Případ vraždy člena juarezského drogového kartelu důvěrným informátorem americké imigrační a celní služby příkladně ilustruje problémy, jimž čelí bezpečnostní složky, které pracují s důvěrnými informátory.
Jedenáctého srpna oznámila policie v texaském El Pasu, že 15. května zatkla tři podezřelé z vraždy Jose Daniela Gonzaleze Galeana, člena juarezského drogového kartelu, který byl zároveň důvěrným informátorem americké imigrační a celní služby. Tato okolnost byla podle všeho také důvodem jeho likvidace. Gonzalez byl nalezen před svým domem v zámožné čtvrti El Pasa s několika projektily v těle. Čtvrtý podezřelý byl zatčen nedlouho poté, co o události referovala média. Mezi podezřelými je i osmnáctiletý voják americké armády z nedaleké základny Fort Bliss, jehož si podle zbylé trojice podezřelých na vraždu najal jeden z vůdců juarezského kartelu. Obviněni jsou rovněž dva mladiství ve věku sedmnáct a šestnáct let.
Muž, který si trojici najal, Ruben Rodriguez Dorado, rovněž člen juarezského kartelu, byl také zatčen a podrobnosti případu, které postupně vycházejí najevo, z něj bezesporu činí jeho nejzajímavějšího aktéra. Poté, co obdržel rozkaz zabít Gonzaleze od svých nadřízených z juarezského kartelu, Rodriguez bez problémů překročil hranice do Spojených států a zahájil rozsáhlé aktivity k nalezení Gonzaleze - údajně dokonce ve snaze získat jeho adresu Gonzalezovi zaplatil účet za mobilní telefon. S adresou v ruce se dal do důkladného sledování Gonzalezova denního režimu a pečlivě naplánoval atentát, který byl spáchán třemi mladíky, jež si k tomuto účelu najal.
Rodriguz prováděl své pátrání a samotnou přípravu atentátu s obdivuhodnou důmyslností a Gonzalezova vražda nebyla zdaleka prvním případem, kdy byl pověřen takovým úkolem. Před soudem vypověděl, že již dříve v Mexiku vyhledával a sledoval cíle k likvidaci. Nejpozoruhodnějším aspektem případu je nicméně nesporně okolnost, že po celou dobu, kdy Gonzalez plánoval Rodriguezovu vraždu, byl i on důvěrným informátorem ve službách imigrační a celní služby.
Třebaže není jasné, zda agenti imigrační a celní služby měli na vypátrání Gonzaleze nějaký podíl, Rodriguezův statut coby informátora výše zmíněné agentury bezpochyby mohl sloužit jako zástěrka jeho nekalých aktivit a mohl mu poskytnout jistou míru krytí. Ačkoliv Rodriguez měl ve Spojených státech povolení k trvalému pobytu, jeho kontakty s imigrační a celní službou mu mohly umožnit opakovaně bez větších obtíží překračovat hranici a uniknout podezření v případě, že by jeho pátrání vzbudilo pozornost bezpečnostních složek.
Bez znalosti informací, které Rodriguez poskytoval pracovníkům imigrační a celní služby, je jen obtížné zjistit, jestli Rodriguez spolupracoval se zmíněnou agenturou s vědomím kartelu, nebo jestli to jenom hrál na obě strany s cílem získat pro sebe nějakou výhodu. Když ale zvážíme rozsah a rafinovanost výzvědných metod nasazených kartelem, ukazuje se, že přinejmenším několik kartelů prokázalo schopnost chovat se spíše jako tajná služba než jako tradiční zločinecká organizace. Je tedy vysoce pravděpodobné, že Rodriguez byl tím, čemu se v hantýrce tajných služeb říká dvojitý agent - někdo předstírající, že provádí proti nějaké organizaci špionáž, ačkoliv ve skutečnosti jí zachovává loajalitu.
Ať už byl Rodriguez dvojitým agentem, nebo jen důvěrným informátorem, který se vymkl kontrole svých nadřízených, jeho případ je exemplárním příkladem problémů, jimž čelí bezpečnostní složky, které pracují s důvěrnými informátory - problémů, které jsou o to nápadnější, když je daný informátor ve spojení s dobře financovanou organizací, jež používá vysoce rafinované metody.
Hochy z nedělní školy není důvod najímat
Ačkoliv důvěrní informátoři mohou představovat nesmírně cenný zdroj informací, jejich řízení je i v ideálních podmínkách nesmírně choulostivý úkol a naráží na široké spektrum problémů a úskalí. První samozřejmé úskalí představuje okolnost, že většina lidí, která je obeznámena se zákulisím práce zločineckých organizací, a která je tedy zdaleka nejcennějším zdrojem informací, má opletačky se zákonem. Slušní, bezúhonní občané obvykle nemají přístup k plánům zločineckých gangů a nevědí nic o jejich organizační hierarchii. Z toho plyne, že pokud úřady chtějí proniknout do soukolí zločinecké organizace a dostat se na kobylku velkým rybám, jsou nuceny provádět nábor mezi zločinci menšího formátu. V násilném světě mexických drogových kartelů představuje vyslání tajného agenta, aby pronikl do jeho struktur, extrémně nebezpečnou záležitost. Nasazení důvěrných informátorů v takových situacích se při tom jeví jako nezbytnější než při potírání jiných typů zločinnosti.
Skutečnost, že mnozí důvěrní informátoři jsou sami zločinci, neznamená jen to, že jsou nezřídka nositeli velké psychopatologické zátěže, ale že k tomu, aby si udrželi dobré vztahy se svou organizací, musejí se často při práci pro vládu i nadále dopouštět nezákonné činnosti, ačkoliv tato kriminální činnosti se často odehrává pod taktovkou úřadů. Nezřídka se stává, že se tato nezákonná činnost obrací proti samotným agenturám, které s důvěrnými agenty pracují, a proto je jejich kontrola nanejvýš důležitou záležitostí.
Motivace důvěrných informátorů může být také velice rozmanitá. Zatímco někteří informátoři jsou motivováni penězi nebo příslibem zrušení obvinění či zmírnění trestu, jiní informátoři poskytují úřadům informace, aby se pomstili nebo posílili svou pozici ve světě zločinu, když jim spolupráce s bezpečnostními složkami slouží jako prostředek k oslabení konkurenčních gangů a dokonce i eventuálních konkurentů v jejich vlastní organizaci. Vzhledem na tyto rozličné motivy bývá někdy obtížné zjistit, zda si důvěrní informátoři své informace nevymýšlejí nebo zda se dokonce s úřady nepokoušejí manipulovat. V praxi není vůbec neobvyklé, když nezkušení nebo snadno manipulovatelní operativci ztratí nad důvěrným informátorem kontrolu. V extrémních případech se dokonce může stát, že obratný a vynalézavý informátor ovládá své nadřízené. A k tomu nemusí docházet jen v americké imigrační a celní službě nebo v místních policejních jednotkách; byly zaznamenány případy, kdy důvěrní informátoři manipulovali a kontrolovali agenty FBI nebo pracovníky národní protidrogové centrály.
Důvěrný informátor, který se vymkl kontrole svých nadřízených, může například odmítnout splnit jejich rozkazy, svévolně vypínat záznamové zařízení nebo editovat nahrávky, pořizovat si záznamy schůzek nebo telefonátů se svými nadřízenými nebo se po dobu své spolupráce s vyšetřovateli dopouštět vražd či jiných závažných trestných činů. V minulosti byly zaznamenány případy operativců, kteří měli se svými informátory sexuální vztah, poskytovali jim drogy a dokonce páchali trestnou činnost spolu s informátory, kteří jimi manipulovali.
Na samém vrcholku pomyslného žebříčku rizik je možnost, že informátoři jsou záměrně úřadům podsunuti, aby pracovali jako dvojití agenti, nebo že z nich zločinecká organizace, pro kterou pracují, dvojité agenty udělá, jakmile se jejímu vedení donese, že přistoupili na spolupráci s bezpečnostními složkami. Mnoho federálních agentur prověřuje své informátory na detektorech lži, ale detektory lži mohou být oklamány, nehledě k tomu, že tyto přístroje mají omezenou účinnost při prověřování jednotlivců, kteří kvůli lhaní netrpí výčitkami svědomí. Jakkoliv se tedy agentury snaží své informátory lustrovat, jejich snahy se často míjejí účinkem.
Dvojití agenti jsou pro zločinecké organizace nesmírně užiteční, protože mohou příslušným bezpečnostním složkám záměrně předávat takový druh informací, který bude paralyzovat jejich činnost. Kupříkladu v případě juarezského kartelu mohou úřady informovat o relativně malé zásilce narkotik, aby odvrátili pozornost od skutečně velkého obchodu. Skutečnost, že důvěrný informátor poskytl přesné informace o menší dodávce má samozřejmě v očích bezpečnostních složek zvýšit jeho důvěryhodnost. V případě dvojitých agentů obvykle téměř všechno, co vyzradí, souhlasí - problém je jen v tom, že tyto přesné informace jsou předem pečlivě naaranžované tak, aby byly pro danou zločineckou organizaci prakticky neškodné (ačkoliv jsou známy případy, kdy zločinecké organizace využily dvojité agenty k tomu, aby bezpečnostním složkám předaly informace, které jim umožní zbavit se konkurenčního gangu). Ohromující přesnost informací vyzrazených dvojitými agenty má však bohužel za následek, že se jim všeobecně dostává více důvěry než skutečným důvěrným informátorům, což nesmírně znesnadňuje jejich odhalení.
Netypický druh zločinců
Když se zamýšlíme nad charakterem mexických drogových kartelů, musíme si uvědomit, že se nejedná o typické kriminální gangy. Kartely jsou organizace s miliardovým obratem, které zaměstnávají početnou armádu po zuby ozbrojených pěšáků, přičemž některé kartely investovaly čas a peníze do vývoje vysoce rozvinutého zpravodajského aparátu.
Činnost těchto zpravodajských aparátů je možná nejviditelnější ve sféře korupce veřejných institucí. Některé mexické kartely mají za sebou dlouhou historii úspěšného korumpování veřejných činitelů na obou stranách hranice. Beltran Leyva Organization a další podobné skupiny najímaly desítky lobbyistů k ovlivňování místních, státních a federálních orgánů mexické vlády. Dokonce zaznamenaly značný úspěch při najímání agentů elitních jednotek typu jednotky pro boj s organizovaným zločinem kanceláře mexického generálního prokurátora. Zmíněná organizace si dokonce údajně najala někdejšího mexického drogového barona Noe Ramireze Mandujana, jemuž údajně vyplácela 450000 dolarů měsíčně. Kartel má své lidi rovněž na všech úrovních vlády Spojených států. Bezpočet atentátů namířených proti konkurenčním gangům stejně jako proti vysoce postaveným mexickým politikům dává také tušit, že mexické kartely disponují vysoce rozvinutou zpravodajskou sítí.
S dostatkem prostředků na nákup odborného zázemí a vybavení v zahraničí byly mexické kartely schopné zorganizovat zvláštní protizpravodajské jednotky, které si dokáží poradit s testy na detektorech lži, jednotky pro zachycování radiového signálu, které dokáží infiltrovat do komunikačních kanálů bezpečnostních služeb, a dokonce disponují rozvinutou sítí (štědře financovaných) jednotek, které vyhledávají a korumpují odpovědné veřejné činitele. Mexické kartely rovněž úkolují své lidi, aby se ucházeli o zaměstnání v bezpečnostních složkách a tímto způsobem do nich infiltrovali. Podle zprávy publikované minulý měsíc byly jen za deset měsíců za pomoci prověrek minulosti uchazečů o práci v bezpečnostních složkách a testů na detektorech lži odhaleny čtyři žádosti jako pokusy o infiltraci ze strany drogových kartelů. Je při tom nezbytné mít na paměti, že zmíněná čtveřice představuje jen ty, kteří byli dopadeni, a že nikoliv všechny agentury podrobují žadatele takto striktní přijímací proceduře, takže ve skutečnosti je tento problém daleko závažnější. Ve světle poznatků, které máme o zpravodajských aktivitách kartelu, není od věci se domnívat, že kartely disponují nezbytnými znalostmi a dovednostmi k nasazování dvojitých agentů.
Kompetenční mišmaš
Nasazování důvěrných agentů v boji s mexickými drogovými kartely je rovněž komplikováno okolností, že jejich potíráním se zabývá takové množství bezpečnostních složek. Na lokální, státní a federální úrovni působí jen v samotném El Pasu desítky agentur, které se nějakým způsobem podílejí na boji s kartely. Mezi ně samozřejmě patří národní drogová centrála, FBI, Texas Rangers, městská policie v El Pasu nebo Úřad pro dohled nad alkoholem, tabákem, střelnými zbraněmi a výbušninami, ale (méně samozřejmě) také Úřad americké daňové zprávy, železniční policie a velení vojenské policie ve Fort Bliss.
Tato organizační roztříštěnost práci s důvěrnými informátory nesmírně komplikuje. Nejenom že se příslušné agentury musí oprávněně obávat o vyzrazení identity svých informátorů z důvodu korupce v jiných agenturách, ale ve hře je neustále také otázka kompetence. Jednotlivé agentury se obávají, že je jiné, lépe financované agentury o jejich informátory připraví. Kdyby policejní vyšetřovatel místní policie získal kvalitního informátora o místní drogové scéně, ze všeho nejméně by si přál, aby se o jeho zdroji dozvěděla imigrační a celní služba nebo národní drogová centrála, protože by to nejspíš znamenalo, že přijde o všechny informace, které mu příslušný zdroj poskytoval. Obdobně kdyby agent imigrační a celní služby získal spolehlivý zdroj informací o nějakém mexickém kartelu, ze všeho nejméně by si přál, aby se o jeho zdroji dozvěděla národní drogová centrála nebo FBI.
Ve světě zpravodajských služeb je spousta rivality a podezřívavosti. Z toho plyne nejenom to, že jednotlivé agentury své informace v plné míře nesdílejí, ale také to, že agentury se zdráhají, aby na práci jejich informátorů dohlížely ještě jiné agentury z obav o vyzrazení jejich identit. To má za následek situaci, kdy daný informátor pracuje zároveň s dvěma či třemi agenturami najednou a od každé z nich si nechává platit za jednu a tutéž informaci. Dalším neblahým důsledkem této fragmentarizace je rovněž neschopnost agentury, do jejíž kompetence daný informátor spadá, dozvědět se kritické informace o jeho minulých (a nezřídka i přítomných) aktivitách. Z toho plyne, že agentura, která získá ke spolupráci důvěrného informátora, často nebývá v nejlepší pozici využít získané informace ke svému prospěchu nebo že meziagenturní konkurence a institucionální rivalita znemožní předání daného informátora do péče lépe vybavené agentury. Každopádně imigrační a celní služba nebyla asi tou nejvhodnější agenturou pro řízení zdroje typu Rodrigueze, který pro juarezský kartel organizoval atentáty na nepohodlné osoby.
Efektivitu operací bezpečnostních složek může nepříznivě ovlivnit také strach z možného vyzrazení identit důvěrných agentů v rámci agentury nebo operační jednotky z důvodu korupce. Je těžké dopracovat se nějakých hmatatelných výsledků, když práci agentury paralyzuje podezření, že někdo z jejích příslušníků je krtkem figurujícím na výplatní listině kartelu.
Není se kam schovat
Poslední lekcí z případu Gonzalez je poznání, že třebaže se cíle mohou snažit ukrýt ve Spojených státech, mexické drogové kartely je budou pronásledovat přes hranice, aby se jich zbavily. Případy Gonzalezova druhu navíc podle všeho přimějí vysoce ceněné cíle, aby se ve snaze vyhnout se likvidaci stáhli hlouběji do vnitrozemí Spojených států - a jejich nebojácní a vynalézaví protivníci je jistě budou následovat.
Nasazení mladistvých atentátníků na Gonzalezovu vraždu je rovněž ve shodě s posledním trendem. Mladiství členové gangů najímaní na vraždy nepohodlných osob ve službách Los Zetaz, úderných oddílů kartelu působících v Laredu, Houstonu nebo San Antoniu, jsou přezdíváni Zetitas neboli malí Zetas. Na skutečnosti, že si mladistvé pistolníky najímá také juarezský kartel, není tedy nic pozoruhodného. Nejenom že jsou snadno ovlivnitelní, nebojácní a prahnou po penězích a respektu, ale kartely navíc zastávají názor, že jsou-li mladiství pachatelé zabiti, není to taková ztráta, a pokud jsou dopadeni, obvykle vyfasují nižší tresty. Další výhodou je to, že pokud jsou tito mladí zabijáci dopadeni a vyslýcháni, nemají o svých zaměstnavatelích zpravidla příliš mnoho informací.
Závěrem můžeme konstatovat, že důvěrní informátoři jsou zároveň nutným zlem i velice účinnou zbraní v arzenálu bezpečnostních složek. Stejně jako každá jiná zbraň ale musí být i důvěrní informátoři pečlivě monitorováni, efektivně řízeni a nasazováni jen za takových okolností, kdy bude jisté, že se neobrátí proti bezpečnostním složkám samotným.
Převzato ze Stratfor