Ted Kennedy byl nebývale konzistentním politikem, který vždy zůstal věrný levicovému liberalismu - tedy tomu, co se s určitou evropskou licencí dá nazvat sociáldemokratismus.
Smrt Edwarda „Teda" Kennedyho znamená konec generace kennedyovské dynastie, která nebývale ovlivnila politiku Spojených států od počátku 60. let minulého století. A jen těm, kdo vidí v politice pouze slávu prezidentského či ministerského křesla, se může zdát, že nedosáhl velikosti svých bratru Johna a Roberta. Byl přece pouze senátorem. Ale jakým senátorem!
Politický život Teda Kennedyho rámují tři smrti - zvraždění bratrů Johna a Roberta plus tragická smrt Mary Kopechne v jeho autě. Ty z jeho životopisu navždy udělaly lákavé téma pro bulvár i námět pro tragedii se shakespearovskou klenbou. Jsou ale dvě vlastnosti, pro něž si sám Ted Kennedy zaslouží úctu: pracovitost a charakter.
Ted Kennedy zahájil velkou politickou karieru jaké manažer prezidentské kampaně svého bratra Johna. V roce 1962 pak zvítězil v doplňovacích volbách do Senátu Kongresu USA a obsadil křeslo za stát Massachusetts, které uvolnil nový prezident. Pak byl zvolen ještě osmkrát. Důležitější je ale jiné číslo - se svým štábem připravil a prosadil více než tři sta legislativních návrhů! Úspěchu dosáhl mimo jiné i tím, že při prosazování projektů, které pokládal za správné, dokázal uzavírat velmi překvapivé dohody. Proto jej bylo možné vidět například po boku prezidenta George Bushe ml. při podpisu zákona o bezpečnosti hranic - přestože předtím tvrdě podporoval Al Gora při sporu o výsledek prezidentských voleb na Floridě.
Romain Roland kdysi napsal o Beethovenovi, že velkým člověkem nebyl svoji hudbou, ale svým charakterem. To platí i o Tedu Kennedym. I když byl při prosazování svých legislativních iniciativ mužem kompromisu, jeho návrhy vždy patřily k těm, které směřovaly k humanistickým ideálům. A nejen to. Byl to on, kdo Reaganovu projektu SDI dal trefný název „hvězdné války" a postavil se i proti latinoamerickým dobrodružstvím tohoto prezidenta. Ted Kennedy propagoval zastavení jaderného zbrojení i zákaz zkoušek jaderných zbraní. I když na vlně amerického vlastenství po teroristickém útoku 11. září podpořil americkou intervenci v Afghánistánu, v říjnu 2002 už patřil mezi oněch slavných 23 senátorů, kteří hlasovali proti rezoluci o válce proti Iráku a nazval tuto intervenci „Bushovým Vietnamem".
Ochrana občanských práv či práv zaměstnanců, modernizace škol, finanční podpora pro studenty, imigrační politika a mnoho dalších, to vše byla agenda Teda Kennedyho. A především velký problém USA: zdravotní péče. Ted Kennedy patřil k architektům návrhů na vytvoření všeobecné zdravotní péče pro obyvatelstvo USA, které dnes prosazuje prezident Barack Obama.
Zdravotní reforma je jednou z nejpozoruhodnějších otázek americké společnosti. Bylo to zapomenuté téma Rooseveltova Velkého údělu v 30. letech. Patřilo k úhelným kamenům neméně slavné Velké společnosti prezidenta Lyndona Johnsona, který v Bílém domě nahradil zavražděného Johna Kennedyho. Johnson tehdy dílčí reformy prosadil, všeobecnou zdravotní péči však nikoliv - čímž byla zachována jedna ze základních odlišností americké „společnosti hojnosti" od evropského sociálního státu. Stoji za to si dnes připomenout, že Johnson, který by mohl být nazván díky projektu Velké společnosti nejlevicovějším poválečným prezidentem USA, utopil svoji prestiž i reformy v krvi vietnamské vály. Budiž to varováním pro ty, kdo prosazují dnešní reformy: chyby v zahraniční politice se staly osudné i pro takového znalce washingtonských kuloárů, jakým Johnson bezesporu byl.
Levicoví liberálové, kteří stáli v pozadí všech tří bratrů Kennedyů i Johnsonovy Velké společnosti, vždy dobře vnímali rozdíl mezi Evropou a USA. Platilo to i po republikánské revoluci, kdy konzervativci ovládli obě komory Kongresu a tzv. noví Demokraté spěchali ke středu politického spektra, aby si uchovali naději na kariéru. Ted Kennedy však nikdy zápas o sociální ideály nevzdal. A tak je dnes možné říci, že Ted Kennedy byl nebývale konzistentním politikem, který vždy zůstal věrný levicovému liberalismu - tedy tomu, co se s určitou „evropskou" licencí dá nazvat sociáldemokratismus.
Autor je politolog