Oznámení Washingtonu, že ustupuje od výstavby části své protiraketové obrany v Česku nelze pokládat za vítězství Moskvy. Je to především vítězství rozumných sil v USA.
A je to tady: Spojené státy oznámily, že ustupují od záměru postavit na území Česka a Polska prvky Národní protiraketové obrany USA (NMD). Mizí tak velké téma štěpící českou politickou scénu od okamžiku, kdy v roce 2004 internetová media jako Britské listy a Publica.cz upozornila na chystaný záměr i probíhající tajná jednání.
Podle dostupných informací první oficiální konzultace o umístění části NMD v Česku proběhla na ministerstvu obrany v Praze v červenci 2002. Výsledkem tehdy započatých složitých jednání bylo, že na svém výjezdním zasedání v Teplicích v květnu loňského roku schválila Topolánkova vláda Hlavní smlouvu o umístění vojenské základny USA v Česku. Tím ale příběh oficiálního podnikání na dané téma neskončil: letos v březnu stáhla Topolánkova vláda dohody o americké vojenské základně z jednání Poslanecké sněmovny. Důvod byl prostý - smlouvy by nezískaly potřebnou většinu.
Lid v ulicích a kuloárech
Zablokování smluv ve Sněmovně předcházela pozoruhodná mimoparlamentní i parlamentní aktivita.
Především se nikdy vládě a jejím zahraničním spojencům nepodařilo získat pro radar většinu společnosti. I když na propagaci vojenské základny USA v Česku byly vydány miliony korun a byl zřízen Úřad koordinátora vládní komunikace programu protiraketové obrany, nesouhlas veřejnosti s výstavbou americké radarové základny nikdy neklesl pod 60 % dotázaných. Podle CVVM, letos v březnu bylo proti 68 % respondentů.
V červenci 2006 vnikla občanská iniciativa Ne základnám, která postupně propojila téměř 60 nejrůznějších organizací a desítky významných osobností. Nikdy v dějinách se zahraničněpolitické téma nestalo důvodem k manifestacím tisícovek lidí, jako v případě akcí hnutí Ne základnám. Pod petici za uspořádání referenda se podepsalo přibližně sto tisíc lidí. Přes nepřízeň většiny medií se jména jako Jan Tamáš, Ivona Novomestská, Jan Májíček, Jana Glivciká či Rudolf Převrátil stala veřejně známá. Mimořádná aktivita starosty Jana Neorala proslavila obec Trokavec, u níž měl být radar vztyčen, snad po celém světě. Zakladatelskou listinu Ligy starostů proti radaru podepsalo 30 nejvyšších představitelů samosprávy v okolí plánované vojenské základny USA.
Situace ve Sněmovně, která měla schválit smlouvy s USA, se postupně měnila. Parlamentní klub KSČM své odmítavé stanovisko prezentoval od začátku a jednotně; podle březnového výzkumu CVVM nesouhlasilo s výstavbou radarové základny USA 94 % přívrženců této strany. Díky jednoznačnému postoji Jiřího Paroubka, ale i Lubomíra Zaorálka a řady dalších, se podařilo na stanu odpůrců radaru získat většinu klubu ČSSD: proti výstavbě základny bylo 85 % přívrženců této strany. Ne zcela jasné byly postoje některých poslanců za KDU-ČSL, ovšem proti bylo 64 % jejích voličů. Velmi důležitý byl postoj vládní Strany zelených, která vyslala do vlády ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, jednoho z nejbojovnějších zastánců radaru. Oficiálně vedení SZ tvrdilo, že podpoří jen projekt, který bude součástí projektu NATO. Klub SZ ve Sněmovně se rozštěpil, přičemž i tehdejší ministr Ondřej Liška prohlásil, že radar nepodpoří. Proti výstavbě radaru bylo 60 % přívrženců SZ. A tak Černý Petr zůstal v rukou ODS, jejichž 58 % přívrženců s výstavnou základny USA v Česku souhlasilo a 35 % bylo proti.
Geopolitické hrátky
I když se diskuse točila většinou kolem otázky nebezpečí hrozícího ze strany KLDR a Íránu, podstatné bylo, nakolik případná výstavba americké základny napomůže obhajobě českých národních zájmů. Podle Mirka Topolánka bylo vše prosté. Jak prohlásil na kongresu ODS v listopadu 2007, pro ODS je rozhodující „nedopustit, abychom se opět plíživě sunuli do sféry geopolitického vlivu Ruska. To je ten pravý důvod, proč u nás má stát radarová základna." Někdejší vicepremiér a člen téže strany Alexandr Vondra dokonce podle agentury The Associated Press během své návštěvy USA v listopadu 2007 na konzervativním výzkumném pracovišti Heritage Fondation prohlásil, že „pro nás v České republice, která leží mezi Německem a Ruskem, by zařízení s jistým počtem amerických vojáků bylo dobré".
Tak extremistická stanoviska plná dávno překonaných geopolitických stereotypů nikdo z oficiálních představitelů USA ani během Bushovy vlády veřejně nezastával. Washington po celou dobu přísahal, že radar v Česku a rakety v Polsku nemají být využity proti Rusku a celý systém má čistě obranný charakter. Zároveň neustále zdůrazňoval, že nebezpečí hrozící od tzv. darebáckých států je akutní.
Bylo to paradoxně Rusko, které vyjadřovalo obdobný názor, jako pánové Topolánek, Vondra a Schwarzenberg - také podle Moskvy výstavba části NMD ve střední Evropě mířila proti Rusku. Zastavením její výstavby Moskva podmiňovala restart rusko-amerických vztahů.
Tím celý spor dostal dva sice vzájemně provázané, ale odlišné rozměry.
Historická zkušenost ukazuje, že žádná velmoc nespojuje s územím českého státu své životní zájmy a naše problémy vnímá jen přes prizma svých požadavků. To je hlavní zkušenost odvozená z Mnichovské dohody. Ač si to jen s obtížemi přiznáváme, Česko není politickým středem Evropy, a tím méně světa.
Z geopolitického hlediska je Česko málo zajímavé. Ovšem pouze do okamžiku, kdy si na jeho území vybuduje svoji vojenskou základu strategického významu nějaká velmoc. V té chvíli se stává, řečeno slovy Zbigniewa Brzezinského, geopolitickým ohniskem - zájmovou oblastí geopolitických hráčů, kteří se o ni začínají prát. Stává se ohniskem, aniž by se stalo geopolitickým hráčem s potenciálem o situaci v dané oblasti spolurozhodovat. Stává se pasivním objektem her jiných, kteří sledují vlastní zájmy.
Stručně a jasně: výstavba amerického radaru v Brdech jako součásti strategického systému NMD by snížila bezpečnost České republiky. Proto je třeba Obamovi za jeho jistě nelehké rozhodnutí poděkovat.
Moskva nevyhrála
Oznámení Washingtonu, že ustupuje od výstavby prvků NMD v Česku a Polsku nelze pokládat za vítězství Moskvy ve střední Evropě. Je to především vítězství rozumných sil ve Spojených státech samotných. Za oceánem vždy bylo mnoho lidí, kteří středoevropské plány Pentagonu kritizovali. Z různých důvodů. Že je systém příliš drahý, a to zvláště v dobách finanční krize. Že je technicky nedokonalý či přímo nefunkční. Že aktuální nebezpečí z Íránu nehrozí. Že existují jiné, ofenzivnější obranné systémy jak proti „darebáckým státům", tak i proti Rusku a Číně. Na červencovém summitu v Moskvě americká strana navíc uznala, že nelze oddělovat útočné a obranné strategické systémy. Vrátila se k tezi, která stála u kolébky první smlouvy o strategických zbraních mezi Sovětským svazem a Spojenými státy v roce 1973: spolu s podpisem smlouvy SALT 1 byla podepsána i smlouva o omezení systémů protiraketové obrany. To však George Bush ml. hned v prvním roce své vlády vypověděl.
Druhá linie argumentů souvisí s ideou jaderného odzbrojení, kterou Obama na Hradčanském náměstí letos v dubnu tak emotivně obhajoval. Prosadit jaderné odzbrojení vyžaduje vytvořit svět vzájemné důvěry a kooperace. Tedy i porozumění Washingtonu s Moskvou a s Pekingem. Což bez zastavení výstavby NMD ve střední Evropě není možné. Dlužno dodat, že to není možné ani bez zastavení zbrojení v kosmu.
Třetím faktorem je lepší pochopení limitů moci Spojených států a provázanosti jejich osudu s ostatním světem. Momentálně nejvýznamnějším projevem této skutečnosti je válka v Afghánistánu. Zdá se, že bez spolupráce s Ruskem nebude možné z jejího bahna vybřednut.