Co by se stalo, kdyby válka skončila podle Tarantina? Svět by byl možná jiný. Ve filmu to ale na konci vypadá jako nějaké splněné starozákonní proroctví. Židé tu krutě zabíjejí Němce.
Jedni ho milují, druzí nenávidí. Je zatracován, ale i vynášen. Na Quentina Tarantina (1963), amerického filmového režiséra střední generace, prostě musíte mít názor. Nestačí ale pouze názor jeden, můžete mít i názorů více. I na nejnovější jeho filmový projekt jsou názory různé. Film Hanební pancharti (Inglourious Basterds, 2009), který vstoupil minulý týden do české distribuce, provázejí rozdílné pohledy, úměrné míře zaujatosti jeho osobností.
Úvodem poznamenejme, že autor tohoto textu nepatří mezi jeho obdivovatele, do toho zvláštního druhu tarantinologů, kteří viděli každý jeho film a znají nazpaměť každou jeho hlášku. Přesto se vyplatí věnovat se poslednímu dílu blížeji, už jenom pro odkrytí některých zasutých motivů.
Chyby a schválnosti
Začněme nejprve titulem. Na první pohled se může zdát, že jde o překlep. Proč se vlastně film jmenuje Hanební pancharti a ne třeba: Zkurvení parchanti? Zasáhla tu nějaká zvláštní tarantinovská cenzura, která nenazývá věci pravým jménem, ale pokud možno zcela jiným? Český překlad je v tom punktu přesný, neboť i v angličtině se film nejmenuje Inglourious Bastards, ale „Basterds". Je to sice jemnost, ale takových drobných jemností je ve filmu mnoho. V kanadském Québeku, pro srovnání, nazvali titul v distribuci jako: Le Commando des bâtards, tedy Komando parchantů.
Hlavním důvodem ale nakonec bylo, že právě před 30 lety film se stejným názvem pod téměř identickým titulem, tedy jako Inglourious Bastards běžel ve Spojených státech film italského režiséra Enzo G. Castellariho, jehož původní název zněl Quel maledetto treno blindato (Ten prokletý obrněný vlak, 1977).
Je vůbec zajímavé, do jaké míry se některé detaily objevují ve filmu naprosto omylem; poněkud to poopravuje mýtus, který kolem svého tvůrce šíří jeho obdivovatelé, tedy Tarantina jako naprostého puntičkáře, jemuž neunikne jediný detail. „Film Hanební panchanti pro mne byla hora. Nyní, když jsem ji zdolal, když jsem do ní zapíchnul prapor, začal jsem se zabývat dalšími horami kolem," řekl Tarantino v srpnovém rozhovoru pro francouzský měsíčník Cahier du Cinéma. Můžeme mu věřit, když si uvědomíme, že na úmysl natočit film z 2. světové války, myslel již před 10 lety. Ale obdivuhodné je zároveň, že jej dokázal od poslední verze scénáře uvést za pouhých 11 měsíců. Právě chvat, který lze místy vycítit při pozorném sledování filmu, se na některých detailech podepsal, i když potom vypadají trochu jako schválnosti.
Uvědomíme si to například tehdy, když čteme scénář, který bystře vydala Mladá fronta (recenzovali jsme ji v Nových knihách č. 35), neboť ačkoliv i na plátně je film členěn do pěti kapitol, jeho struktura je fejetonová. To opět trochu poopravuje dojem, že je Quentin Tarantino pouze „maniak z půjčovny", jak se lze dočíst téměř na každém rohu. Hanební pancharti mají totiž striktně podobu románového fejetonu, a jako takový je nutno ho rovněž vnímat. Nechci tím říct, že by Tarantino zrovna studoval Victora Huga nebo Alexandra Dumase (starého i mladého), ale comics a nakonec i film (včetně nesnesitelných telenovel), je svého druhu pokračováním tohoto kdysi velmi populárního žánru, známého jako feuilleton-roman.
Spaghetti-western
Je ale jasné, že nelze celý film odbýt pouze letmým poukazem na feuilleton-roman. Úvodní kapitola je totiž naprosto z jiného žánru, který je tu v souvislosti s Tarantinem přeci jenom více zmiňován. Režisér Tarantino vždy miloval spagehtt-westerny Sergio Leoneho a když před dvěma týdny na obrazovce České televize běžel jeho Tenkrát na Západě (One Upon a Time in the West/C'era una volta il West, 1968), měli jsme možnost posudit hned několik filmařských postupů, na nichž vyrostl Tarantino. Hned úvodní slavná scéna, která navodí u Leoneho naprosto třeskutou náladu, je používána i u Hanebných panchartů. Na statek francouzského farmáře Perriera LaPadita přijíždí z dálky vůz plukovníka Hanse Landy, a máme tu jako vystřiženou farmu Eddiho McBaina, kterého přepadávají bandité. Rovněž situace, v níž plukovník Landa vede rozhovor v angličtině, aby nerozuměli pod podlahou schovaní židé, které na farmě LaPadit ukrývá, je pohyb kamery Roberta Richardsona téměř identický s prací kamery Franco di Giacoma. Vizualita a názornost, jaké může dosáhnout jenom film (kamera jede klidně dolů od nohou pod podlahu), je tu dovedena do maximální síly.
Nezůstává pochopitelně jen u toho. Tarantino používá v tomto stylu také hudbení vstupy, které ilustrují dramatickou náladu u všech filmů Leoneho, u Tarantina jde dokonce o jistý druh až obsedantního manýrismu, s jakým nástupy postav a dramatičnosti dociluje. Slouží mu k tomu mistři velkých jmen: zvláště Ennio Morricone, eminentní tvůrce hudebních kouzel spaghetti-westernů zmíněného Leoneho (včetně oněch pověstných zvuků), který je u Tarantina autorem celkem devíti skladeb. Režisér ale používá i další autory: Dimitri Tiomkina, Charlese Bernsteina, Elmera Bernsteina, Lalo Schrifrina... a nakonec i Davida Bowieho v závěrečné scéně: Putting Out Fire. A propos hudba: ve výběru některých hudebních motivů použil Tarantino také velmi poučeně dobových šlágrů německého hudebního průmyslu UFA, jak to dokázala jen Zarah Leanderová (velmi populární píseň Davon geht die Welt nicht unter - z propagandistického filmu Die grosse liebe, 1942), ale i dříve Lilian Harveyová s Willy Fritschem (filmový šlágr Ich wollt´ ich wär´ein Huhn z populárního Glückskinder, 1936).
Nechybějí pochopitelně střílečky v duchu spaghetti-westernu, zvláště, když se pistolníci sejdou ve sklepě La Lousiana odkud není opravdu, ale opravdu úniku. Miniklima třiceti minut, v němž vynikne veškeré Tarantinovo mistrovství poučené na tomto žánru, jak to již dříve ostatně použil například ve svém prvním snímu Gauneři (Reservoir Dogs, 1992). Změnil pouze kulisy. Tarantinovy filmy jsou sice inspirované těmito westernovými postupy, ale Tarantino nikdy žádný western ve skutečnosti nenatočil.
Indiánská pohádka?
V tom spočívá i základní nedorozumění, které provází část reflexe kolem filmu. Ten sice začíná sdělením "Bylo nebylo... v nacisticky okupované Francii", ale v angličtině ono "Once Upon a Time", jak víme, nemusí být nutně pohádka, i když tak pohádky začínaly. Tenkrát na Západě prostě není pohádka. Je ovšem pravda, že se Tarantino tím, že zasadil svůj postmoderní trash film (nebo brak, chtete-li) do kulis 2. světové války, přivolal na sebe hromy a blesky. Již při uvedení na festivalu v Cannes byla hádka o tom, zda to byla nebo nebyla pohádka. Tarantino ale, jak sám poznamenává, se rozhodl zasadit děj svého filmu do Francie nikoliv proto, že by to byla země pohádek (co by potom říkali třeba Peršané, že?), ale kdysi kolébka kinematografie.
Pozoruhodné je rovněž, že oproti jiným americkým produkcím se tu rozhodl svým hercům ponechat jejich rodné jazyky, takže Němci nehuhlají anglicky, ale naopak - a v případě fantastického rakouského herce Christopha Waltze v roli plukovníka Landy, tu máme čest poslouchat herce, který dokonce mluví vedle němčiny i plynně anglicky, francouzsky a italsky! Jazyky jsou zdrojem komiky, ale i nečekaného významu (hned v vúvodní scéně židé nerozumějí pod podlahou anglicky), včetně sebeironie: kolik Američanů umí cizí jazyk? Je vůbec osvěžující poslouchat herce v jejich rodných jazycích, a možná nezamýšleným efektem tu bylo i rehabilitování nměčiny jako světového jazyku - alespoň na plátnech kina!
***
Správná pohádka má mít prince a princeznu. Ani princ, ani princezna tu ale nejsou. Je tu jen hrdinka, uprchlá židovská dívka Šošana v podání Mélanie Laurentové, která se stává za okupace kinofilkou. A kde jinde by se jí měla za německé okupace stát než ve Francii? Její kino se jmenuje tajemně Gamaar, což vybízí k úvahám nad posunem od názvu společnosti Gaumont, ale...
Kino se mělo podle Tarantina jmenovat původně Garmar, protože přesně tak se kdysi jmenovalo jeho oblíbené kino ve východní části Los Angeles. Zrychlené práci ale na filmu způsobily, že na místo rešeršisty byl nasazen naprostý diletant, který kromě toho, že zkazil název Tarantinova oblíbeného kina, neustále obtěžoval s postery, na nichž byla překrásná Lialian Harveyová. Ta ovšem, na rozdíl od Zarah Leanderové, a podobně jako Marlene Dietrichová, uprchla z Německa, aby nemusela sloužit Hitlerovi. V postavě hvězdy německého filmu, jak ji ztvárnila Diana Krugerová v postavě Bridget von Hammersmarkové, tu máme celý konglomerát poředobrazů - včetně úchvatné Olgy Čechovové, které se podobá hned vedle Dietrichové asi nejvíce.
Šošana se rozhodne pomstít za svou rodinu, a vzdáleně se tím podobá hrdince Tarantinovy série Kill Bill. Tarantino dokonce původně ve své první verzi uvažoval, že by to byla taková trochu židovská Johanka z Arku, házela by Molotovovy koktejly, střílela by z karabiny na nacisty v kamionu. Nakonec se ale rozhodl pro mnohem tlumenější verzi, v níž divoká židovka se přes noc promění v elegentní mladou dámu, která vede roztomilé pařížské kino. Svou ďábelskou podobuz vyjeví až ve chvíli, kdy se rozhdone s svým černoškým promítačem zapálit kino s německými pohlaváry.
A zde se motiv pohádkový protíná s indiánkou, reprezentovanou tady zupáckým huhňalem Aldou Rainem - alias Bradem Pittem. Tarantino se snažil pro Evropu zatajit jeho jizvu na krku. V rozhovoru pro Rotten Tomatoes ale prozradil, že je to pozůstatek po lynči, při němž Aldo Apač, ta postava má samozřejmě apačské kořeny, měl viset. Možná proto, že byl ve skutečnosti Indián. A kovbojové v Tennesee nemají rádi jenom černochy, ale ani indiány. Alda Apač najímá partu mordýřů, kteří se nemají mazlit nacisty, a pro jistotu jim hned sejmout skalp.
Rozsekat Hitlera, Göringa, Himmlera...
Největší figury ale skalpovány nebyly. Zatímco totiž první dvě kapitoly se podobají spaghetti-westernu Sergio Leoneho, třetí je ryze francouzská: elegantní, lehce salónní, a poněkud zvrhlá. Objevují se tu postavy velkých dějin: Hitler, Himmler, Borman, Göring... a Josef Goebbels. Kdo čeká, že se tu mihne Lída Baarová, bude zklamán. Ta patrně už byla v té době uklizena někde v Římě. S nástupem říšského šéfa propagandy a hlavní „filmového tvůrce III. Říše" přichází i nechtěná komika, která své zdroje nachází ve válečných filmech To Be or Not to Be, zejména ve scéně se jmenovaným Goebbelsem. Herec Sylvester Groth nabídl ukázku zvrhlé goebbelsovské povahy brilantně, včetně podání ruky se zašimráním. Americké filmy 40. let s Georgesem Sandersem - starším i mladším, stály u zrodů těchto scén.
Konec, v kterém se v 5. kapitole fejetonového románu prolnou příběhy Šošany a Aldy, kteří mají v úmyslu náhle totéž, stávají se Hanební pancharty misijním filmem. Zachraňuje se tu svět, a to o rok dříve, než byl spojeneckými armády zachráněn od nacistického Německa. Je to závěrečná fikce, v němž Tarantino chtěl, aby zvítězil film: nejen nad propagandou UFA, ale i hrůzovládou nacistů. Za tím účelem mají být všichni pohlaváři rozsekáni. I stane se. A v této geniální pomstě je cosi starozákonního, co vám nedá vydechnout. Jsou v tom tisíci lety nahromaděná frustrace a nenávist, která se automaty, ohněm a výbuchy dere na povrch. Kino vybuchuje a ve scénáři (nikoliv ve filmu) končí válka: předčasně.
Jen si to představte, mrká na nás Tarantino, jak by asi takový svět vypadal, kdyby to byla pravda. Německo by nebylo rozděleno, Polsko by měli Rusové (Československo patrně ne), a Itálie by možná uzavřela spojenectví se Sovětským svazem - dílem pro slabost hospodářství, dílem kvůli síle komunistů. Kdo ví... A Francie? Možná, že i tam by nezvítězil generál Charles de Gaulle, který se vrátil se Spojenci, ale došlo by k nějakému smíru. Rozhodně by si tam ale promítali filmy, to Francouzi rádi dělají za každého režimu.
V tom si byli kdysi podobní s Čechy...