Jak ukrajinští poslanci zanedbávají vlastní práci a sklízejí cizí úrodu
Letošní léto bylo na Krymu suché. Vinice rodily méně hroznů, zato kvalitnějších. Sklizeň se teď chýlí ke konci. A jako každý rok v posledním období, začíná o ně boj. Doslova. Do vinic se vypravili nejen brigádníci, ale také policisté, a dokonce poslanci, aby hrozny u těch, kteří je sklízejí, zabrali.
Spor je o půdu a to, co rodí, a jeho prapříčina tkví v reformách, které jsou nedokonalé. První prezidentský výnos o agrární reformě podepsal Leonid Kučma v roce 1995. Podle něj se zemědělská půda nevydávala budoucím vlastníkům, ale pouze pronajímala „na věčné časy". Jednotlivé podíly, většinou půlhektarové, dostali jen členové kolchozů, které se rozpadly, protože „to byl špatný systém", potvrzuje nám Ilmi Umerov, předseda administrativy bachčisarajského okresu.
„Také sama reforma byla špatně připravena. Nedovolovala získat půdu lidem, kteří sice léta na vesnici žili, ale nebyli členy kolchozů - pracovníci sociální sféry, lékaři, učitelé apod. Pronájem půdy neumožňoval vzít si na půdu půjčku, nebyla domluva s bankami, ani neexistovala jiná organizace, která by farmářům umožňovala pomocí půjčky si pořídit nezbytné stroje a začít hospodařit," vysvětloval Ilmi Rustemovič.
Tak se stalo, že zemědělci místo obdělávání polí prodávali své podíly, respektive státní akty, vydané jako potvrzení o rozdělení půdy. Vlastně to byly dva dokumenty - tzv. nemovitostní certifikáty na majetek bývalého družstva jako budovy, vinné závody apod. A státní akty na půdu. Tak vznikla i agrofirma Krym, jeden z největších zemědělských podniků na tomto ukrajinském poloostrově. Koupí certifikátů a státních aktů bývalého sovchozu získali její vlastníci 600 hektarů vinic, stejně tolik sadů, 2500 hektarů polí, dva vinné závody, konírnu s arabskými koňmi a dvě turistické základny na břehu Černého moře.
Jak se vraceli Tataři domů
Současně se na Krym postupně vraceli Tataři, původní krymští obyvatelé, které Stalin odsud vysídlil. Jenže to už dávno Krym nebyl ruský, neboť v roce 1954 připadl na základě Chruščovova rozhodnutí Ukrajině. Tehdy to bylo celkem jedno, všechny republiky tvořily jediný Sovětský svaz řízený z Moskvy a celkem bylo lhostejné, jak probíhají hranice jednotlivých vazalských republik.
Teď to zdaleka není jedno. Kromě problému s domovským přístavem ruské Černomořské flotily, které chce ukrajinská vláda pronajímat sevastopolský přístav a část města pouze do roku 2017, se tu objevil problém půdy. Vracející se krymští Tataři chtěli zem, kterou však vlastnili novousedlíci. Buď si ji sami začali zabírat, nebo jim je místní úřady, jež se často dostávaly do tatarských rukou, přidělovaly. To zabírání probíhalo jednoduše a často jsem se s ním setkával při dřívějších cestách na Krym: prostě si na kousku cizího pozemku, třeba vinic, přes noc postavili z cihel cosi jako dům, byť bez oken a dveří, jakoby se do něj nastěhovali - a dům nikdo nesměl zbourat.
Nové rozdělování půdy dopadlo tak, že se na jeden pozemek vydaly třeba i tři dekrety o jejím pronájmu a tito různí vlastníci se hádali, kdo vlastní půdu a kdo úrodu na ní.
Vše se komplikovalo tím, že neexistovala - a dosud není - žádná registrace pozemků. Katastrální úřady, které by evidovaly skutečné vlastníky a neumožňovaly by takové zákonně nezákonné akty.
Kučmova reforma měla ještě jeden doplněk: rozdělování půdy bývalým členům kolchozů a sovchozů nepodléhaly sady a vinice, aby se příliš nedrobily a tím se zcela neznehodnotily. Vždyť mnozí noví vlastníci, přesněji řečeno pronajimatelé, stejně na půdě nechtěli pracovat, prodávali své podíly novým vlastníkům, kteří sem přicházeli z centrálních oblastí.
Příklad jedné agrofirmy
Jenže to už většinou byli hospodáři, kteří s půdou pracovat chtěli. Příkladem je právě agrofirma Krym v čele se Sergejem Suščevem, předsedou dozorčí rady a většinovým podílníkem ve firmě. Hospodářství se rozvíjelo a dnes dociluje mnohamilionový obrat. Konírna se přestěhovala na turistickou základnu Albatros ve Vilinu, kde část koní slouží turistům k zábavě, část se úspěšně prodává i za miliony dolarů. Nejvýnosnější jsou sady a vinice, obilí je stále hůře prodejné, podle samotného Sergeje Suščeva se za loňský rok neprodalo na devět milionů tun.
Vinné závody pracují na plné obrátky, protože do nich proudí hrozny z vlastních vinic i koupené a v současné době se mění převážně na velmi žádaný portvejn. Suščev hledá zahraničního investora, který by pomohl celý podnik pozvednout na novou, kvalitnější úroveň. Strávil jsem s ním v Albatrosu dost času, abych pozoroval, jak tvrdě pracuje. Pravda, v kondici ho udržuje i sport. Je milovníkem podmořského lovu, už se potápěl v nejrůznějších mořích Atlantského i Tichého oceánu. A každé ráno kolem sedmé vybíhá na břeh a odplave si své čtyři kilometry, ať má voda třeba jen sedm stupňů. Tu kondici potřebuje, protože kromě péče o celé hospodářství musí každoročně zápasit o úrodu. Loni se u jeho vinic objevila kolona aut, doprovázená ozbrojenými policisty, kteří odzbrojili jeho ochranku a najatí lidé začali sklízet a nakládat hrozny na své náklaďáky, aby je vzápětí prodali konkurenci. Podle jeho odhadu mu tak sebrali stovky tun. Letos se na sklizeň Suščevovy úrody vypravili i dva poslanci ukrajinského parlamentu - Vasilij Kiselev a Valentyna Kraškina. Chráněni poslaneckou imunitou a ozbrojeným doprovodem se pokoušeli zabrat letošní úrodu.
Když zákon není vymahatelný
Suščev je tvrdý bojovník, v rukou třímá rozhodnutí tří soudů (Sevastopolský apelační soud, Nejvyšší hospodářský a Vrchní soud Ukrajiny) o tom, že on má nárok obhospodařovat tuto půdu. Jenže právě předseda administrativy bachčisarajského okresu se domnívá, že usnesení soudů nemusí uznávat („celý svět ví, jak jsou ukrajinské soudy koupitelné a podplatitelné", řekl nám v rozhovoru). Proto znovu rozděluje už rozdělenou půdu a vesničany nabádá, ať si vezmou sklizeň ze svých polí, byť vinice neošetřovali. Na jejich ochranu posílá policejní jednotky. V jejich čele jdou poslanci, kteří mají zákon hájit. Okružní administrativní soud usnesením z 20. 3. 2009 uznal, že Umerov překročil své pravomoci, ale ani to nepomohlo. Umerov tvrdí, že agrofirma Krym koupila od lidí pouze nemovitostní certifikáty, které se půdy netýkají, právníci agrofirmy dokazují, že do nemovitosti patří i vinice a sady.
Jaké je řešení dané situace?
Samozřejmě základem je promyšlená zemědělská reforma. Na ni však poslanci nemají čas. Opozice už řadu měsíců bojkotuje řečnickou tribunu parlamentu (Verchovné rady) a většina poslanců se stejně více věnuje boji o místa, politická křesla, o příštího prezidenta a je jim jedno, jak země bez ekonomických reforem strádá.
Všichni lkají, jak je tvrdě zasáhla krize. Podniky lidem dluží už měsíce mzdy a platy a raději uzavírají továrny či kanceláře na nucené neplacené prázdniny, než by hledali východisko z kritické situace. Pravda, za neodpracované dny se mnoho ušetří, jak mi mnozí vysvětlovali - za platy, elektřinu, plyn, teplo. Ale ještě více se ztratí za promarněný a neodpracovaný čas, namítal jsem. Není divu, že zahraniční investoři se odvracejí, jak jen slyší slovo Ukrajina a bojí se do této politické a ekonomické džungle vstoupit. Jenže právě tato džungle poskytuje i netušené možnosti, které budou ležet ladem, dokud je nepozvednou zahraniční investice.
Půjčky, které Ukrajina dostala od evropských a světových institucí, zřejmě nejsou řešením, protože se neinvestují do toho, aby se nastartovaly motory celé ekonomiky. Ztrácejí se tak, jako mizí Suščevovy hrozny vinné révy.
Nevyužité šance turistiky
Pomohl by i příliv turistů a rozvoj činností spojených s turistikou. I o tom jsem hovořil s Ilmi Umerovem z bachčisarajského okresu. Tento kraj je typickým příkladem toho, co může Ukrajina turistům nabídnout: vedle mořských pláží hory s divokými kaňony, v útrobách hor kláštery v čele s tajuplným městem Čufut Kale (židovské město), které vyrostlo na skalách nedaleko od proslulého chanského kláštera, proslaveného Puškinem v poemě Bachšisarajská fontána. Město se stavělo už v pátém století a bylo nepřetržitě obydleno až do konce 19. století a zbytkem obyvatel do násilného vystěhovávání Tatarů Stalinem, tedy takřka do poloviny minulého století.
Dostanete se tam po půl hodince chůze kamenitou cestou, která stoupá od parkoviště na vrcholek hory. Odtud vidíte celý ten romantický a nejen na přírodu bohatý kraj. Desítky kilometrů vinic a sadů se táhnou až k pobřežnímu pásmu a lákají výletníky v autech, na kolech či pěšky po rovinaté pobřežní nížině. Jenže pro pěší a cyklisty chybějí stezky, tak typické třeba pro moravské či jihoslovenské vinice. Místo toho Ilmi Umerov sní o tom, že jako lákadlo pro turisty vybudují Disneyland. Když jsem mu řekl, že levnější by bylo nabídnout turistům to, co už okres má, podivil se, že by to vůbec bylo možné. Mimochodem, zeptal jsem se na stálém představitelství Evropské unie v Kyjevě, jaké by byly možnosti finančně podpořit takovou aktivitu, a tam mi sdělili, že naopak čekají na podobné návrhy. Zvláště pro rozvoj Krymu se počítá se značnou podporou. Je však nutná vlastní iniciativa a spoluúčast. To by bylo pole neorané pro poslance, kteří uždibují cizí hrozny!
Blikne světlo na konci tunelu?
Nic nového jsem neobjevoval, jen jsem mu pověděl, co už je jinde v Evropě běžné. I v tom se projevuje ona pomyslná hranice, propast, která Ukrajinu izoluje. Ač je v Evropě, teprve ji objevuje. Evropa by měla objevit i tuto zem. Bylo by to ekonomicky výhodné a politicky nutné. Ona nejistota, která tu nyní vládne, jakým směrem se ubírat, svědčí o tom, že potřebuje pomoci. Ve všem. Aby zákon nenahrazovaly úplatky a libovůle funkcionářů, aby politici zákony prosazovali, soudy je vymáhaly a všichni dodržovali. Pak poslanci nebudou mít čas ani možnost sklízet cizí plody místo toho, aby se věnovali vlastní zákonodárné činnosti.