Necelý měsíc před definitivním verdiktem o „konci radaru v Čechách" ohlašoval titulek úvodníku konzervativních Washington Times, že „Obama pustil Česko a Polsko k vodě" a přišel se závěrem, že „odmítnutí rozmisťování protiraketové obrany v Polsku a Česku se stane další etapou v postupném ústupu Ameriky z pozice globálního lídra".
Washington Times měly pravdu. Přesto jsou Spojené státy stále nejsilnější světovou velmocí, i když více v pozici „prvního mezi rovnými". Zvykat si na to určitě není pro Američany a jejich politickou elitu jednoduché. Prezident Obama přitom přišel k moci zrovna ve chvíli, kdy se musí s touto novou realitou vyrovnávat a zároveň řešit - spolu s hlubokou ekonomickou krizí - i řadu konfliktů, ve kterých jsou USA angažovány. Zajímá ho především asijský „oblouk nestability" začínající izraelsko-palestinským konfliktem, přes Irák, Írán a Afghánistán, až po Pákistán a Severní Koreu, a s tímto obloukem související nutnost zastavit šíření jaderných zbraní.
Zároveň definitivně skončil „unipolární moment" světové historie, který byl spojen s americkou globální superioritou a rozpadem hlavního soupeře, Sovětského svazu. Dnes již nemůže zcela platit závěr veterána americké diplomacie Henryho Kissingera (z knihy z roku 2001 „Potřebuje Amerika zahraniční politiku?"), že americká převaha je životní realitou pro nejbližší budoucnost i ve střednědobé perspektivě. Podobně dopadne kdysi uznávaný vzorec amerického chování vůči světu, jak jej zformuloval australský sociolog Coral Bell: „Uvědomit si vlastní převahu, a přitom vytvářet politiku, jako bychom stále ještě žili ve světě s mnoha mocenskými centry."
Realita je jiná. Spojené státy již nejsou samy schopny zvládat zmíněné konflikty, které je oslabují a vyčerpávají. Potřebují partnery, a patří mezi ně i euroasijské mocnosti Rusko a Čína, které jim je pomohou řešit, a to nejen pomocí diplomacie, ale také sdílením ekonomických a vojenských „břemen". Musí ovšem být pro tyto své partnery v bezpečnostní politice důvěryhodnější. Záměr rozmístit komponenty americké protiraketové obrany ve střední Evropě nicméně tuto důvěryhodnost podkopával.
Stratégové administrativy prezidenta Obamy tedy zřejmě došli k závěru, že protiraketový štít narušuje možnou spolupráci s Ruskem a Čínou, a proto zastavili jeho realizaci. Zastáncům rozmístění radaru u nás, kteří investovali nemalý politický kapitál do jeho prosazení, se může zdát, že je Obama pustil k vodě. Ve skutečnosti pustil k vodě zahraniční a bezpečnostní politiku poplatnou bipolárnímu světu.
Autor je analytik.