Touto parafrází Obamova volebního hesla označil „hlas řadového občana", jak se německý masový bulvár Die Bild rád tituluje, předvolební televizní debatu Merkelová versus Steinmeier. Je ale otázkou, kde hledat důvody oné politické nudy, která občana nutí k zívání.
Politická analytička Renate Köcherová krátce před volbami v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung prohlásila, že poklidná předvolební kampaň zdaleka nevylučuje volební překvapení. Byl ale odliv voličů dvou velkých stran (CDU/CSU, SPD) a nárůst hlasů pro „malé" strany (FDP, Levice, Zelení) opravdu překvapivý? A především: došlo tím na německé politické scéně k překvapivým změnám?
Na úvod je třeba zmínit několik statistických údajů. Nejprve o unii a sociální demokracii.
Část jejich hlasů dostaly menší strany, skoro třetina se stala nevoliči. Při pohledu do minulosti zjistíme, že s onou „pastí" velké koalice, kterou do nekonečna omílala masová média, na vysvětlení úbytku jejich hlasů nevystačíme. SPD a CDU/CSU totiž v poválečné historii Spolkové republiky platily za garanty sociálního míru, jejichž obecný konsensus se nazýval sociální tržní hospodářství. Jednalo se o průsečík sociálně-demokratického a křesťansko-sociálního myšlenkového proudu, který v době 50. až 80. let minulého století konstituoval tzv. politický střed. Měl konkretní sociálně politický obsah a znamenal tedy něco zcela jiného než současná politická nirvána globálního neoliberalismu.
Shrneme-li obecná klišé tehdejší doby, zněla by asi takto: SPD symbolizovala politiku odzbrojení a sociální spravedlnost, CDU tradiční rodinné hodnoty a hospodářskou kompetenci. O osud sociálního smíru si nikdo nedělal starosti, byl totiž úhelným kamenem programu obou stran, a existence sociálního státu byla zakotvena v německé „ústavě" (Das Grundgesetz). Počátkem 80. let navíc vstoupili do reálné politiky Zelení, jejichž tehdejší program spojoval pacifismus s požadavkem radikální sociální a ekologické přestavby společnosti.
Na tomto pozadí je zřejmé, jaký dramatický vývoj prodělala německá politická scéna od přelomu 80. a 90. let. CDU/CSU a SPD nyní reprezentují 56,8 procenta odevzdaných hlasů, byť v roce 1994 to bylo plných 77 procent. Ještě dramatičtěji se jeví situace těchto dvou stran v relaci ke všem oprávněným voličům: v roce 1972 reprezentovaly 82 procent, dnes je to pouhých 38,1 procenta.
Největší ztráty utrpěla SPD. Oproti roku 2005 jí uniklo více než šest milionů tzv. druhých hlasů. Podle televiznich stanic Phoenix a Tagesschau odešlo sociální demokracii na 540 000 hlasů k FDP, 890 000 k CDU, 1,2 milionu k levici, 890 000 k zeleným a 1,8 milionu nevolilo vůbec. Největší propad přitom zaznamenala právě mezi svojí tradiční klientelou - námezdními pracujícími a nezaměstnanými. FDP získalo o 1,7 milionu více než před čtyřmi lety, z toho asi milion hlasů od CDU/CSU, zelené volili nejčastěji lidé mladší 30 let.
Zbývá levice (Die Linke). Ta dostala oproti minulým volbám takřka o 2,1 milionu hlasů navíc, čímž se stala čtvrtou nejsilnější parlamentní silou. Vzhledem k tomu, že ještě nedávno byla v západním Německu mimo politickou hru, se jedná zejména po psychologické stránce o klíčový okamžik, jak pro tuto stranu, tak i pro Německo jako takové.
Mýty namísto paradigmat
Tyto na první pohled velké změny jsou ovšem dramatické pouze uvnitř stranického spektra - lidově řečeno, v boji o tučně dotované prebendy. Podíváme-li se na celou záležitost z hlediska „funkčnosti" systému neoliberálního modelu, neznamenají krátkodobě zhola nic. Oprostíme-li se totiž od verbální kategorizace na levici a pravici, která ve vztahu k CDU/CSU, SPD, FDP a Zeleným už dávno ztratila smysl, zjistíme, že všechny tyto strany tvořily během 90. let černo-žlutou, červeno-zelenou a černo-červenou koalici a jsou tedy zodpovědné za prosazení neoliberální politiky a její postupnou militarizaci.
Jak si vysvětlit, že při narůstající krizi a jejím tíživém sociálním dopadu občané volí strany, které v předvolebních projevech chtějí napravovat to, co samy způsobily? Konzervatismus německého voliče spočívá v jeho přístupu k volbám. Oč byla předvolební kampaň chudší na konfrontaci různých politických programů, o to víc se v ní sugestivně oživovaly mýty z minulosti. Unie sugerovala hospodářský rozvoj Erhardtovy éry, FDP čerstvou liberální dynamiku, zelení možnosti růstu ekologicky orientovaného hospodářství. Nepřekonatelným zážitkem pak byla jedna z předvolebních reklam SPD - slibovala v ní všechny ty sociální jistoty, které během éry Schrödera a jeho nástupců spolu se Zelenými a unií zlikvidovala, a v pozadí byla fotografie F. W. Steinmeiera - ze 70. let, s dlouhými vlasy.
Souhrně lze říci, že zatímco nová koalice staví na mýtu tzv. hospodářského zázraku z 50. let, zelení těží především z minimální zkušenosti mladých voličů a z toho, co by se dalo nazvat „Starými pověstmi zelenými". Jinými slovy, skončila doba paradigmat, nastal čas mýtů.
Evropská realita
Vraťme se k volební katastrofě SPD. Drtivou část těch, kteří se k ní otočili zády, tvoří přeběhlící k levici a nevoličům. Připočteme-li k tomu odliv k zeleným (v této souvislosti je nutné připomenout zřejmou orientaci mladých voličů na zelený ideál, nikoliv na zelenou realitu), lze konstatovat touhu po systémové změně uvnitř sociálně demokratického voličstva. Pokud SPD nechce klesnout ještě hlouběji, bude muset provést radikální personální a programovou obrodu. Ta ale bude daleko složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Z hlediska hodnověrnosti celého procesu bude totiž muset být tématizován vztah k postmaastrichtské EU a Lisabonské smlouvě. Tento úkol čeká ostatně i ostatní strany - za předpokladu, že budou chtít do budoucna zachránit jádro své ideové identity.
Proměna obsahu pojmu ‚politický střed' šla ruku v ruce s tím, co se obecně nazývá evropskou integrací. Bylo by bezesporu záslužnou politologickou prací empiricky prozkoumat souvislosti mezi vývojem EU od počátku 90. let a vnitrostranickými procesy uvnitř etablovaného politického spektra, zejména vznikem tzv. moderní levice. Z vedení všech parlamentních stran totiž byly vytlačeny osobnosti, které reprezentovaly autentické hodnoty jednotlivých myšlenkových proudů, odmítaly militarizaci německé politiky a zasazovaly se o nedotknutelnost poválečného sociálního modelu Spolkové republiky. Klíčovým bodem při „návratu ke kořenům" bude vztah evropské legislativy a národní politiky. Jednoduše řečeno: evropské směrnice, direktivy a zákony natolik zúžily prostor reálného politického spektra, že se programová pluralita stává imaginárním pojmem. Ironicky by se dala popsat jako volba mezi šrotovným a žonglováním s daněmi.
Drama pod pokličkou
A prognóza do budoucna? Tábor nevoličů při spolkových volbách narostl o 7 procent, na úrovni zemských voleb je úbytek voličů ještě dramatičtější, nezájem o evropské volby je všeobecně znám. Národní volby tedy i nadále představují nejsilnější identifikační mechanismus občana s demokratickým státem. Problém je v tom, že jejich reálná politická hodnota už dnes neodpovídá tomu, co občanům sugerují „moderní" strany středového mainstreamu. Je otázkou, jak budou Němci reagovat, až jim tato skutečnost dojde. Jednou z možností je další nárůst těch, kteří k volebním urnám nepůjdou, druhou pak posilování dosavadní „pravé" i „levé" politické periferie.
V několika evropských zemích tento proces už započal - „napravo od středu" pod vlajkou vulgárního nacionalismu. Německý volič zatím vyčkává, situace je ale pod pokličkou zdánlivého klidu dramatičtější než by se na první pohled mohlo zdát. Další vývoj bude záviset především na tom, jak se ony dvě velké Volksparteien, lidové strany SPD a CDU/CSU, postaví k vlastním kořenům. Zda budou reprezentovat lid ve smyslu německé ústavy a nebo, zda budou i nadále fungovat jen jako převodové páky bruselských direktiv.
Petr Schnur, Hannover
Autor je sociolog