Ať se školné platí, nebo neplatí, studium na vysoké škole je nákladné. A vždy bylo.
Při přípravě volebních programů se ani jedna politická strana nemohla vyhnout otázce vysokoškolského studia. Všechny samozřejmě horují pro umožnění přístupu co největšího počtu mladých lidí k terciárnímu vzdělávání. Jen se nemohou shodnout na tom, kde na to vzít, čili jak toto vzdělání financovat. Tentokrát je hranice mezi pravicí a levicí skutečně velmi ostrá, zelení a lidovci přitom znovu zůstali věrní své tradiční politice typu „ ano, ale". Diskuse se vede především o tom, zda zavést nebo nezavést školné. Levice nepokládá školné za faktor, který by zvýšil kvalitu studia, a školné už z principu jako asociální odmítá. Jak ODS, tak TOP09 se slovu školné pro jistotu úplně vyhnuly. Kulantně se schovávají za zvýšení osobní motivace studentů při studiu a jejich odpovědnost při volbě studia.
KDU-ČSL a zelení by jaksi nebyli proti, ale napřed se podle nich musí zajistit finanční podpora studentů, prostě snad někdy v budoucnu, ono se uvidí.
Nepodléhejme mýtům
Kdyby si tvůrci jednotlivých programů přečetli základní zákon tohoto státu - Ústavu ČR, mohli mít ulehčenou práci. Ústava totiž jako jedno z nezadatelných práv občana zdůrazňuje bezplatné vzdělání a to dle možností společnosti též na vysokých školách. Jenže bezplatnost vzdělání je asi stejný mýtus, jako bezplatné zdravotnictví. Vysokoškolské vzdělání nebylo nikdy bezplatné, a to ani za dob komunistické vlády, která to hrdě hlásala do světa. Minulý týden proběhla skoro všemi našimi medii zpráva o výzkumu Institutu pro sociální a ekonomické analýzy z Prahy o tzv. skrytém školném.
Už dnes totiž platí vysokoškoláci celou řadu poplatků. Některé poplatky jsou sankční a mají zcela jistě své odůvodnění. Zapíše-li se student pozdě, je to jeho nedbalost, a proč by tedy náklady s tím spojené nemohl škole aspoň částečně nahradit? Podobně je na tom i poplatek za vyškrtnutí předmětu, za povolení třetího termínu zkoušky, opakování ročníku nebo neodůvodněné prodloužení doby studia. Tím vším vznikají vysoké škole vyšší náklady.
Jenomže školy zavedly i celou řadu poplatků, které by měly být pokryty státním příspěvkem na studenta. Invence přitom školám rozhodně nechybí. Poplatek za přihlášku ke studiu se už stal běžnou záležitostí. Zcela běžný je i poplatek za studium v cizím jazyce, které může zvýšit atraktivitu absolventa na trhu práce. Ještě by se dal uznat poplatek za vystavení potvrzení o zkouškách v cizím jazyce, proč se ale platí za uznání předmětu z jiné školy, za uznání studia na zahraniční vysoké škole nebo za druhopis diplomu, to už tak jasné není.
Bakalářem za 200 tisíc
Naše vysoké školy nevynalezly Ameriku. Tam, nebo třeba v Kanadě, se platí i za zápis každého jednotlivého předmětu nebo za používání laboratoří. Na kanadských univerzitách kromě školného byly vyčísleny tyto dodatečné povinné náklady na částku okolo 700 kanadských dolarů za trimestr - třetinu školního roku. Tak daleko ještě nejsme.
Kromě poplatků musí studenti ještě samozřejmě platit náklady na studium ve formě skript a knih, ale tyto náklady byly vždy a kromě zvýšení počtu skript a knih ve fakultních a univerzitních knihovnách se jim lze těžko vyhnout. Mimořádně vzrostly v posledních třech letech náklady na koleje. Studenti ale mají možnost si zajistit ubytování v soukromí, které je často komfortnější a občas i levnější. Podobně lze naložit i se stravováním, menzy dnes vstupují do konkurence s mnoha jídelnami a rychlými občerstveními. Všechny tyto náklady na jednoho studenta celkem se na veřejných vysokých školách pohybují kolem sedmi tisíc korun měsíčně. Na soukromých vysokých školách se tato částka takřka zdvojnásobí. K dosažení bakalářského titulu tedy celkem student na svá studia vydá ne méně než dvě stě tisíc korun. Málokterému to kompletně uhradí rodiče. Ve velké většině se na této částce studenti nějak podílejí. Řada studentů to řeší tím, že při studiu pracuje, pak ovšem trpí studium a v některých oborech je to téměř vyloučeno. Studenti s vynikajícím prospěchem si mohou snížit náklady na studium prospěchovým stipendiem. V některých, především technických oborech, se začala opět objevovat podniková stipendia. Přesto je tím, kdo nese největší tíži nákladů, stále ještě rodina.
Máme zavést školné?
Především je třeba si říci, zda školné nějakým výrazným způsobem ovlivní finance vysokých škol. Odpověď je negativní. Školné vysoké školy ekonomicky nespasí, mimo jiné i proto, že politické strany o něm uvažují a zároveň chtějí snížit veřejné výdaje. Řada především technických škol se navíc staví proti školnému, neboť se bojí, že se na ně bude hlásit ještě méně studentů než dosud. Na západ od Aše se školné používá jednak jako výběrový regulátor, jednak jako motivační faktor. Student je školným motivován k rychlému dostudování zodpovědně vybraného oboru. Výběrový regulátor v našem případě odpadá. Jednak jsme na některých vysokých školách rádi, že se vůbec naplní předpokládané počty, jednak je ve společenském zájmu, aby studovalo co nejvíce lidí. Vzdělanostní ekonomika se nedá dělat bez vzdělaných lidí.
Školné jako motivační faktor by pro nás mohlo být daleko zajímavější. Naše vysoké školy v porovnání se zahraničními universitami trpí dvěma nešvary: vysokou „úmrtností" a oborovou fluktuací. Skoro každý druhý student se prostě přihlásí na obor, o kterém nic neví, nebo který ho moc nebaví, a nakonec ho nedokončí. Ze společenského hlediska je to výrazná ztráta, kterou platíme všichni. Zde by školné mohlo sehrát svou roli.
I bez školného má ovšem řada rodičů a studentů problémy s finančním pokrytím studia. Jeho zavedení by muselo být doprovázeno širokou škálou sociálních opatření, aby bylo umožněno studovat nadaným dětem ze sociálně slabých rodin. Jenomže ve stavu, v jakém jsou státní finance, je jakákoliv další sociální dávka pouhým zbožným přáním. Hazardovat s nadáním si přitom tato společnost také dovolit nemůže. Jak to tak vypadá, zůstane tedy otázka školného ještě nějaký ten pátek jen v programových prohlášeních politických stran.