Nejsme knižní hypermarket
Antikvariátní turistika, onen městský sport či závislost intelektuálů, knihomilů a studentů chodících po městě s batůžkem na zádech a útržkem papíru pokrytým jmény žádaných titulů, má v Praze své tradiční mety. Ti, kdo za ním do Prahy přijíždejí vlakem, často zamíří přes nádražní park do „Růžové", kde provozuje svůj antikvariát Aleš Tejkl.
Pro vysokého, elegantně působícího muže je důležitý nejen kontakt s knihami, které vybírá, oceňuje a posílá do dalšího života v rukou nového majitele, ale i kontakt s lidmi. V antikvariátu se snaží vytvořit a načechrávat ducha lidské komunikace, letmých debat a osobního přístupu. Za pultem ho poznáte díky tomu, že z něj často kouká více než jen brýle a za nimi lehce nepřítomný pohled nebo do knihy sklopené oči. Mezi regály a stohy knih ho zase prozradí debata se známým i neznámým kolemjdoucím nebo snaha pomoct, poradit, ukázat, nasměrovat. Nepřišel totiž pouze platící zákazník, přišla návštěva, a tu nevítáme mlčením a nevstřícností. „Když vám sem někdo vstoupí, tak vás vlastně navštíví. Nejsem hypermarket, nebo něco podobného. Zákazník je pro mě host, kterému chci vyjít vstříc," vysvětluje Aleš Tejkl. Návštěvy v Růžové ulici přijímá už tři roky. Před tím působil poměrně dlouhou dobu v ulici Dlážděná, kde prodej použitých knih kvete snad odjakživa. Tejkl se v Dlážděné usadil v roce 1977, kdy zde fungoval jeden antikvariát. To se nezměnilo až do revoluce. „V roce devadesát jsme skončili, zaměstnanci se rozešli a většina z nich si otevřela své vlastní antikvariáty," pátrá v paměti antikvář s takřka třicetiletou praxí. S kolegou zůstali věrní Dlážděné, kde si otevřeli svůj vlastní antikvariát. V roce 2005 se kvůli rekonstrukci firma přestěhovala do Růžové, kde Aleš Tejkl už zůstal. S místem je spokojený. „Jsem tu v centru, ale relativně v klidu," dodává, zatímco se místností nese souhlasné zvonění z blízkého kostela Svatého Jindřicha a svaté Kunhuty.
Lidí, kteří mají čas hledat mezi regály, ubývá. Mnoho lidí dnes tohle dobrodružství vymění za přímočaré vyhledání a objednání titulu přes internet. A pak si knihu prostě jen vyzvednou jak kabát z čistírny. „To je pro mě nepochopitelné: lidi si objednají knížku přes internet, přijdou sem... Stojí. Čekají u pokladny. Ale že by se podívali kolem sebe, to ne. Vůbec ne... Lidi už mají tak plnou hlavu, že jednoduše chtějí realizovat tu jednu informaci: Knížku! Máte? Dobrý. Zaplatím. Děkuju. Nashle. A nic víc už je nezajímá!" A spěchají dál... „Informace je dnes lépe dostupná, takže je devalvovaná."
Dnešní doba podle něho netrpí nedostatkem informací, ale času. „Dvakrát jsem byl v tom megastoru na Václaváku. Tam se knihy prodávají jako housky na krámě. Asi nejsem úplně objektivní, ale mě se tam povedlo dokonce i zabloudit. Vyjel jsem po schodech nahoru. Knihu jsem samozřejmě nesehnal a ta dáma, která stála za počítačem, nevěděla vůbec nic. Podle mě je to klasická ukázka toho, jak se to všechno zglajchšaltovalo: je jedno, jestli prodáváte housky nebo knihy. Je to prostě obchod. Je škoda, že spousta příjemných knihkupectví zanikla jen proto, že nebyly schopné konkurovat těmto velkým megastorům. Z ekonomického pohledu je to samozřejmě logické, ale z toho lidského mi to připadá zvláštní."
A jak se žilo antikvářům před revolucí? Před revolucí tvořily antikvariáty něco jako ostrůvky ekonomické svobody. „Antikvariát měl v rámci toho socialistického plánovaného systému určitá svoje specifika. Byl to jeden z mála obchodů, kde jste si vytvářeli cenu. Co se týče knih, tam měl prodej určitá pravidla, ale když si vezmete třeba grafiku - a já jsem dělal hlavně grafiku - tam to bylo skutečně tržní hospodářství. A i to jejich prostředí, atmosféra, bylo velice svobodné. To nebyl jen obchod. Bylo to místo, kde se lidi potkávali, kde mohli v uvozovkách svobodně diskutovat, protože to bylo samozřejmě profízlovaný jako všechno. Lidi se tam ale scházeli, diskutovalo se o všem možném a bylo to příjemné. Je to i tím, že lidi měli více času. Nebyli neustále tlačeni k honbě a výkonu, a tak jim zbývalo i více sil stýkat se s dalšími lidmi," nastavuje zrcátko dnešní době bývalý student fotografie a s úsměvem nakonec dodává: „Čas se zrychluje...třeba se ještě dožijeme konce času!"
Ve vlaku, kterým do Prahy každý den dojíždí, si s sebou vozí spíš literaturu faktu, knihy z oblasti historie, teoretické fyziky a kosmologie. Beletrii téměř nečte. „Většinou přečtu deset stránek a pak to zaklapnu a vrátím, protože mám pocit, že je to ztráta času. Myslím si, že všechno už bylo napsaný. Jsou to jen variace. Variace na daná témata. Jak je tomu třeba i v umění. Vezměte si třeba hudební průmysl: celý trh je postavený na tom, že si lidi nepamatují. A ti, co si pamatují, na té ztrátě paměti vydělávají. Hudba, to je matematika. Pokud trochu znáte hudební teorii, víte, že ty stupnice a harmonie jsou vlastně jen různé matematické vzorce. A to se prostě jednoho krásného dne musí vyčerpat." Proto je nejlepší hudbou ticho. „Kdykoliv jdu s někým na kávu, je tam puštěná televize nebo rádio. Já tyto hudební kulisy nemám rád. Všude někde něco hraje, a to je občas k zešílení. Užívám si ticho, ticho to je nejlepší hudba," usmívá se Aleš Tejkl a z nedalekého kostela potvrzují jeho slova tiché pomlky mezi zvoněním...