Dobrá zpráva, špatná zpráva - radar nebude a volby taky ne. Napřed to první. Porážka Bushových sirotků, kteří si chtěli zasloužit výjimečné postavení u amerického protektora, nemohla být větší, ale nebyla zadarmo. Byla výsledkem vytrvalého tlaku občanské společnosti a sahalo se i k nástrojům za hranicí možností, jako jsou dlouhodobé hladovky.
Nakonec se podařilo prorazit informační bariéry a seznámit veřejnost se vším, co dnes tvoří základ argumentace, se kterou Obamova vláda projekt odmítla. Íránské rakety dlouhého doletu nikomu nehrozí a dlouho hrozit nebudou. Systém má daleko ke spolehlivosti. Ohrožené se cítí spíše Rusko a také to dává patřičně na vědomí. Zbytečná akce může spustit nové kolo závodů ve zbrojení, které je možná výhodné pro zbrojní firmy a obchodníky se zbraněmi, ale k těm většina čtenářů tohoto listu - a občanů této země - nepatří. Efekt brdské bílé koule bude přesně opačný, než bychom očekávali, bezpečnost republiky se sníží.
Nejpozoruhodnější bylo, co všechno byli zastánci radaru pro svůj projekt ochotni udělat a jak vytrvale obcházeli všechna pravidla demokratického projednávání věci takového strategického významu. Jak otevřeně zdůrazňovali, že je radar protirusky orientován, a přitom ho vydávali za společnou akci NATO. Proto má porážka Bushových sirotků ještě další složku. Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen uvítal rozhodnutí Obamovy vlády a informoval o tom, že NATO a Spojené státy nabízejí úvahy o propojení plánovaných atlantických systémů protiraketové obrany s ruským systémem jako součást „nového začátku" vztahů Západ - Východ. Napřed by šlo hlavně o spolupráci při obraně před reálnou íránskou hrozbou, tedy raketami krátkého a středního doletu.
V argumentaci Bílého domu, která provázela zprávu o faktickém zrušení záměru zapojit Brdy do protiraketového „štítu", najdeme poukaz na to, že česká veřejnost si radar nepřeje a smlouvy nebyly v parlamentu ratifikovány. Potvrdilo se to, co zhruba před rokem říkal americký expert na protiraketovou obranu Philip Coyle: nemá smysl doufat, že Američané to vyřeší za nás, oni naopak doufají, že to vyřešíme za ně. Proto je namístě položit otázku, zda bychom se tohoto ujetého projektu zbavili i v případě, kdyby Topolánkova vláda zůstala u moci. Kousky, kterými se snažila zmanipulovat vůli parlamentu, byly krajně nedemokratické. Fakticky se jednalo o to, aby se o podstatě věci ve Sněmovně nikdy otevřeně nedebatovalo, když pomineme jednostranná sdělení vlády o jakýchsi okrajových administrativních krocích. Bylo to čekání na náhodnou většinu, na nějaký ten radarový přeběh? A stálo to za to? Možná, že ano. Naštěstí to nevyšlo.
A teď to druhé. Za normálních okolností bychom slavili uprostřed volební kampaně. Po úterku je však jasné, že žádné volby letos nebudou. A byly by, i kdyby byly? Zdánlivě nesmyslná otázka není zcela mimo mísu. Při projednávání příslušného ústavního zákona na sklonku předchozího týdne zazněla varování, že stížnosti k Ústavnímu soudu se budou opakovat a nebude problém najít v novém rozhodnutí některé ze starých chyb. Hlavně tu, že se vytvořilo nové pravidlo na něco, co už vlastně běží.
Když se Sněmovna rozpustí a Ústavní soud zpochybní rozpuštění, mohou se poslanci vrátit? Už se vzdali mandátu, který lze získat jenom volbami. Může volby nahradit soudní rozhodnutí? A dál, řekněme, že Sněmovna je rozpuštěná, část agendy přebírá Senát. Přijme zákony o snížení plateb a zvýšení příjmů, úměrně tomu, že patří spíše do pravicové části politického spektra. Rozpočet přijmout nemůže. Do ustavení nové Sněmovny, která pak má právo veta, to lze vydržet, ale co když se to povleče? Začnou spory o kompetence Senátu a legitimitu vlády, která byla postavena na dočasné dohodě.
Nebo ještě z jiného konce - Sněmovna se rozpustí, prezident vypíše na začátek listopadu volby, ty proběhnou, ale Ústavní soud je po pár dnech zpochybní a možná i zruší. Rozčílení lidé jdou do ulic. Začneme po dvaceti letech znovu?
Zrušení voleb znamená šlápnutí na brzdu ve chvíli, kdy to ještě jde a rámcem událostí není chaos a rozpad státních institucí. Bláznivé scénáře mohou zpátky do šuplíku. Třeba ještě stihneme projednat rozpočet, abychom se vyhnuli provizóriu, které má v tuto chvíli ničivější potenciál než íránské rakety pro Prahu či Washington. Vracíme se do reality, byl nejvyšší čas.