Ekonomové střední a východní Evropy posuzovali dopady krize a vyhlídky regionu.
Ekonomické fórum, které se začátkem září konalo už po devatenácté v polské Krynici Zdrój, kouzelném lázeňském středisku na polské straně Beskyd, mělo podtitul Evropská solidarita - 20 let po revoluci. Víc se však věnovalo současnosti a tomu, jak z toho ven.
Konference sama o sobě je velkým polským úspěchem. Není divu, země má ambici hrát úlohu regionálního lídra. Byli tu hosté z 56 zemí, velké množství politiků minulých i současných, představitelů korporací, akademické obce (několik nositelů Nobelovy ceny), mezinárodních organizací, o novinářích nemluvě.
Přesto hostitelé nebyli právě v euforii. Polsko je sice jedinou větší evropskou zemí, ve které ekonomika stále roste. Bývá to přičítáno faktu, že jde o relativně velkou a poměrně uzavřenou ekonomiku. Polský export je například jen 1,2 krát větší než český, přestože Polsko má téměř 4 krát více obyvatel. Poláci si však vůbec nejsou jistí, zda jim tato relativní idylka vydrží. Také polská vláda zápasí s prudce rostoucím deficitem veřejných rozpočtů a k tomu se přidaly i útoky na polský zlotý. Ještě před rokem právě v Krynici polský premiér Donald Tusk vyhlásil, že Polsko bude mít v roce 2012 hned dvě eura. Tím prvním je šampionát Evropy ve fotbale, který Polsko pořádá společně s Ukrajinou, a tím druhým evropská měna. O rok později je jasné, že šampionát ve fotbale bude, ale evropská měna nikoliv. Nicméně polská vůle zavést euro se zdá být poměrně velkou, a tak i nadále České republice hrozí vyhlídka, že v roce 2013 či 2014 budeme ostrovem v moři eurozóny.
Světová finanční krize a její důsledky byly na fóru probírány ze všech úhlů, zejména jaké regulace finančního sektoru je třeba zavést, aby se krize nemohla opakovat. Zazněly silné hlasy, že je nemravné, aby obyčejný daňový poplatník platil za ztráty finančních elit. Závěr ovšem tak jednoznačný nebyl. Představitelé finančního sektoru se již s prvními náznaky oživení otřepali a vyvíjejí snahu, aby podnikání pokračovalo stejně jako před krizí. Vůbec tedy není jisté, zda se finanční trhy podaří zregulovat. V tomto případě se dá zcela realisticky očekávat, že v budoucnu dojde k recidivě toho, co jsme prožili roku 2008 ...
Okrajově se probíralo i zavedení tzv. Tobinovy daně, tedy daně na finanční transakce po celém světě. Z nich by se vytvářel rezervní fond, který by mohl platit případné ztráty ve finančním sektoru. Tobinova daň je sice koncepčně velmi zajímavé řešení, ale problémem je jeho praktická realizovatelnost. Vyžadovalo by buď světovou vládu, nebo aspoň její náznak, přinejmenším celosvětovou koordinaci při vybírání této daně.
Velmi zajímavé byly i diskuze o situaci v regionu střední a východní Evropy, kde je celá řada zemí de facto v nucené správně Mezinárodního měnového fondu. Nejsložitější situace je v Pobaltí s dvojciferným hospodářským poklesem. Vůbec nejhorší situace je v Lotyšsku. Tam Světová banka pomáhá financovat polní vývařovny, které zajišťují důchodcům dvě teplá jídla denně. Všechny země Pobaltí a spolu s nimi i Bulharsko dnes trpí tím, že počátkem devadesátých let si nechaly poradit, aby zavedly tzv. měnový výbor. Tento postup z britské koloniální praxe spočívá v tom, že země rezignuje na vlastní měnovou politiku a do oběhu dává jen tolik vlastní měny, kolik je pokryto rezervami v měně koloniální mocnosti, případně v měně nějaké jiné silné země. V Pobaltí hrála tuto úlohu německá marka a později euro.
Z počátku se zdálo, že to není tak špatný nápad. Kurs domácí měny byl pevně zafixován vůči marce/euru. Ekonomika byla předvídatelná, dovozy levné a brzy dorazily i zahraniční banky, které masivně poskytovaly úvěry, hypotéky a další finanční produkty fyzickým i právnickým osobám. Problém ovšem nastal v období finanční krize. Zahraniční banky zareagovaly podle hesla „bližší košile než kabát" a stáhly velké množství svých investic. Tím začal tlak na devalvaci místních měn. K devalvaci zatím nedošlo, neboť devalvace je v těchto zemích zakázaným slovem. Po devalvaci by zřejmě ani domácnosti, ani firmy nemohly splácet své závazky v tvrdých měnách a došlo by k vlně bankrotů. Situace je však zoufalá, neboť před státním bankrotem je už zachraňují jen peníze Mezinárodního měnového fondu. Ten se snažil věc vyřešit doporučením tiché euroizace, tedy vstupem do eurozóny bez splnění formálních kritérií. Bohužel evropští byrokraté tento návrh odmítli. Škoda! Baltským zemím stále hrozí státní bankrot a vzniklé situaci se snaží čelit vstupem do eurozóny hlavní branou. Možná se jim to podaří, možná také budou muset devalvovat. V mezidobí mohou vypuknout vážné sociální nepokoje ...
Poměrně široké debaty se vedly také o postoji Evropské unie v současné krizi. Bohužel nebyla schopna ani vydat euroobligace na financování pomoci členským zemím v problémech, nebo pověřit rozhodnou akcí některou z institucí EU například Evropskou investiční banku anebo EBRD. Nakonec se role ujal Mezinárodní měnový fond, jehož postupy nejsou zcela konzistentní s postupy a zájmy EU. To ovšem není nijak překvapivé, kdo platí, ten rozhoduje.
A tak, přestože konference probíhala v ovzduší mírného optimismu, další vývoj světové i regionální ekonomiky provází velká nejistota. Krize se bude ještě prohlubovat v mnoha oborech, oblastech a zemích. Je však reálná naděje, že ty největší poklesy jsou již za námi.