Nedávné regionální volby v Rusku svým jednoznačným výsledkem ve prospěch Putinova Jednotného Ruska vyvolaly bouři kritiky. Nic ale není tak prosté, jak se na pohled zdá.
Byla to scéna jako vystřižená z tchajwanského parlamentu, kde se poslanci běžně perou a na protest odcházejí ze sálu. Ze sálu Dumy, dolní komory ruského parlamentu, ale 14. října odešli hned všichni poslanci opozičních stran, komunisty počínaje a Žirinovského liberálními demokraty konče. Požadovali přepočítání hlasů ve třech regionech, kde se o tři dny předtím volby konaly, neboť podle nich bylo hlasování „hrubě zfalšováno", aby Jednotné Rusko „mohlo podrýt ústavní uspořádání země". Padaly i návrhy na vytvoření vyšetřovací komise, která by zákulisní triky vládnoucího hnutí odhalila. A začal bojkot parlamentu.
Zvláštní přitom ale bylo, že veškeré výpady směřovaly výhradně na jaksi anonymní adresu Jednotného Ruska, aniž by kdokoli zmínil jeho všemocného šéfa, současného premiéra Vladimira Putina. A ještě zvláštnější bylo, že tyto volby zcela jistě nebyly v Rusku prvními, o jejichž čistotě by se dalo s úspěchem pochybovat, a přesto dosud kvůli tomu opoziční poslanci práci Dumy nikdy nebojkotovali. Co tedy vyvolalo tak prudkou reakci opozice, která svým činem zčista jasna nabídla prostým Rusům nečekanou připomínku, že je stále ještě opozicí a nejen poslušným přívěskem Kremlu?
Odpověď podle ruských médií nejspíš spočívá v tom, že se nyní mimo jiné hlasovalo i o obsazení regionálního parlamentu v Moskvě, v mocenském centru země. A v něm takřka neomezeně vládne starosta Jurij Lužkov. Pokud by se právě jemu podařilo prokázat podíl na falšování voleb, mohlo by se křeslo pod ním zakymácet a o moc nad více než desetimilionovou megapolí by se poprali jiní. Ostatně, čekají na svou šanci už dlouho, vždyť Lužkov, který se nikdy neklonil ani k Putinovi, ani ke komunistům, ale vždy stál v čele svého vlastního klanu, vládne ruské metropoli už při třetím prezidentovi.
Opozice proto nyní vsadila na údajné rozpory mezi Putinem a prezidentem Dmitrijem Medveděvem a vyzvala prezidenta, aby se zasadil o anulování voleb. Pokud by Kreml opravdu vyšel kritikům vstříc, mohl by se přiblížit Lužkovův pád. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje - Lužkov se na jedné straně hravě vyhýbá opozičním otázkám ohledně férovosti voleb a na straně druhé podle všeho opravdu pomohl zajistit drtivé vítězství Jednotnému Rusku, čímž si ovšem upevnil svou pozici i pro další roky.
Nejspíš to během několika dní došlo i vůdcům opozice, a tak bojkot Dumy ukončili a už
20. října se poslušně vrátili zpět do svých lavic. Tajemník komunistů Vadim Solovjev sice pro agenturu Interfax zdůraznil, že „bojkot přerušují jen dočasně" a jeho spolustraníci žádali hlavu šéfa Ústřední volební komise Vladimira Čurova, ale tím se jako by svůj vzdor vyčerpali a plně se zapojili do projednávání státního rozpočtu na příští rok.
A spolu s nimi ukončili bojkot i ostatní opoziční strany, nejspíš proto, že tento postup je po právní stránce beztak zcela zbytečný. Jednotné Rusko má totiž v parlamentu 315 poslanců, což mu umožňuje bez pomoci ostatních parlamentních frakcí dělat cokoli, co se mu zlíbí. Koneckonců to poslanci Jednotného Ruska názorně předvedli hned poté, co opozice demonstrativně opustila sál. Po půl hodinové přestávce přijali několik návrhů zákonů, několik jich vrátili k dopracování a pak začaly interpelace a před poslance předstoupil ministr obchodu a průmyslu Viktor Christenko...
Pokud mají komentáře ruského tisku pravdu a celá ta pompézní protestní akce se odehrála jen kvůli zkompromitování Jurije Lužkova, může být na sebe moskevský starosta náležitě hrdý. Nestává se totiž každý den, aby se kvůli nějakému gubernátorovi - a že jich Ruská federace má hned třiaosmdesát - stavěl na hlavu celý parlament.
A co ona ukázka schopnosti opozice se vzepřít? Spěte klidně, občané moskevští (a potažmo celé Rusi), v Dumě je zase klid a mír.