Počátkem srpna zaslal ruský prezident Dmitrij Medveděv svému ukrajinskému protějšku Viktoru Juščenkovi dopis. Ostře ho obvinil z prudkého zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi... a do prezidentských voleb na Ukrajině zbývá jen pět měsíců.
Co Medveděvovi na Juščenkově politice vadí? Za prvé to, že se v politice vůči Rusku „neřídí principy přátelství a partnerství", jak to stanovuje rusko-ukrajinská smlouva z roku I997. Za druhé, že dodává zbraně Gruzii. Za třetí, že všemožně usiluje o vstup Ukrajiny do NATO. Za čtvrté, že komplikuje hospodářské vztahy s Ruskem, především v otázce zemního plynu. Za páté, že ruské Černomořské flotile v Sevastopolu ztěžuje normální činnost, za šesté, že činí příkoří ruským investorům, a za sedmé, že přepisuje dějiny, z nacistických přisluhovačů dělá hrdiny a hladomor v SSSR v době kolektivizace interpretuje v nacionalistickém pojetí.
Každá z těchto otázek by zasluhovala samostatný rozbor, soustřeďme však pozornost na okolnosti dopisu samotného. Především fakt, že je tak ostré vystoupení publikováno veřejně v době, kdy se Ukrajina blíží k prezidentským volbám, nutně vede k závěru, že se fakticky jedná o vměšování do vnitřních záležitostí, a to tím spíše, že Medveděv v dopise dává najevo, že by v prezidentském křesle Ukrajiny rád viděl někoho jiného: „V Rusku doufají, že nové politické vedení Ukrajiny bude připraveno budovat mezi našimi zeměmi takové vztahy, které budou odpovídat skutečným tužbám našich národů, zájmům upevňování evropské bezpečnosti." Medveděv to ostatně zdůraznil i tím, že nově jmenovanému ruskému velvyslanci pozastavil odjezd do Kyjeva a po setkání s německou kancléřkou Angelou Merkelovou v Soči prohlásil, že „nevidí možnost pro obnovení normálních vztahů s Ukrajinou vedenou současnými činiteli" a že doufá, že „budoucí ukrajinské vedení naváže s Moskvou přátelské styky". Kancléřka Merkelová tato slova přešla mlčením, což britský list The Times označil za důkaz „mnichovské smlouvy Ruska a Německa proti Ukrajině". Možná, v každém případě se tak ale Juščenko - po gruzínském Michailu Saakašvilim - stal druhým politikem v postsovětské zóně, s nímž Medveděv není ochoten jednat.
Juščenko se svou odpovědí překvapivě váhal několik dnů, pak ale Medvěděvovo ultimatum (stejně překvapivě) formulačně krotce odmítl coby vměšování do zahraniční politiky Ukrajiny. Souhlasil přitom s tím, že jsou rusko-ukrajinské vztahy špatné, podivil se ale nad tím, že Moskva za to dává vinu Ukrajině.
Otázkou je, nakolik může Medveděvův dopis Juščenkovi v předvolebním boji uškodit. Už dnes je totiž prakticky nevolitelný, a zatímco někteří politologové soudí, že Medveděvův ostrý tón ho může vrátit zpět do hry, jiní už nevěří ani tomu.
Otázka vztahu k Rusku bude nesporně jedním z klíčových bodů předvolebního klání. Premiérka Julija Tymošenková k tomu přistupuje opatrnicky a pragmaticky. Spolupráci s Ruskem vidí jako nezbytnost diktovanou hospodářským propojením a historickou tradicí, kterou na Ukrajině zosobňuje početná ruskojazyčná komunita. Současně přitom ale podporuje kontakty se „zbytkem" světa a zdůrazňuje, že při řešení problémů vždy vycházela a bude vycházet z ukrajinských národních zájmů. Upozorňuje ale na to, že zahraniční politika je doménou prezidenta, čímž obratně přesouvá odpovědnost za všechny těžkosti na Juščenka. Viktor Janukovyč, šéf proruské opoziční Strany regionů, mezitím prohlašuje, že problémy ve vztazích s Ruskem bude po zvolení do prezidentské funkce řešit neprodleně. Jeho oponenti mu však připomínají, že takou možnost už měl v době, kdy byl premiérem, ale neučinil v tomto směru zhola nic.
Po nedávné návštěvě amerického viceprezidenta Joe Bidena v Kyjevě, který s úsměvem naznačil, že budoucím prezidentem bude právě promoskevský Janukovyč, je jisté alespoň jedno - Washington při pohledu na (z USA velmi vzdálenou) ukrajinskou realitu do určité míry vyklízí pozice a o uchazečích o křeslo ukrajinského prezidenta nechává rozhodovat Moskvu. Kreml si ale zároveň uvědomuje, že žádný, byť silně proruský politik, po zvolení do prezidentské funkce nebude s to provádět vyloženě proruskou politiku, neboť mu to nedovolí rostoucí úvěrová závislost Ukrajiny na Západu. Nastal tedy v přetahování o Ukrajinu pat?
Pozornost, která nemusí být příjemná
Britský deník The Times prioritní pozornost Kremlu vůči předvolební Ukrajině charakterizuje jako „snahu likvidovat výdobytky oranžové revoluce z roku 2004" a „vrátit Ukrajinu do sféry svých zájmů". Pro Kreml je to opravdu jedinečná příležitost zvrátit vývoj, a ta se už opakovat nikdy nemusí. A tak Moskva spěchá - chce využít toho, že Ukrajina stále není členem NATO, které ji tak nemusejí nijak zásadně bránit. Je samozřejmě otázkou, jestli by tak učinily, i kdyby členem aliance byla - nikdo přece netouží po tom, aby se Evropa po třetí za sebou změnila v jedno ohromné válčiště. To je zřejmě také důvod, proč Ukrajina na podanou žádost o vstupu do NATO dostala zatím jen vágní slib, že někdy, v příhodné době, přijata možná či určitě bude.
Bushova vláda v rámci své tvrdé politiky vůči Rusku o přijetí Ukrajiny do NATO velice usilovala, což vyhovovalo i Viktoru Juščenkovi. Když však s příchodem Baracka Obamy nastalo v rusko-amerických vztazích oteplení, začal Juščenko přemýšlet, zda cesta Ukrajiny do NATO není už zcela zablokována. Biden ale nabídl jen přehršel chlácholivých slov, neboť USA mají zejména v Afghánistánu a Iráku svých starostí dost. A tak jako by přiznal, že sféry vlivu zejména ve styku sousedních států objektivně existovaly a budou existovat nezávisle na subjektivních přáních politiků.
Co by přinesl vstup Ukrajiny do NATO?
Případný vstup Ukrajiny do NATO Moskvu velmi znepokojuje. Podstatně by se tím totiž rozšířily možnosti aliance ovlivňovat vývoj v regionu - NATO by získalo kontrolu nad značnou částí Černého moře včetně přístupu k Azovskému moři. Posílila by se infrastruktura aliance, a to jak vojenského, tak i civilního a dvojího určení, NATO by pohltilo nemalý vojensko-průmyslový komplex silný zejména v oblasti výroby raket, letadel a lodí. Přistoupení Ukrajiny k NATO by mělo i závažné sociální důsledky. Historické propojení ruského a ukrajinského obyvatelstva je ještě hlubší a širší, než jaké bylo například mezi Českem a Slovenskem. Pro miliony Rusů a Ukrajinců je perspektiva, že je při návštěvách příbuzných čeká vízová povinnost, pochopitelně nepříjemná.
Na vládní úrovni nicméně příprava Ukrajiny ke vstupu do NATO pokračuje. Počátkem července ukrajinská vláda schválila návrh prezidenta o dalším ročním programu přípravy právě k tomuto kroku. Řadu problémů by mohl vyřešit vstup samotného Ruska do NATO, což je ovšem v dohledné době nereálné, i když tato idea sama o sobě existuje už od počátku padesátých let. Reálná je však možnost rozšiřovat a prohlubovat spolupráci NATO a Ruska, která by umožnila postupně se zbavit pocitů vzájemného nepřátelství a vedla by k posílení evropské i globální bezpečnosti, jak to ostatně nedávno navrhl i Zbigniew Brzezinski v New York Times.
Autor je publicista