Tvůrčí proces je na letošním ročníku La Biennale di Venezia postaven do středu dění. Poněkud anachronické struktury národních pavilonů míří k této výzvě různými vyjadřovacími postupy, jimž nechybí kritický osten, ani humorná nadsázka.
Benátské Biennale, nejstarší a nejrozsáhlejší umělecká přehlídkou na světě, zvolila pro letošní ročník, vedený Danielem Birnbaumem, tematicky název: Fare Mondi (Tvoření světů). Není nijak překvapivé, že se Daniel Birnbaum pustil zároveň se svou publikací Chronology také do analýzy uměleckého přístupu k vnějšímu světu. Jeho teorii nyní máme možnost vidět v praxi na 53. ročníku Bienále v rámci koncepce, která se představila v renovovaném Palazzo delle Esposizioni, v prostorách Arsenalu, ale i na dalších různých místech ve městě. Více než 90 umělců z celého světa tu svými novými díly, ale i četnými instalacemi, vyslyšelo jeho výzvy.
Jistě, tento Birnbaumův přístup není v zásadě nový, ale tvůrčí proces je tu postaven do samotného středu konání. Ačkoliv Birnbaum rozumí tvorbě jako vizi světa - v odkazu na knihu Nelsona Goodmana Ways of Worldmaking - jedná se zároveň o novou verzi světa, bližšího celkovému porozumění. Poněkud anachronické struktury národních pavilonů míří k této výzvě různými vyjadřovacími postupy, jež zároveň nepostrádají kritického a humorného hlediska, zvláště vůči hierarchiím institucionálního kontextu umění a samotného trhu s uměním. Podívejme se na některé z nich.
První, kteří se rozhodli tuto vášnivou vizi naplnit uvnitř nových uměleckých síní: Jake and Dinos Chapman, Cy Twombly, Mike Kelley, Adel Abdessemed, Cindy Shermanová, Kai Althoff, Wilhelm Sasnal, abychom jmenovali jenom některé, kteří otevřeli 6. června Punta della Dogana, soubor prvního Muzea současného umění v Benátkách, založeného sběratelem Françoisem Pinaultem. Hned za ním bylo otevřeno také architektem Renzo Pianem koncipované Vedova Museum a Signum Foundation, jež se rozhodly podílet se na dynamickém rozvoji na spojnici mezi tvorbou a její prezentací. Soupeří nyní s historickým Padaglione Italia, nyní součástí hlavní výstavy v Palazzo delle Esposizioni. Tato výstava, tvořená rozdílnými materiály a utopiemi, dominuje trojdimenzionální dílo Lygie Papeové s názvem Ttéia 1, C, instalací, umístěnou v Corderii v prostorách Arsenalu, jež je složená ze zlatých a kovových vláken, táhnoucí se celým prostorem od stropu až dolů a oddělují tím zároveň světlo a stín.
Největší frontu před národními pavilony bylo možno zahlédnout před společným severským pavilonem Dánska a Finska, Norska a Švédska. Umělci Michael Elmgreen a Ingar Dragset vytvořili společně dílo s názvem The Collector, zabývající se tématem ekonomické krize a krize machismu. Dánský pavilon je tvořen obrazem bohatého domu, jemuž ale chybí pomyslná rodina kolem stolu. Na místě dívčího pokoje nalezneme vězení a polorozbořené schodiště ke knihovně. Návštěvníci jsou provázeni dvěma ambiciózními makléři, kteří tu jako průvodci přinášejí návštěvníkům ukázky katastrofy. Severský pavilon je svého druhu opravdu neobvyklý pavilon, který vlastnil jistý Mr. B, který se vyžíval zejména v homoerotických artefaktech a kresbách, jež visí na stěnách. Trofeje milenců a chlapců, které tu nalézáme, korunuje vedle skutečného orloje také rodinný bazén, v němž pluje postava, která zanechala na kraji bazénu pantofle. Takový mrazivý ironický žert, který se zabývá povahou ekonomické krize s jejími dopady na rodinné a partnerské vztahy. Sběratel François Pinault tuto krizi patrně neodvrátí, obraz pyšného muže (macha) ale patrně s krizí zmizí. Někteří to tvrdí.
Globální konflikt století bude patrně etnický, nikoliv ideologický nebo geopolitický závod civilizací, tvrdí Reihan Salam z New America Foundation. Ekonomická krize vytvořila dostatečný vývojový odstup v revolučních teoriích, a povede k definitivní „smrti macha", jež by mohla dát vzniknout nové pohlavní struktuře, která by byla šancí pro ženy, stejně jako pro muže. A právě zde se nachází společný bod k Elmgreenově a Dragsetově práci, stejně jako k Birnbaumově konceptu Tvoření světů: ve vzniku nové, ačkoliv ne pouze jediné verze světa v nové struktuře a také v novém seismografickém modelu pro umělce. Využití tohoto potenciálu pro perfomativní, formální a spontánní projevy, jímž může být tvůrčí proces, bude patrně rámovaný velmi sofistikovaným přístupem. Na bienále to bylo znát. Umělci se v tomto duchu vyjadřovali již nyní velmi svobodně: Irsko je tu zastoupeno Sarah Brownovou a Gareth Kennedyovou, které se obě zabývají komerčními diktáty (od trhu, ale i galerií) a reagují na ně. Sarah Brownová se zabývá manuální ženskou prací - zobrazuje ženy, které tkají koberce pro irské ambasády. Garet Kennedyová dovezla z Irska pouliční zpěváky, které svoji performanci předvedli v Benátkách, stejně jako již dříve i v Dublinu.
Rozdílné ekonomické a sociální rozdíly mezi městy se staly tématem také pro Fionu Tanovou, nizozemskou umělkyni, která traktuje příběh cestovatele Marco Pola a jeho kritický význam pro město Benátky jako časového mostu ze současnosti do symbolické minulosti města. Zdroje a pikturální identita jsou založeny na velké naléhavosti a dosahují u publika velkého úspěchu; v pasáži času jsou identity transformovány. Umělkyně Teresa Margollesová z Mexika konfrontuje smrt se silnou vehemencí, když se zabývá vzrůstající násilím ve své zemi, kde v roce 2008 došlo k exekuci a zabití na 5000 lidí. V paláci umístila nápis: What else could we talk about?" / „O čem ještě můžeme mluvit?" a "See, hear and silence... thus finish the rats so that they learn to respect." / „Dívej se, poslouchej a ztiš se... takhle končí krysy, které učili respektu."
O tom, do jaké míry hrají otázky identity a národních symbol roli v současném umění, ukazuje nedaleký pavilon Estonska hned nedaleko od Palazzo Grassi, jenž se tímto tématem rovněž zabývá. Kristina Normanová v něm analyzuje demokracii, toleranci a xenofobii. Do pavilonu umístila pozlacenou repliku „bronzového vojáka". Instalace tematizuje rusko-estonský konflikt, jenž vyvřel na povrch při přemístění sochy „bronzového vojáka", bývalého symbolu osvobození Estonska Sovětských svazem (pro Estonce ale také symbolem okupace) ze svého piedestalu na vojenský hřbitov.
Kulturní srážky ukazuje gruzínský umělec Eteri Chkadua ironickým pohledem. V produkce The Pool NYC testuje sociální a kulturní hodnoty své země z různých perspektiv, zvláště obtížný problém vysídlování, který charakterizuje současný život jeho země. Zakódované vizuální systémy, jež přesto nesou místy i znaky optimismu, jsme mohli vidět v mnoha jiných performancích během festivalu, ať už to bylo ilusionistické švitoření ptáků, které provozovalo uskupení ptačích zpěváků nebo hudební „paráda", koncept, který speciálně pro bienále uspořádal Arto Lindsay ve městě.
Nová pojetí performativního virtuálního umění přicházejí jako řešení na výzvu „světového tvoření" a stávají se viditelnější v pavilonu, kde je víceméně absentující: slovenský umělec Roman Ondák vystavil v „uzavřeném okruhu", aby ukázal, co se stane, když se světy postupně ztratí... než vznikne nový. Obvyklé struktury se neudrží, ani individuální, institucionální, ani sociální. Neviditelným každodenním gestem přemístil v Giardini okolní rostliny a další prostředí, jež obklopovalo pavilon dovnitř. Návštěvníci jsou překvapeni tím, co se stalo do té míry, že se často ptají, kde vlastně se pavilon nachází, aby vzápětí pochopili, že se nacházejí uvnitř. Metafora toho, co by se mohlo stát, kdybychom se nedokázali zorientovat v nových světech. Nevěděli bychom, jak se orientovat, museli bychom nově definovat mnoho věcí znovu. Příspěvek na bienále tohoto roku je perfektním gestem o tom, jak vnější realita přejímá umění a život bez nás. Je to reflexi o stavu současného světa. Jedna z nejzajímavějších reflexí o světě, jakou může z letošního bienále získat.
Autorka je novinářka.
53. Mezinárodní výstava umění Fare Mondi / Tvořit svět. Otevřena v Giardini, Arsenale a dalších místech v Benátkách. Ředitel Daniel Birnbaum. Otevřeno denně kromě pondělí (Arsenal uzavřen ve středu) od 10 do 18 hodin. Výstava trvá od 6. června do 22. Listopadu 2009.