Drtivé vítězství opoziční Demokratické strany v Japonsku ukončilo 54 let trvající vládu konzervativců a slibuje radikální změny ve vnitřní i zahraniční politice země.
„Ta prohra byla opravdu krutá," posteskl si japonský premiér a předseda Liberálnědemokratické strany (LDP) Taró Aso, když hleděl na výsledky voleb, v nichž opoziční Demokratická strana Japonska (DSJ) získala 315 ze 480 křesel v japonském parlamentu. Díky tomuto volebnímu zisku budou demokraté spolu se dvěma menšími koaličními partnery schopni prosazovat zákony s potřebnou dvoutřetinovou většinou bez jakýchkoli potíží. „S naší stranou tu musela panovat opravdu hluboká nespokojenost," uznal tuto skutečnost premiér Aso a nabídl svou funkci v čele strany.
Japonská média hlasování skutečně vnímají jako výraz hluboké nespokojenosti Japonců s nejhorším hospodářským propadem země od druhé světové války, s neschopností konzervativních liberálních demokratů bojovat s rostoucím státním dluhem nebo řešit problémy, jakým je například rychle stárnoucí populace. Doposud opoziční Demokraté k těmto otázkám zaujali populističtější postoj a slíbili finanční pomoc rodinám s dětmi i rolníkům, oznámili zvýšení minimální mzdy a slíbili rozhodné přebudování ekonomiky. „Celá země se na vládní stranu velmi zlobí," prohlásil vůdce Demokratické strany Jukio Hatajama, „a my jsme za podporu velmi vděční. Nebudeme arogantní a budeme lidu naslouchat."
Kdo je tu pánem!
Ještě před rokem by přitom nikdo neřekl, že Demokratická strana vůbec má na to, aby v Japonsku vládla. „Její domácí politika byla nesoudržná a bez argumentů, ta zahraničí se nesla jen v duchu antiamerikanismu," připomíná britský The Economist. „Členskou základnu tvořila podivná směsice socialistů a odpadlíků z vládní Liberálnědemokratické strany, tehdejší šéf Demokratické strany Ičiró Ozawa tajně spřádal plány na velkou koalici s LDP a přitom si stěžoval, že jeho vlastní lidé nejsou dostatečně důvěryhodní."
Pak ale do čela strany nastoupil Jukio Hatojama, který se ve svém manifestu dotkl nejednoho citlivého politického místa, ať už se jednalo o převod důchodového systému z rukou firem pod kuratelu státu nebo zrušení nesmírně složitého systému vyplácení státních peněz chudým. „Vládní strana klamala lidi po celé uplynulé čtyři roky, hospodářství přivedla na okraj propasti, vytvořila veřejný dluh ve výši šesti bilionů jenů (přes bilion Kč), plýtvala penězi, zruinovala naši síť sociálního zabezpečení a prohloubila rozdíl mezi bohatými a chudými," útočila DSJ, přičemž předvolební rétorika jejího předsedy v mnohém připomínala slovník Baracka Obamy.
Aby ale nyní strana dostála svým slibům, bude se muset nejprve rázně vypořádat s neotřesitelným postavením japonské byrokracie, která má v rukou zásadní pravomoci a je s to spolehlivě zablokovat jakékoli pokusy o reformy. Za dlouhé dekády vlády LDP totiž stát přepustil mnohé rozhodovací procesy do rukou civilní správy, jejíž byrokraté díky tomu úzce spolupracovali se stranickými šéfy a průmyslovou lobby na utváření politiky - a na své výsadní postavení si náramně zvykli. Dokonce i charismatický a reformám asi nejvíc nakloněný předák Liberálnědemokratické strany Džuničiro Koizumi s nimi nic nesvedl a raději od razantních reforem upustil. Hatojama však nyní slibuje, že „ukáže byrokratům, kdo je tu pánem", nicméně přitom podle všeho musí počítat s tím, že nejprve bude muset vyhledat takové byrokraty, kteří si také přejí změny (podle japonských médií údajně existují i tací), a hlavně se připravit na mohutný odpor těchto struktur, které dokázaly podkopat vládu Demokratické strany během jejího jediného pobytu u moci na počátku 90. let. A stačilo jim na to tehdy pouhých 11 měsíců.
USA slábnou
O něco přehlednější jsou zahraničněpolitické názory budoucí japonské vlády premiéra Hatojamy. Už před volbami slíbil, že v případě vítězství zahájí jednání o amerických jaderných zbraních v Japonsku, čímž narážel na „tajné", nicméně všeobecně známé ujednání mezi USA a Japonskem z doby po druhé světové válce, podle něhož USA mohou na japonské ostrovy přivézt jaderné zbraně, aniž by o tom Japonce vůbec informovali. Hatojama nyní prohlásil, že o tomto problému bude „s pevnou rozhodností" jednat s Barackem Obamou nejpozději v září.
To se časově asi nestihne, neboť i samo formování kabinetu zabere Hatojamovi ještě nějaký čas, ale v rámci rozhovorů, k nimž má v říjnu do Tokia přijet americký ministr zahraničí Robert Gates, chce Hatojama dojednat s Washingtonem také odchod osmi tisíc vojáků z amerických základen na japonské Okinawě. USA už s tímto požadavkem předběžně souhlasily, ovšem s podmínkou, že oněch osm tisíc mužů do roku 2014 přesunou na ostrov Guam a odsun zaplatí japonská strana - dle předběžného účtu půjde bezmála o tři miliardy dolarů.
Část členů Demokratické strany přitom prosazuje úplných odchod všech 50 tisíc amerických vojáků, což se ale Bílému domu už nezamlouvá. „Nemáme v úmyslu otevírat nedávno uzavřené dohody s Japonskem," prohlásil na tento požadavek mluvčí amerického ministerstva zahraničí Ian Kelly.
Na to, jak se situace v tomto směru vyvine, bude třeba počkat, nicméně je zřejmé, že se ve vztazích Japonska a USA otevírá nová kapitola. Jukio Hatojama sice dál tvrdí, že tyto vztahy jsou „základem japonské zahraniční politiky", jedním dechem ale zpochybňuje neotřesitelné postavení USA v klíčových diplomatických a vojenských otázkách a navíc chce zlepšovat styky i s dávnými soupeři v regionu, jakými jsou Čína či Severní Korea. „USA světu stále dominují, ale jsou slabé," míní Hatojama s tím, že do deseti let by Japonsko a členské státy Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) měly mimo jiné raději mít vlastní rezervní měnu. Ať už ale budou změny ve vnitřní i zahraniční politice jakékoli, snad ze všeho nejvíc lze výsledek voleb vnímat jako vítězství demokracie, neboť se hlasování po 54 letech konečně stalo hmatatelným důkazem, že na japonské politické scéně skutečně existují alespoň dvě silné politické strany schopné vzájemné soutěže. A tudíž, že si Japonci konečně vyzkoušeli možnosti demokracie.