Chceme mít děti, nebo cizince?
Volba, před níž stojíme, je prostá, ale s dalekosáhlými důsledky: budeme mít sami dost dětí na to, abychom pokryli budoucí potřeby ekonomiky a sociálního pojištění, nebo si budeme muset vypomáhat přílivem zahraničních migrantů?
Hned v úvodu upozorním na jedno z mnoha klišé, která zatěžují naši veřejnou debatu a dezorientují nás v našem rozhodování. Tak jako mnohá jiná, svádí i toto klišé k věření právě svojí jednoduchostí. Zní: mít děti je věcí individuálního rozhodnutí. Tento názor převažoval v rozhodování českých politiků především po celá devadesátá léta a promítl se do výrazného ochabnutí podpory rodin s dětmi ze strany státu. Hned po revoluci byly zrušeny dotace na zboží a služby určené dětem. Kupní síla dětských přídavků se neustále snižovala. Mizely jesle a mateřské školky. Dobrý start a slušné uplatnění na trhu práce si vyžadovaly vyšší koncentraci a větší úsilí než dříve. Někteří neuspěli, práci nenašli a zakládat rodinu se neodvážili. Rostly náklady na bydlení. Doširoka se otevřely i jiné zajímavé životní příležitosti - studium, podnikání, cestování. Mít děti bylo prostě čím dál tím nákladnější, a to nejen kvůli penězům, ale i s ohledem na náklady ušlých příležitostí na trhu práce a v individuálních životních šancích. To vše vyústilo do jedné z nejnižších úrovní plodnosti v Evropě. Ta u nás v roce 1999 činila v průměru už jen 1,13 dítěte narozeného ženě během jejího reprodukčního období. V té době na tom bylo v Evropě hůře už jen bývalé východní Německo a Ukrajina. Vypadalo to, že se český národ dobrovolně rozhodl pro odchod ze scény.
V posledních letech se situace poněkud zlepšila. Klesla nezaměstnanost, rostly platy. Vláda v roce 2005 přijala národní rodinnou politiku. Rodinám s dětmi se začalo věnovat o trochu více pozornosti, zlepšily se podmínky mateřské a rodinné dovolené. To vše se promítlo do růstu plodnosti. Ta v loňském roce dosáhla hodnoty 1,50 dítěte na jednu ženu. To by nás ale nemělo ukolébat, neboť do tohoto růstu se promítly i porody, odkládané mladými ženami v předchozím období. Navíc: abychom nevymírali, bylo by nutno dosahovat hodnoty ještě mnohem vyšší - kolem 2,1 dítěte na jednu ženu.
Tržní ekonomika si u nás mezitím našla náhradní kanály, kterými nasávala pracovní sílu. Jsme zemí s kladným migračním saldem - přichází k nám více cizinců, než kolik našich občanů se stěhuje do ciziny. Zatímco ještě v roce 1999 činil podíl cizinců na celkovém počtu pracovních sil 2,92 %, v roce minulém to už bylo 5,91 %. A v zemi žilo podle oficiálních statistik v roce 1993 jen 1,2 %, v loňském roce už 6,73 % cizinců. Loni jim také patřilo 4, 41 % všech vydaných živnostenských oprávnění.
Jak na podobnou situaci reagovaly jiné země?
Německo se v 60. letech minulého století rozhodlo pro masivní lákání pracovníků ze zahraničí. To bylo v prvních letech samozřejmě výhodnější: přicházeli tam už dospělí lidé, kteří začali okamžitě pracovat, produkovat hodnoty, platit daně. Dnes je ovšem v zemi kolem deseti procent lidí odlišného původu (především Turků a Jugoslávců), kteří sami (nebo jejich rodiče či prarodiče) začínali jako gastarbajtři. Stále nejde o populace integrované do většinové společnosti: jsou postiženy vyšší nezaměstnaností, kriminalitou, panuje latentní napětí mezi nimi a rodilými Němci. Nejen v Německu, i v dalších evropských zemích dnes podíl přistěhovalců překročil deset procent.
Ve Švédsku na to šli jinak: rozhodli se investovat do vzdělávání, dávek a služeb, které postupně umožnily zaměstnat mnohem více žen. Vytvořili mužům i ženám velmi příznivé podmínky pro souběžné uplatnění na trhu práce a v péči o děti. Tato politika, byť byla zpočátku náročná na vytvoření nových institucí i na veřejné rozpočty, po letech přinesla svoje ovoce: švédská společnost je sociálně i etnicky soudržnější než německá - a švédská ekonomika na rozdíl od německé (jistě nejenom z tohoto důvodu) vzkvétá.
Ponecháme-li věcem volný průběh, dostaneme zemi po letech do podobné situace, v jaké se nyní nalézá Německo. Pokud se rozhodneme pro aktivnější přístup, budeme muset realizovat politiku přátelskou rodině, která by kromě zlepšování materiálních podmínek rodin s dětmi zároveň posilovala jejich společenskou prestiž a postavení v tržním prostředí. Nejlepšími nástroji takové politiky by byly výrazně vyšší kompenzace nákladů ušlých příležitostí spojených s rodičovstvím (mateřská a rodičovská dovolená, přídavky určené všem rodinám s nezaopatřenými dětmi, všem zájemcům dostupná zařízení pro předškoláky, daňové úlevy), usnadnění slaďování placené práce s péčí o děti (například podporou částečných úvazků) a dostupnější bydlení pro mladé.
To samo o sobě nevylučuje ani politická rozhodnutí o rozsahu a struktuře žádoucí imigrace a o vytváření podmínek pro integraci cizinců. Ministerstvo práce a sociálních věcí experimentuje s programem Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků, který k nám láká vzdělané mladé lidi s jejich rodinami z kulturně blízkých zemí. Mezi lety 2003 až 2008 bylo takto vybráno přes dva tisíce osob především z Běloruska, Bulharska, Ruska a Ukrajiny. Program ministerstva vnitra zároveň nabízí letenky zdarma do země původu těm cizincům, kteří ztratili práci a projevili zájem naši zemi opustit. Evropská unie přijala Evropský pakt o migraci a azylu, který je pokusem o sjednocení pravidel v migrační a azylové politice všech členských zemí.
Stále ale platí, že imigrace může pouze mírnit celkové populační úbytky nebo jim i předcházet, proces stárnutí však nemůže sama o sobě zastavit. Moje kolegyně, demografka Dr. Miroslava Mašková upozorňuje, že podle nejčerstvější populační prognózy Českého statistického úřadu klesne počet obyvatel České republiky v produktivním věku 15-64 let z dnešních 7,4 milionu na 6,9 milionu v roce 2030 a na necelých 6 milionů v roce 2050 (střední varianta). Bez radikálního zvýšení plodnosti, opírajícího se o robustní prorodinnou a propopulační politiku, by nám tak mohla dlouhodobě pomoci jen imigrace ze zahraničí v průměru 20 až 50 tisíc osob ročně.
V příštím čísle se zamyslím nad tím, jak nebezpečné je zanedbávat bezpečnost.
Autor je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK
potucek@fsv.cuni.cz, http://www.ceses.cuni.cz, http://www.martinpotucek.cz
-
|2012-01-21 16:09:34 Marián Sloboda - Xenofobií za více "našich" dětí?Do dnešního dne, kdy jsem si přečetl tento článek postavený na banální xenofobii a vymýšlející falešné dilema, jsem si myslel, že autor je moudrý člověk. Víc cizinců pomůže Čechům nejen vyrábět levněji, ale vystoupit ze své zakuklenosti a umět komunikovat v multikulturním světě. Je možné, že svým dosavadním xenofobním přístupem k cizincům si můžeme sami zadělat na problémy - jak se totiž do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Jediným východiskem je proto přístup k lidem z jiných zemí změnit, třeba tak, že nebudeme stavět výzvy třeba ke zvýšené porodnosti na xenofobii.