Jejich předáci jsou ve válce, jejich země balancuje na hraně bankrotu a Rusové bručí na zápraží. Tato smrtící kombinace uvrhla Ukrajince do deziluze a beznaděje, když jsou nuceni být svědky předsmrtných křečí oranžové revoluce.
Těmito slovy už loni v říjnu britský deník The Independent popsal politickou situaci Ukrajiny a od té doby se k lepšímu nezměnilo nic, zato k horšímu mnoho. Jako by se rozpadaly i ty zbytky idealismu, které před pěti lety poháněly pokojnou tzv. oranžovou revoluci. Není divu. Ukrajinci jsou takřka každodenně svědky situací, které se z pohledu evropské politické kultury zdají až
neuvěřitelné. Příkladem budiž třeba takřka cimrmanovsky laděný „justiční" souboj mezi prezidentem a premiérkou o to, kdy že se budou konat prezidentské volby. Na počátku sporu byla snaha Tymošenkové a její strany BJUT (společně s proruskou opozicí) významně omezit pravomoci prezidenta. Vzduchem přitom v parlamentu létala obvinění, kdo víc pomáhá Ruskem napadené Gruzii, kdo víc načerno prodává zbraně do konfliktních oblastí světa, jako jsou třeba Srí Lanka, Nigérie (nebo třeba Gruzie), jak nařídit prezidentovi, aby se nechal vyšetřit u psychiatra atp. atp... Uražený Juščenko se tedy rozhodl parlament rozpustit, což se ale znelíbilo Tymošenkové, a tak nechala jeho výnos soudně zrušit. Juščenko ale krátce předtím zřídil Kyjevský správní soud, a tak měl po ruce nástroj, kterým rozehnal soud poslouchající Tymošenkovou a nádavkem ještě zbavil taláru i neposlušného soudce, který o jeho výnosu rozhodl. Mezitím ale Tymošenková „svůj" soud opětovně vrátila k životu a s ním i „svého" soudce. No a prezidentův trucsoud následně zase zrušil rozhodnutí soudu jejího...
Asi nepřekvapí, že anticenu Buďjak (Plevel) udílenou ukrajinským Helsinským svazem pro lidská práva dostali právě Juščenko s Tymošenkovou, vůdci oranžové revoluce a ikony ukrajinské „demokracie", a to „za vměšování do nezávislého soudnictví, k čemuž nemají pravomoc."
Kolik činí průměrný úplatek?
Na počátku roku 2005 přitom měl prozápadní Juščenko na Ukrajině masivní podporu a zdálo se, že se celý Západ do oranžové revoluce zamiloval. Juščenko však tuto dobrou vůli dokázal vyplýtvat doslova šokujícím způsobem, když nesplnil prakticky žádný ze svých předvolebních slibů, obzvláště těch namířených k boji s rozsáhlou korupcí ve státní správě nebo k uvěznění politiků a podnikatelů mafiánského střihu, kteří podloudnými způsoby nahromadili pohádková jmění.
Je příznačné, že se bohatství nevyhnulo ani Juščenkovi a Tymošenkové. Prezident je například spojován s pochybnou firmou RosUkrEněrgo miliardáře Dmytro Firtaše, která za pouhé zprostředkování prodeje ruského plynu ukrajinské státní společnosti Naftogaz od roku 2004 do roku 207 vydělala přes dvě miliardy dolarů (více LtN 8/2009). Majetek bývalé komsomolské funkcionářky Julije Tymošenkové byl zase v roce 2006, tedy pouhé dva roky po oranžové revoluci, odhadován už na miliardu dolarů, přičemž asi není bez zajímavosti, že její manžel Oleksandr, syn vysokého činitele komunistické strany, se musel v 90. letech dva roky skrývat, aby unikl zatčení kvůli korupci.
Mladý podnikatel Ihor Tokarivskij, který během oranžové revoluce odvážně týdny mrzl na kyjevském centrálním náměstí a čelil hrozbě bezohledného zásahu policie, říká: „Juščenko a Tymošenková mají všechno a lidé jako já jsme je dál podporovali, a to navzdory ostudným veřejným hádkám a faktu, že nesplnili své sliby, že zavřou některé ze zločinců, kteří rozkradli tuto zemi. Teď už toho mám ale dost. Už nevěřím, že by tito politici byli s to změnit naši zemi k lepšímu. Každý se prostě musí začít starat jen o sebe a svou rodinu."
„Ať už z voleb vzejde cokoli," cituje The Independent jednoho bývalého člena strany BJUT, „změní se toho jen málo. Většina poslanců sedí v parlamentu jen proto, aby si vydělali, a politika je zajímá jen ve chvíli, kdy můžou využít postavení k vylepšení svého byznysu. Někomu ze Západu je těžké popsat míru cynismu, která vládne v parlamentu. Ani bych to snad parlamentem raději nenazýval. Spíš je to takový exkluzivní ukrajinský podnikatelský klub."
Zajímavý úhel pohledu na současnou politickou situaci i pro celou aureolu oranžové revoluce nabízí třeba i ruský oligarcha Boris Berezovskij, který v září 2007 začal na ukrajinských politicích soudně vymáhat téměř 23 milionů dolarů, které v roce 2004 poskytl na financování oranžové revoluce. Konkrétně Aleksandra Treťjakova a Davida Žvaniju, poslance za v současnosti už neexistující Juščenkovu stranu Naše Ukrajina, obvinil ze zneužití financí určených na „rozvoj demokracie". Treťjakov býval Juščenkovým poradcem, zatímco Žvanija byl v roce 2005 ministrem. Berezovskij prohlásil, že peníze převedl na účty Juščenkových příbuzných, kteří jeho tvrzení ovšem odmítli, a tak podal - marnou - žalobu i na ně.
O míře zkorumpovanosti ukrajinské společnosti asi ovšem nejvíc vypovídá skutečnost, že tamní ministerstvo vnitra letos dokonce vydalo oficiální studii, která stanovuje výši průměrného úplatku v zemi. Loni činila 72 tisíc hriven (necelých 150 tisíc Kč), což je suma bezmála třikrát vyšší než v roce 2007, kdy průměrný úplatek činil 26,6 tisíce hriven.
Podle ministerstva vnitra loni na Ukrajině někteří úplatkáři brali částky ve výši až 26 milionů hriven (skoro 55 milionů korun), přičemž se trestní stíhání zavádělo hlavně proti pracovníkům ministerstev obrany, územního rozvoje, dopravy a spojů a také proti představitelům krajských a regionálních úřadů a soudů.
Dioxin, vraždy i Bandera
Zvlčilost politické situace na Ukrajině pak letos v červnu podtrhl skandál neevropských rozměrů. Policie totiž náhodně odhalila hrůznou zábavu tří vysoce postavených činitelů - poslance ze strany Tymošenkové BJUT Viktora Lozinského, jistého oblastního prokurátora a náčelníka regionální policejní správy, kteří v lesích kirovogradské oblasti pořádali nefalšovaný hon na lidi (více LtN 28/2009). Až dosud policie v oblasti smrtícího řádění objevila čtyři těla jejich obětí a poslanec Lozinskij se mezitím uprchl skrýt před spravedlností do Izraele.
Celý skandál okamžitě nabral politické rozměry, když prakticky už nevolitelný Juščenko, jemuž dnes důvěřují jen necelá čtyři procenta Ukrajinců, vytáhl do halasného mediálního boje „za spravedlnost" a pozvednutí svého ratingu. Vcelku marně. Studenti nedávno zorganizovali recesistickou sbírku s cílem koupit mu letenku „za oceán a osvobodit tak stát od prezidenta a jeho politiky, která nevede k ničemu dobrému". Juščenkovo postavení už je totiž otřesené natolik, že si vyšetřovací komise ukrajinského parlamentu dovolila zpochybnit i okolnosti jeho „slavné" otravy z roku 2004. Šéf komise Vladimir Sivkovič v rozhovoru pro ukrajinský deník Segodňa prohlásil, že s kolegy „nenašli žádné přímé důkazy, které by otravě nasvědčovaly, natož pak dokládaly, že se jednalo o otravu záměrnou." Juščenkova tvář prý mohla být znetvořena i kombinací několika chorob, kterými trpěl, včetně pankreatitidy, růže či herpesu. Pokud by prý byl Juščenko opravdu otráven, nebyla by znetvořena jen jeho tvář, protože by se vliv jedu musel projevit na celém těle, což se nestalo. „Všichni experti se shodují, že dioxin se v těle rozkládá sedm až deset let a po celou tuto dobu jsou jizvy neléčitelné," prohlásil Sivkovič. „A jen se na Juščenka podívejte, on se vyléčil."
Politického a ekonomického rozkladu Ukrajiny a vzniklého vakua začali s úspěchem využívat nacionalisté a pohrobci banderovců zastupovaní hlavně sdružením Svoboda. V březnových oblastních volbách v Tarnopoli získali 34 procent díky heslům požadujícím, aby Ukrajina konečně patřila Ukrajincům a „Moskalové, Němci, Žiďáci a další ‚špíny' táhli k čertu".
Svoboda pak v dubnu ustála i rozmístění billboardů, které ve Lvově připomínaly slávu ukrajinské Haličské divize zbraní SS. Podle šéfa ukrajinské tajné služby SBU Valentina Nalivajčenka hesla „Oni bránili Ukrajinu" odpovídají politickému názoru Svobody a nijak neodporují ukrajinským zákonům. Tento verdikt extremisty podpořil natolik, že lvovský magistrát, v němž má Svoboda silné zastoupení, následně zakázal židovské organizaci Chesed Arje promítat na školách dokument o holocaustu s tím, že se jedná o „hanebnou protiukrajinskou protistátní provokaci". Pozdější formulace už poněkud mírněji tvrdila, že film o holocaustu „neodpovídá věku dětí, výukovému programu a nenapomáhá toleranci a vzájemnému pochopení".
A minulý týden tarnopolská oblastní rada vyzvala prezidenta Juščenka a parlament, aby požadovali omluvu po Polsku za údajné čistky ukrajinského obyvatelstva za druhé světové války. Reagovali tak na usnesení polského Sejmu z letošního 15. července, které připomenulo 66. výročí organizovaných masakrů, při nichž ukrajinští nacionalisté zejména na Volyni povraždili asi 60 tisíc Poláků včetně žen a dětí. Při této akci, kterou tehdy podporovalo i civilní obyvatelstvo, zemřelo také mnoho volyňských Čechů...
Náklon k silné ruce
Za situace, kdy prostí Ukrajinci ztrácejí víru ve své vůdce, se Julija Tymošenková pokusila o několik politických veletočů, aby se udržela u moci, přičemž neváhala uzavřít koalici i s někdejším úhlavním nepřítelem, proruskou Stranou regionů bývalého premiéra Viktora Janukovyče. Kvůli rozdílným názorům na povolební „porcování medvěda" sice z koalice záhy sešlo, nicméně svět získal další důkaz, že na ukrajinské politické scéně je možné prakticky všechno. A vyznat se v tom guláši osobně nedávno do Kyjeva přijel americký viceprezident Joe Biden. Setkal se s Juščenkem, nicméně nahlas vyslovil americkou podporu a sympatie Ukrajině, nikoli jemu osobně, což z vůdce oranžové revoluce s konečnou platností udělalo politickou mrtvolu. Pak se Biden setkal také s Tymošenkovou, Janukovyčem a bývalým předsedou parlamentu Arsenijem Jaceňukem. Zvláštní bylo, že právě před jednáním s promoskevským Janukovyčem Biden prohodil, že „teď možná budu hovořit s příštím ukrajinským prezidentem".
„To, že jednal právě s těmito čtyřmi politiky, naznačuje, koho USA vnímají jako reálné kandidáty na prezidenta, byť v případě Juščenka to bylo zřejmě spíše z protokolární povinnosti," konstatoval k Bidenově návštěvě ředitel kyjevského Institutu globálních strategií Vadim Karasjev. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění má největší šance na vítězství v blížících se prezidentských volbách Viktor Janukovyč s bezmála 27 procenty, za nímž následuje Julija Tymošenková se skoro 16 procenty a Arsenij Jaceňuk s 13 procenty. Posledně jmenovaný se může jevit jako nová tvář na politické scéně (teprve letos v květnu mu bylo pětatřicet let nutných ke kandidatuře na prezidenta), ale jen na první pohled. Jaceňuk totiž býval šéfem kanceláře prezidenta Juščenka a svou politickou stranu po vzoru svého šéfa financuje z podezřelých peněz nejen zmíněného Dmytra Firtaše, ale třeba i Viktora Pinčuka, zetě bývalého prezidenta Kučmy a majitele čtyř ukrajinských televizních stanic.
Při pohledu na zmatečnou a nedůvěryhodnou politickou scénu Ukrajiny z posledních pěti let asi nepřekvapí, že se názory Ukrajinců na budoucí směřování své země -- ve srovnání s dobou oranžové revoluce -- začaly měnit. Květnový průzkum veřejného mínění ukázal, že 35 procent z nich by si přálo připojení ke svazku Ruska, Běloruska a Kazachstánu, 20 procent by se rádo přidalo k Evropské unii, zatímco 23 procent by Ukrajinu nejraději vidělo jako zcela nezávislou (zajímavé je, že podpora vstupu do EU je na Ukrajině nižší než v sousedním Bělorusku). Více než polovina Ukrajinců přitom vnímá pozitivně ruské předáky Vladimira Putina a Dmitrije Medveděva či běloruského autokrata Alexandra Lukašenka, zatímco třeba gruzínský prezident Michail Saakašvili, kterému Juščenko vyjadřoval po loňské srpnové válce s Ruskem silnou podporu, je sympatický jen 11 procentům Ukrajinců. A pro Baracka Obamu se vyslovilo 31 procent z nich.
Podle analytiků z toho vyplývá, že Ukrajinci nyní tíhnou k politikům silné ruky spíš než k váhavějším či slabším, byť demokratickým osobnostem, přičemž jsou dál spíše proruští a na USA pohlížejí se značnou dávkou skepse. Podle studie glasgowské univerzity lze navíc také konstatovat, že šance premiérky Tymošenkové na úspěch v prezidentských volbách v lednu 2010 nejsou příliš velké a politické názory jsou na Ukrajině dál přísně rozděleny mezi proevropským západem a spíše proruským zbytkem země. Na západě Ukrajiny ale žije jen asi pětina všech obyvatel.
Někdejší český prezident Václav Havel, velký fanoušek oranžové revoluce, v roce 2005 prohlásil, že nebyla ani tak revolucí proti komunismu, jako revolucí proti postkomunismu. Prý tím rozumí „zvláštní období, kdy probíhají veliké privatizační procesy, komunistická nomenklatura se do nich rychle zapojuje a vzniká cosi jako mafiánský kapitalismus, jako klanová demokracie". „Je to druhé dějství účtování s totalitním systémem, účtování s jeho pozůstatky," konstatoval Havel. Při pohledu na marasmus současné Ukrajiny lze jen konstatovat, že se hluboce mýlil.