Summit G20 v Pittsburghu byl jen částečným uznáním ekonomické reality.
Síla světové ekonomiky se přesunula a nespočívá již výlučně „na Západě," kdysi skupina kdysi nejmocnějších zemí světa G8 není sama schopna řešit současnou krizi. V tomto smyslu byl druhý summit skupiny G20, který proběhl ve dnech 24. -25. září v Pittsburghu, důležitým mezníkem mezinárodních (a nejen ekonomických) vztahů.
Skupina G20 zahrnuje Argentinu, Austrálii, Brazílii, Kanadu, Čínu, Francii, Německo, Indii, Indonésii, Itálii, Japonsko, Mexiko, Rusko, Saúdskou Arábii, Jižní Afriku, Jižní Koreu, Turecko, Velkou Británii, USA a představitele Evropské unie.
Problém je, že uvedený reálný posun ve světové ekonomice doposud nebyl reflektován institucemi jako je Mezinárodní měnový fond (MMF) či Světová banka. Pittsburský summit tyto skutečnosti sice uznal, ale k nápravě podreprezentace řady tzv. rozvíjejících se zemí (emerging countries) neučinil dost. Formát G8 bude sice nadále zachován, ale spíše se posune do role geopolitického fóra, zatímco G20 by se i podle závěrečného komuniké měl stát hlavní platformou pro globální ekonomickou spolupráci.
Zajímavá jsou už konstatování z preambule. Zde se přiznává, že „je potřeba nechat za sebou dobu nezodpovědnosti a přijmout politiky, regulace a reformy, které splní potřeby globální ekonomiky 21. století." Státníci se zároveň sami chválí, jak dobře jejich razantní opatření a největší fiskální a monetární koordinace v dějinách zafungovala tváří v tvář „největší výzvě světové ekonomice naší generace."
Uznání důležitosti stimulujících balíčků je v příkrém rozporu s politikou Mezinárodního měnového fondu, který v případě minulých krizí (asijská, ruská, brazilská...) vynucoval zcela opačnou politikou - silnou fiskální a monetární restrikci. Poznámky rozvojových zemí o dvojím metru se tak zdají být zcela oprávněné. Již v preambuli je zdůrazněno, že stimuly k plnému oživení světové ekonomiky musejí trvat, zároveň však na nátlak francouzské a německé strany byla dodána zmínka o „exit" strategii, tedy o přípravě na postupné opuštění těchto stimulů.
Kozel zahradníkem
Summit se zabýval přísnější regulací finančních trhů, ale jak konstatuje závěrečné komuniké, hlavní představitelé G20 se shodli také na „zvýšení kapitálových standardů, zavedení mezinárodních standardů týkajících se kompenzací, které by měly vést k ukončení operací s příliš velkým rizikem, zlepšení řízení trhu s deriváty a vytvoření nástrojů, aby velké globální firmy nesly následky za rizika, která podstupují.
To jsou - mimo další projednávané body - jistě kroky správným směrem. Méně pozitivně však lze vnímat úvahy, komu by měl být svěřen dohled nad uskutečňováním těchto opatření. Pověřit novým systémem regulace a dohledu finančního trhu právě MMF - který již od dob tzv. Washingtonského konsenzu nedělá téměř nic jiného než „nabádá" k uvolnění kapitálových toků a odstranění regulací - je udělat kozla zahradníkem.
Je pravda, že summit se dohodl na reformě MMF, aby mu trochu zvýšil legitimitu. „Zmodernizovat řízení MMF je klíčový prvek našich snah učinit MMF důvěryhodnějším, legitimnějším a efektivnějším."
V kapitálové účasti (kvótách jednotlivých členských zemí) a tedy i v hlasovacích právech nastane mírný posun ve prospěch rozvíjejících se a rozvojových zemí (dostanou navíc minimálně 5 %). Tato změna je však vzhledem k situaci ve světové ekonomice nedostatečná. Vždyť například Čína v současné době disponuje v MMF jen 3,7 % hlasů, zatímco Francie 4,9 %, ale čínská ekonomika je přitom o 50 % větší než francouzská!
Samozřejmě, že to budou evropští členové MMF, kdo budou muset obětovat oněch 5 %, zatímco kvóta USA (16,9 %) zůstane beze změny. To de facto znamená, že si USA zachovají právo veta, protože v klíčových otázkách je potřeba dosáhnout souhlasu ve výši 85 % kvót. Podobná reforma by se měla týkat i Světové banky. V obou institucích nebude opuštěn princip kvót (nepřipouští se tedy pravidlo jedna země, jeden hlas, jak je to např. ve Světové obchodní organizaci - WTO), ale kvóty by měly „postupně" brát v úvahu odlišné uspořádání světové ekonomiky.
Posílení role MMF vyplývá i z faktu, že zvýšil možnost uplatnění své speciální měny Zvláštních práv čerpání na 283 mld. dolarů a ve střednědobém horizontu zvýšil svou
zápůjční kapacitu.
Bublina a lavina
Je dobře, že závěrečná zpráva se nevěnuje jen finančním institucím, ale všímá si také deformovaných cen na komoditních trzích, které byly v minulosti zasaženy spekulativními bublinami. Basilejský výbor pro bankovní dohled dostane větší pravomoci pro koordinaci minimálních požadavků na kapitál a likviditu bank a soustředí se také na to, aby se neopakovaly přehnané „pákové" praktiky, které se mění při poklesu trhu ve zničující dluhovou lavinu. Německu a Francii se ovšem nepovedlo prosadit omezení bonusů pro bankéře, protože se proti postavily USA a Velká Británie, které se obávaly zmenšení vlivu svých finančních center v New Yorku a Londýně.
Opakované ujišťování o nepřípustnosti protekcionismu a výzvy k rychlému dokončení zablokovaného kola jednání WTO v Dohá rovněž narážejí na ekonomickou realitu. V případě protekcionismu stačí připomenout nedávný krok americké administrativy - zvýšení cla na čínské pneumatiky - který vyvolal u čínské strany bouři nevole a hrozbu odvetných opatření. Průběh kola v Dohá pak demonstruje, jak daleko je tato vzletná rétorika od praktické politiky. Kolo běží již osmým rokem a největším problémem zůstávají protekcionistické zemědělské subvence vyspělých zemí.
Je však třeba objektivně přiznat, že závěrečné komuniké se věnuje i spíše opomíjeným otázkám: udržitelnosti růstu a především otázce globální nerovnováhy. „Musíme spolupracovat, abychom zvládli přechod na vyrovnanější cestu globálního růstu," čteme v závěrečném dokumentu, a dále: „Máme odpovědnost za to, abychom aplikovali zdravou makroekonomickou politiku, která bude sloužit dlouhodobým (!) ekonomickým cílům a vyvaruje se neudržitelných globálních nerovnováh."
V této části je zmínka o přípravě určité ekonomické Charty, jak ji navrhla německá kancléřka Angela Merkelová spolu s principy zdravého ekonomického vývoje. Zmíněna je i spolupráce v oblasti daní a naznačen společný postup proti daňovým rájům. Hlavní je strategie proti globálním nerovnováhám, které jsou nejlépe viditelné na vztahu USA - Čína. V závěrečném komuniké nejsou tyto země výslovně zmíněny, a stejně tak není uvedena role dolaru či čínského juanu, byť byla čínská delegace připravena o těchto otázkách diskutovat.
Co s dolarem?
Zemím s vysokými deficity běžného účtu se doporučuje zvýšit míru soukromých úspor, provést fiskální konsolidaci a podpořit export (nikoliv ovšem protekcionistickou cestou). Pokud bychom tyto rady aplikovali na USA, zjistíme, že jdou přesně v opačném směru. Míra úspor domácností byla minulý rok záporná, což mimo jiné souvisí nejen se zadlužením amerických domácností, ale i s dlouhodobou stagnací příjmů středních a nižších vrstev. Hovořit o fiskální konsolidaci za situace, kdy deficit rozpočtu USA za rok 2009 přesáhne hranici jednoho bilionu, lze opravdu jen těžko. Zvýšení exportu je závislé nejen na oživení světové ekonomiky, ale rovněž na struktuře americké ekonomiky, a v neposlední řadě také na vývoji dolaru. Problém je v tom, že ani sami Američané nemají jasno, jak silný či slabý dolar by si vlastně přáli. Je poněkud paradoxní, když si ministr financí Geithner jedním dechem přeje „silný dolar", a na druhou stranu kritizuje podhodnocenou čínskou měnu.
Pro země s vysokými přebytky, kam patří především Čína, ale také Japonsko či Německo, se naopak doporučuje posílit domácí zdroje růstu, tj. více se orientovat na vnitřní trh a posílit sociální síť. Tato reorientace z externí růstové cesty (exportem) na domácí trh není bez rizika, jak dobře ukazuje případ Japonska a jeho „ztracené dekády". Nemluvě o tom, že je třeba, aby domácí poptávka byla dostatečně koupěschopná. Německá strategie mzdové deflace se tady ukazuje jako kontraproduktivní.
Kritici podotýkají, že závěry summitu jsou příliš vágní, že jim schází přesný časový plán a především, že reformou světového finančního řádu pověřují instituce jako je Mezinárodní měnový fond, které jsou minimálně spoluzodpovědné za současnou krizi. Summit G20 nicméně nakousl problémy, které byly dlouhou dobu opomíjeny, a alespoň zčásti reflektoval zásadní posuny ve světové ekonomice. A navíc konstatoval, že „současná krize znovu potvrdila základní závěr, že náš růst a prosperita jsou propojeny a že žádný region světa se nemůže oddělit od globalizované světové ekonomiky."
