Regionální volby ve třech ze 16 německých spolkových zemích, v nichž silně posílila levicová strana Die Linke, ukázaly, že voliči jsou ještě schopni v sobě najít emoce.
Postkomunistická Die Linke v čele s bývalým sociálním demokratem Oscarem Lafontainem v Sársku získala hlasy 21,3 procenta voličů, díky čemuž se vůbec poprvé v dějinách může dostat k vládě v západní části Německa. Její úspěch je překvapivý, neboť oproti minulým volbám získala o 19 procent hlasů víc a špatně si nevedla ani v souběžných volbách v Duryňsku a Sasku.
Pokud ale volby z 30. srpna opravdu o něčem vypovídají, pak o tom, že černožlutá koalice křesťanských demokratů Angely Merkelové z CDU a svobodných demokratů Guida Westerwelleho (FDP) nemá přibližně měsíc před „velkými" volbami na celostátní úrovni nic jisté. Na předchozí úvahy, podle nichž má kancléřka Merkelová vítězství v kapse, je třeba rychle zapomenout.
CDU sice ve všech třech regionech zvítězila, ale ve srovnání s minulými volbami hodně ztratila -- v Duryňsku 11,8 procenta a v Sársku dokonce 13 procent hlasů (a nemůže tam už vládnout sama). Vítězství si udržela jen v Sasku, kde pro ni hlasovalo přes 40 procent lidí. I tak lze volby považovat z hlediska vládní strany celkově za debakl. Zářil naopak volební lídr sociální demokracie (SPD) Frank-Walter Steinmeier. Jeho strana sice žádného přesvědčivého úspěchu nedosáhla, ale ztratila méně než CDU, což lze samo o sobě považovat za úspěch. „Jedno je jisté: černo-žlutou koalici v této zemi nikdo nechce," prohlásil Steinmeier sebevědomě a s nadějí, že by mohl alespoň v Sársku utvořit koalici s Die Linke a zelenými.
Jak konstatuje například týdeník Der Spiegel, výsledky voleb v Sársku, Sasku a Durynsku ukázaly, že voliči v době krize ještě - na rozdíl od nedávných eurovoleb - umějí jednat emotivně. „Nyní se naplno rozjedou koaliční jednání a doposud vlažná předvolební kampaň, kterou už dávno mnozí považovali za rozhodnutou, tak možná konečně dostane nějaká seriozní témata."
Hurá na Westerwelleho!
Německá média se shodují, že po těchto třech zemských volbách je jisté jen to, že politická mapa Německa se změnila - namísto monolitických bloků ji od nynějška tvoří flexibilnější uskupení. Podle Der Spiegel se zdá být minulostí tradiční dělení na tábor sociálních demokratů a zelených proti CDU a FDP. A z tohoto faktu může nejvíc vytěžit právě sociální demokracie. SPD už neopakovala taktickou chybu z loňských voleb v Hesensku, kdy předem teatrálně vyloučila koalici s Die Linke a po volbách na vše rychle zapomněla. Nyní mluvila jinak: „Na federální úrovni je to jasné, s Die Linke není žádná spolupráce možná," citovalo šéfa SPD Franze Münteferinga Deutsche Welle.
Pokud se bude SPD dařit posilovat svou pozici i ve zbývajících týdnech před parlamentními volbami, může v parlamentu dosáhnout blokační menšiny, která by mohla ochromit nejen koalici CDU s FDP, ale za určitých okolností vyústit ve vznik trojbarevné vládní koalice za účasti sociálních demokratů. A malá FDP by v ní tahala za kratší konec, což si Guido Westerwelle jasně uvědomuje: „Každý, kdo nechce socialisty a komunisty u vlády, ať ve volbách podpoří střední třídu a posílí svým hlasem FDP," apeluje na voliče.
Otázkou je, do jaké míry to zabere, protože to bude právě Westerwelle, na kterého se nyní sociální demokracie podle všeho zaměří. Na přehnanou kritiku populární kancléřky Merkelové si netroufá, ale Westerwelle je výhodným slabým článkem případné budoucí vládní koalice. Jako předpokládaný ministr zahraničí - tradiční post pro šéfa menšího koaličního partnera - nemá prakticky žádné zkušenosti z mezinárodní politiky a bude proto snadné ho v kampani trhat na kusy. A čím slabší FDP bude, tím větší naděje na povolební pozici SPD.
Kdo hodí kamenem?
Zemské volby v Sársku, Sasku a Duryňsku také nabídly netušené koaliční možnosti zeleným. Podle názoru Deutsche Welle se v Sársku schyluje ke koalici SPD, Die Linke a zelených. Nicméně zelení nevyloučili ani to, že by kývli na spolupráci s CDU a FDP, byť nikdo si neumí představit, jak velký dar by tyto dvě strany musely zeleným výměnou nabídnout.
Der Spiegel poznamenává, že straničtí stratégové v Berlíně by pro udržení vnitřní rovnováhy nejraději ze všeho kývli na koalici s CDU v jednom státě a koalici s SPD v jiném. „Pokud se vedení strany něčeho opravdu bojí, pak je to debata o tom, do jakého tábora zelení patří," konstatuje týdeník. Taková debata by totiž stranu mohla snadno rozbít, neboť sdružuje tak odlišné skupiny, jako jsou krajně levicoví environmentální aktivisté na straně jedné a centrističtí eko-yuppies na opačném pólu.
Výsledky voleb tak poskytly větší manévrovací prostor německé levici, ať už je řeč o sociální demokracii, Die Linke nebo zelených, zatímco Angela Merkelová a Guido Westerwelle se naopak budou muset zamyslet, jestli by se neměli začít zbavovat ideologických bariér. Z čistě matematického hlediska by totiž například v Duryňsku bylo nejpevnější koalicí spojení CDU a Die Linke. „Zní to jako hloupost?" ptá se Der Spiegel. „Proč by dvě - v širším slova smyslu -- nejkonzervativnější strany ve východním Německu konečně nemohly spolupracovat i otevřeně? Kdo by v tomto případě hodil kamenem jako první?"