloba u mezinárodního soudu proti České republice za to, že smlouvu sjednala ve „špatné víře, tedy s úmyslem ji neratifikovat. V mezinárodních vztazích se totiž a priori předpokládá, že státy smlouvy uzavírají v dobré vůli a s dobrými úmysly.
Velmi pravděpodobným scénářem je částečná ztráta evropských peněz, které jsou předmětem každodenní domácí politické debaty. Jestliže Česká republika byla dosud čistým příjemcem peněz z EU, do budoucna tak tomu již být nemusí. O rozpočtu unie totiž rozhodují i europoslanci, kterým osud Lisabonské smlouvy leží velice na srdci. Nejen jim, ale i domácím parlamentům totiž ustanovení Lisabonu výrazně zvyšují pravomoci.
V budoucích jednáních se Česká republika může ocitnout na periferii evropského dění. I bez vytvoření vícerychlostní Evropy ztratíme hodně na významu. Lisabonská smlouva byla totiž významná pro Francii a Německo, které do ní investovaly velký politický kapitál. A bez podpory těchto dvou hlavních ekonomických a politických sil unie je každý pokus o zlepšení podmínek pro náš stát v rámci evropských jednání předem odsouzen k nezdaru.
Problémy s ratifikací byly užitečné v tom, že dokázaly, že Evropská unie není tím všemocným uzurpátorem moci, jak se nás různé síly snaží často přesvědčit. Pouze jeden politik, který si postavil hlavu a překročil ústavní pravomoci, dokázal dostat unii na pokraj vnitropolitické krize s Komisí bez mandátu.
Pokud nám tedy Václav Klaus něco dokázal, je to fakt, že Unie je demokratická a slyší i na menšinové hlasy a výhrady. Neexistence funkční evropské vlády by prospěla všem, kteří konkurují EU na poli mezinárodní politiky a obchodu. Bez unie by totiž jednotlivé státy evropské nebyly schopny v mezinárodním prostředí obstát.