- Dave Boling: Guernica,BB art, 1. vydání, 360 str., doporučená cena 249 Kč. Přeložil Antonín Otáhal.
- Luciano De Crescenzo: Příběhy lstivého Odyssea pro dnešního čtenáře, Dokořán 2009, 1. vydání, 232 str., doporučená cena 298 Kč. Přeložila Karolína Křížová.
- Milan Tichák: Lexikon olomouckých ulic, Burian & Tichák 2009, 1. vydání, 192 str., doporučená cena 280 Kč
- Vladimír Liška: Staroměstská poprava českých pánů a měšťanů, XYZ 2009, 1. vydání,
Dave Boling: Guernica
BB art, 1. vydání, 360 str., doporučená cena 249 Kč. Přeložil Antonín Otáhal.
„Guernica je nejšťastnější město na světě... kde pod baskickým dubem vládne shromáždění rolníků, které vždy dosáhne nejspravedlivějšího rozhodnutí." Tak kdysi pravil Jean-Jacques Rousseau. Jeho téměř bukolický obraz rolnické demokracie ovšem ve dvacátém století překryl obraz jiný, naprosto protichůdný. Obraz zmaru, které baskickému městu přinesl nálet nacistické Luftwaffe v roce 1937. Přesně ho vystihl Winston Churchill, když ve svých pamětech říká, „Guernica, to byla... experimentální hrůza." Oba tyto citáty najdeme v záhlaví prozaické prvotiny amerického novináře, který neskrývá svůj obdiv k Ernestu Hemingwayovi a jeho knihám o španělské válce.
Boling předkládá čtenáři barvitou ságu jednoho rodu, jehož osudy jsou pevně spojeny s osudy města a jeho dalších obyvatel. Ústředním bodem vyprávění je sice nálet, na němž si nacističtí letci trénovali zrůdné postupy pro budoucí válku, ale příběh se vine už od konce devatenáctého století a směřuje až k roku 1940. Dějem prostupují reálné postavy - letci, kteří zabíjeli ze vzduchu, pučista a pozdější španělský diktátor Franco, baskický prezident Aguirre, malíř Pablo Picasso, který tragedii města přenesl do nesmrtelného obrazu. Ale i postavy zdánlivě smyšlené mají často reálný předobraz. Podrobnosti čtenář najde v autorově doslovu. Zde také Boling shrnuje svůj autorský záměr: „Na každou tragédii se můžeme dívat z různých hledisek. Ve své knize jsem zvolil pohled baskické menšiny, známé nesmiřitelným bojem za svůj národ a zemi." Učinil tak způsobem nanejvýš poutavým.
Luciano De Crescenzo: Příběhy lstivého Odyssea pro dnešního čtenáře
Dokořán 2009, 1. vydání, 232 str., doporučená cena 298 Kč. Přeložila Karolína Křížová.
Co asi dělali v osmém století před naším letopočtem zámožní lidé po večeři, když neměli k dispozici televizní seriály? Nic mimořádného: naslouchali pěvci, pokud možno slepému, který jim oplátkou za jídlo či nějakou tu pozornost vyprávěl na pokračování pěkný příběh.
Tak alespoň míní italský spisovatel De Crescenzo, někdejší ředitel italské pobočky IBM, který těsně pro padesátkou našel zalíbení v sepisování knih. Jedním z těch pěkných příběhů nutně musela být Homérova Odyssea, „nejkrásnější dobrodružný román, jaký byl v dějinách literatury kdy napsán". Homérský verš je ovšem dnes zastaralý, a tak se De Crescenzo rozhodl převyprávět jen „do lidské řeči", tedy pro potřeby dnešních čtenářů. Zachovává sice dělení do zpěvů, samotný příběh ovšem převádí do prózy. Hrdinský epos získává v jeho podání tu mírně tu více ironický nádech, klasický příběh provázejí jízlivé komentáře. Autor navíc připisuje Odysseovi k tíži mnohé ošklivé skutky, které vyčetl mezi řádky originálních textů. Což se nevylučuje s tím, že je mu Odysseus blízký, sympatický - vždyť je to „jediný opravdový muž v homérských eposech", ti ostatní to jsou jen „takoví Rambové", opěvovaní spíše pro svoji fyzickou sílu než pro to, co měli v hlavě.
V závěru De Crescenzova podání opouští Odysseus Penelopu a odplouvá. Důvode je prostý: „Odysseus není literární postava, nýbrž posedlost. Posedlost, která nutí člověka vydávat se na cestu." Tu knihu stojí za to číst, i když originál znáte. Mnohé vám totiž umožní vidět jinak.
Milan Tichák: Lexikon olomouckých ulic
Burian & Tichák 2009, 1. vydání, 192 str., doporučená cena 280 Kč
Místopisná literatura patří k čtenářsky nejvděčnějšímu čtení. Každý se rád poučí o historii místa, kde žije, kde se narodil či ke kterému má nějaký vztah. Historik Milan Tichák má na svém kontě už pěknou řádku podobných knih o Olomouci. Pro každou novou publikaci si najde zajímavý detail, zajímavý výsek, který mu poslouží k odhalování historických souvislostí, objasňování historických faktů. Svědčí o tom už názvy některých titulů - například Paměť olomouckých předměstí či Příběhy olomouckých pomníků... Nejnověji jsou tím detailem názvy ulic. V Olomouci si lidé pro lepší orientaci a dorozumění některé ulice či náměstí pojmenovávali už v raném středověku. Některé z těch názvů se staly postupně oficiálními a přetrvali až dodnes (Pekařská ulice, Horní a Dolní náměstí). Jiné názvy se ovšem měnily často, podle toto jaký byl zrovna režim. Například z ulice nazvané v polovině 19. století Coudní se postupně stávala Třída Františka Josefa, Štefánikova, SA-Strasse, opět Štefánikova a od roku 1955 podnes 1. máje...
Po vstupní studii následuje Přehled názvů ulic a náměstí na území města Olomouce podle stavu k 1. 1. 2009. Ulice a náměstí jsou v něm řazeny v abecedním pořádku, jejich názvy stručně ozřejměny a doplněny o výčet všech dosavadních názvů. Pro lepší orientaci případného zájemce knihu uzavírají mapy jednotlivých městských částí.
Vladimír Liška: Staroměstská poprava českých pánů a měšťanů
XYZ 2009, 1. vydání,
To, že po bitvě na Bílé hoře byli na Staroměstském náměstí v Praze popraveni reprezentanti poražené strany, víme patrně všichni. Ale kdo z nás z paměti vydoluje jedno jediné jméno? Vladimír Liška pro osvěžení vyjmenovává oběti exekuce hned v úvodu knihy.
Podstatná část knihy je ovšem věnována důvodům, které stály za krvavým divadlem. Střet mezi českými stavy a habsburským císařem, který vyústil v povstání a bitvu, jež otevřela do Evropy dveře třicetileté války, líčí Liška (bez patosu a věcně) jako téměř dvacetiletý boj rozdílných politických stran o moc, o vliv, „o majetky, tituly a výnosné úřady". Dospívá k názoru, že mocenské ambice stavovské šlechticko-měšťanské opozice pohřbil „oportunismus, sobectví, příživnictví a vlastní samolibost předáků". A také to, že nedokázali svůj odboj proměnit v celonárodní povstání a „masy evangelíků z řad prostého lidu, hlavně pak venkovských poddaných, zůstaly mimo hru". Stejně věcně shrnuje také následnou dobu „temna".
Autor ovšem v knize nezapře ani svoji zběhlost v nastolování rozličných historických záhad. V jedné ze závěrečných kapitol přibližuje různé hypotézy spojené s tajným hrobem, v němž by se měly nalézat pozůstatky jedenácti popravených. Mnozí historici jsou v této otázce skeptičtí (neboť není dostatek relevantních informací), Liška ovšem soudí, že naděje k uskutečnění jednoho z největších objevů tuzemské archeologie, stále trvá. Jen je třeba shromáždit všechny dosavadní indicie, porovnat je, roztřídit a vyhodnotit ... a pátrat.
Rubriku připravil Ivan Matějka