Ústavní soud každopádně ťal do živého, když zrušil ústavní zákon o zkrácení volebního období poslanecké sněmovny. Zjevně tak začal rozhodovat o tom, co je ústavní a neústavní, a tím pádem se ze strážce ústavy dané parlamentem stal jejím spolutvůrcem. Těžko tvrdit, že nikoli.
Kupodivu na tom svým způsobem není nic divného. Ústava vyžaduje interpretaci a interpretace není pasivní reflexe, ale tvořivá úvaha. Uznáváno je, že Ústavní soud je svrchovanou autoritou na interpretaci ústavy, takže teprve jeho interpretace vskutku říká, co je a co není ústavní. Kámen úrazu slovutného rozhodnutí soudu ovšem není v tom, že by soud interpretoval danou ústavu jako celek, ale v tom, že si vytvořil „specifickou" právní konstrukci, aby mohl posuzovat ústavnost daného ústavního zákona. Aby soud mohl tvrdit, že daný ústavní zákon není ústavní, nemohl totiž vystačit s interpretací ústavy v celku. Nemohl než začít v ústavě rozlišovat, jinak by neměl kritérium jak poznat, zda zákon, jenž je daný jako ústavní parlamentem, odporuje či neodporuje ústavě. Ústavní soud proto zkonstruoval „jádro" ústavy, jež mu pak posloužilo jako kritérium ústavnosti. Jenomže identifikovat jádro ústavy není totéž, co interpretovat danou ústavu jako celek, je to politické rozhodnutí o tom, co je podstatou platné politické moci a takové rozhodnutí je znakem svrchované moci. Svým rozhodnutím se tak Ústavní soud posunul do role politického suveréna, jakkoli tak učinil jenom v jedné kauze a podmíněně, když dal parlamentu šanci, aby věci „napravil", než on vskutku rozhodne.
Zrada legalismu
Klíčová otázka ovšem zní: Existuje jádro ústavy? Jak se pozná? A kdo o tom má rozhodovat? Nepřekvapí, že to nejsou otázky nové, které by nastolil teprve náš Ústavní soud. Tyto otázky se táhnou historií evropské ústavní teorie a vždy jsou nastolovány v dobách pohnutých, kdy se tak říkajíc láme „ústavní" chleba. Ve vší stručnosti lze říci, že se nabízí tři základní odpovědi.
Významný představitel právního pozitivismu, přesvědčený liberální demokrat Hans Kelsen soudil, že jádro ústavy je normativní, čímž ovšem nemyslel hodnoty a morální zásady, ale procedury a právní postupy. Za zdroj legitimity dané ústavy považoval základní normu (Grundnorm), jež byla hypotetickým počátkem daného právního řádu, z něhož dané normy bylo možno hypoteticky odvodit. Jádrem ústavy tak byla vlastně procedura, jak produkovat platné právní normy. Toto jádro státní normotvorby bylo ovšem třeba hlídat jako oko v hlavě, jelikož ona hypotetická základní norma byla vlastně státem v jeho „zárodečné" podobě. Vypadá to jako velice abstraktní právní ideje, ale ony měly docela praktické osudy. Hans Kelsen chtěl takto chránit Výmarskou republiku. Dělejme vše čistě legálně, vyzýval vlastně své spoluobčany a doufal, že tak zastaví nacismus. Tento legalismus se ovšem ukázal být docela bezzubým, když se nacisté dostali k moci legálními postupy.
V našem případě se tato kelsenovská argumentace v odůvodnění Ústavního soudu dostává ke slovu hned nadvakrát. Předně, když se požaduje obecnost ústavního zákona, jak postupovat při rozpouštění sněmovny, a pak když se naznačuje, že nebude přijatelná „retroaktivní" aplikace nového ústavního zákona. Oba argumenty ovšem jenom dokládají omezenost kelsenovského legalismu. Předně jednorázové ústavní zákony existují a nikdo je nepovažuje za hrozbu ústavnosti, např. zákon o vypsání referenda o vstupu do Evropské unie byl jednorázovým ústavním zákonem. Budeme snad prohlašovat náš vstup do EU za neústavní krok? Hlavně však se takovýto legalismus sám může stát skutečnou hrozbou ústavního pořádku. Představme si, že by se poslanecká sněmovna rozpustila podle nově přijatého obecného ústavního zákona o rozpouštění poslanecké sněmovny, ale Ústavní soud by prohlásil, že je to rektroaktivní uplatnění zákona a tento právní akt by označil za neplatný. Pak by poslanecká sněmovna buďto trvala na svém rozpuštění a došlo by k „válce" ústavních institucí, anebo by se poslanci zase vrátili do sněmovních lavic, ale pak by se z nich stala rukojmí v moci ústavního soudu. V každém případě by tento legalismus „úspěšně" rozvrátil daný ústavní pořádek, na jehož ochranu byl ovšem formulován.
Lidskoprávní vycouvání
Druhá argumentace je neméně sporná. Kelsenův protivník Carl Schmitt, z něhož se později vyklubal obhájce autoritativního nacistického státu, totiž tvrdil, že procedurální část ústavy je jen formální záležitost, že je to způsob, jak organizovat vztahy mezi ústavními institucemi. Jádro ústavy je naopak politické. Jádro ústavy představuje rozhodnutí o povaze režimu, např. zda jde o demokracii, kde si lid nárokuje svrchovanost a zřizuje za tím účelem parlament, v němž pak jednají jeho zástupci. Politické jádro ústavy říká, kdo je zdrojem politické moci a kdo je suverénem. Ústavní procedury v demokracii jsou tak pojaty jako legální postupy, jak se utváří politická vůle lidu.
Rovněž Schmitt vystoupil s touto argumentací na „ochranu" Výmarské republiky. Zasazoval se o politické rozhodnutí suveréna, jež by zachránilo jádro ústavy v podobě populistické diktatury říšského prezidenta. Jak známo, ani tato diskutabilní ochrana Výmarské republiky nepomohla. Říšský prezident už byl poněkud senilní a nacisté se politického jádra ústavy zmocnili svým jednáním. Schmittovu teorii politického jádra ústavy by nemělo smysl připomínat, kdyby argumentace Ústavního soudu nezněla nějak podobně. Poukazy na materiální jádro ústavy totiž nakonec odkazují na Schmittovu teorii, byť se lze odvolávat na poválečnou německou právní teorii. V ní ovšem byl Schmittův „skrytý" vliv nepopiratelný. Příznačné ovšem je, že náš Ústavní soud se sice dovolává materiálního jádra ústavy, ale jako čert kříže se zdráhá přiznat, že ono jádro ústavy, které odhalil, je politické jádro, a že svým rozhodnutím tedy sám přijímá aktivní podíl na politické definici vůli lidu.
Namísto politického přiznání nicméně soud mluví o podstatných znacích demokracie, za které prohlašuje lidská práva. Dají se ale lidská práva považovat za politické jádro ústavy? Podle Schmitta samozřejmě ne, protože práva jsou také jenom formy, jež vymezují prostor pro svobodné občanské jednání. Nicméně my jsme stoupenci liberální demokracie, a tak pro nás lidská práva mohou přeci tvořit politické jádro ústavy, o němž lze tvrdit, že jej hodláme chránit.
To je tedy třetí možnost, jež se na obhajobu rozhodnutí našeho Ústavního soudu nabízí. Základem této argumentace je představa, že ústavě a svrchovanosti lidu jsou nadřazeny soubory lidských, občanských a dalších práv, minimálně v té podobě, jak jsou vyjádřeny v mezinárodních dohodách a paktech, jež, jak i naše ústava stanovuje, jsou automaticky nejen zařazeny do ústavního řádu, ale jsou mu i nadřazeny. Dalo by se proto pochopit, kdyby se Ústavní soud rozhodl bránit toto „lidskoprávní jádro" ústavy. Odůvodnění v tomto duchu bych si opravdu rád přečetl.
Bohužel dvě věci tomu brání. Jednak není vůbec jasné, jak by zákon o zkrácení volebního období mohl poškodit nějaká lidská a občanská práva (že by to bylo právo poslance Melčáka být čtyři roky poslancem, je směšné). A jednak by Ústavní soud musel přiznat, že tato jeho ochrana je vskutku politickým krokem, neboť jádro ústavy, které hájí, je základní politický princip liberální demokracie, na jehož politické definici se nyní rozhodl podílet. Nic takového ale v odůvodnění nenajdeme. Ať argumentaci Ústavního soudu čteme zprava doleva, nebo naopak, vždy dojdeme k tomu, že se ze schmittovského uhranutí politikou nedá tak snadno lidskoprávně vycouvat.