Vrcholná přehlídka současného umění La Biennale di Venezia dorazila do své poloviny. Letošní ročník se odehrává ve znamení kurátorského hesla Daniela Birnbauma: Tvoříme světy. Chcete tomu věřit?
Dlouholetá tradice benátského bienále (první se konalo v roce 1895, a letos probíhá již 53. ročník) vytvořila přehlídce současného umění auru nedotknutelnosti. Ve světovém tisku je pokaždé akce rozpitvána a kritizována, v posledních globalizovaných letech je jí vyčítán právě nacionální přístup daný prezentacemi v tradičních národních pavilonech. Jen česká média až na výjimky bienále také tradičně a dlouhodobě ignorují. A to i v roce, kdy náš multikulturní pavilon (stále československý) slaví právě v Benátkách nejvýraznější úspěch v porevolučních dějinách.
Roman Ondák jednička
Česko-slovenský pavilon se řeší dohodou: jednou je soutěž vypisována z české strany, podruhé ze slovenské a řídí ji Národní galerie obou zemí, v minulosti docházelo i ke smíšené výstavě dvou autorů. Pokud si dobře vzpomínám, žádná z našich prezentací nebyla nikdy výrazná, aby se návštěvníkům vryla nesmazatelně do paměti. Určitý výkon dobrého umělce, instalace vhodná pro galerii, nikoli však pro přehlídku tohoto typu. Na bienále funguje jinak už poněkud vyčpělý pojem „nové". Musíte znuděného diváka vizuálních galaxií probrat a téměř ho atakovat. Znalci vědí, že to se dařilo v posledních dvaceti letech především Němcům a Rusům (Hans Haacke například nechal pavilon prázdný, jen v něm rozlámal dlažbu na kusy a nad vchod umístil fotografii z někdejší Hitlerovy návštěvy Bienále). Také vědí, že často nepůsobí to, co do prostoru vložíte, ale naopak co nečekaného provedete právě s tímto prostorem.
Protože bienále už má polovinu provozu za sebou, asi čtenářům nesděluji nic nového: slovenský umělec Roman Ondák, který je mimochodem na západní scéně poměrně frekventovaným autorem, pavilon otevřel a vložil do něj autentické prostředí jeho okolí. Kostra mohutné stavby jako by se odlehčila, skleněná konstrukce na střeše vpustila denní světlo a průchozí pavilon jako by byl postaven do terénu s cestami z kamínků, mulčovací kůry a ovadajících keřů. Symboliku jazyka vylučujícího galerijní umění ze světa mezinárodní prestižní přehlídky ponechme stranou - na tyto otázky už odpovědělo akční umění 70. let minulého století; dnes si můžeme dopřát luxus nevědomého pohledu a užít si pavilon nezatížený velkými ideami, ale ani uměním a dokonce ani prázdnotou.
Optimismus
Ostatní pavilony v Giardini dopadly poměrně očekávaně: bez většího překvapení a dramat. Američané volí klasiky a pravidelně a nepochopitelně dostávají ceny za nejlepší pavilon. Ovšem, má svoji kvalitu, ale vždycky díky ověřené světové hvězdě. Letos nabídli mého miláčka Bruce Naumana, ale jen starší známé věci. Nadchly mě však dvě další expozice v rámci bienále na jiných místech v Benátkách. Stojí za to si je podle značně nečitelného doprovodného plánku vyhledat a jít se podívat - zde se prezentuje i současná Naumanova zvuková instalace a rekonstrukce méně známých prací.
Němci prorazili nacionální předsudek a instalovali dílo britského umělce a laureáta Turner Prize Liama Gillicka spočívajícího v dlouhé řadě jednoduchého nového nábytku tekoucí celým pavilonem. Viděli jsme lepší Gillicky, ale odvahu kurátora nevybrat německého autora komentovali zkušení galeristé: „Ten už si neškrtne."
Rusové vsadili na monumentální instalace a objekty a základní pudy: na velkých projekcích se promítají objekty ve tvaru těl, do nichž je vstřikována opravdová krev, obří motorka proráží stěnu pavilonu a v jedné místnosti diváka obklopuje skandující dav namalovaných sportovních fanoušků.
Mimořádně příšerné jako obvykle jsou výstavy Egypta a Benátek. Folklór a kýč je tu v míře, která by v době nástupu postmoderny byla jistě fascinující. Dnes se nestačíte divit a přemýšlíte, jestli to není míněno ironicky.
Za zmínku stojí určitě polský pavilon, kde Krysztof Wodiczko, umělec žijící v Americe, vytvořil působivá videa s klamným optickým efektem jakési zadní projekce, kdy divák má pocit, že se ocitl uvězněn v temné komoře s několika matnými okny, k nimž se zvenčí občas někdo přibližuje.
Centrální italský pavilon je tentokrát vzdušný a čitelný. Probíhá v něm jakýsi prolog k tematické kurátorské výstavě rozprostřené v bývalých docích Arsenale. Hlavním kurátorem je Švéd Daniel Birnbaum, který působí jako rektor Akademie ve Frankfurtu; tématem bienále se stalo heslo Making Worlds v optimistickém duchu a s vírou v nesmrtelnou energii umění, která byla v posledních zhruba dvaceti letech zpochybňována. Tento trend je patrný na stále dominantní euroamerické umělecké scéně: cynismus se opotřeboval, vzývaná multikulturní družba se realizovala, politické komentáře se staly samoúčelnými, sociální projekty skončily jako pouhé sociální projekty, model archivace unudil k smrti. Takže: nová éra jako by povstala se zvolením prvního černého amerického prezidenta. Vyhlášen byl optimismus a spolupodílnictví na vytváření světa. Oprášili jsme staré klišé, ale nutno říci, že ve vizuálním umění je dobře akceptovatelné.
Vstup do pavilonu vyřešil doyen současného umění John Baldessari velkoplošnou tapetou s horizontem moře a palmami. Centrální místnost je protkána gigantickými pavučinami Tomase Saracena, za nimi následuje vzrostlá zahrada krásných a infantilních květů Nathalie Djurberg, která obdržela cenu Stříbrného lva pro mladé umělce. Hornímu patru vévodí osvědčená fotostar Wolfgang Tillmans a na kafe si zajdete do hyperdesignové kavárny, která je dílem Tobiase Rehbergera oceněného též Zlatým lvem. Já jsem ale slzela před sentimentální instalací Shadow Play od Hanse-Petera Feldmanna, který starou dobrou metodou vytvořil pohyblivou platonskou instalaci stínů úplně banálních věcí.
Kdo si potrpí na umělecké celebrity, vyhledá si Pavla Peppersteina, Gordona Matta-Clarka či Sherrie Levine.
Tvoříme světy
Úvod do Arsenale tvoří temná místnost s nasvětlenými zlatými strunami sochařky Lygie Pape. Tato čistě vizuální věc dává tušit, že budeme svědky podívané pro oči a příliš se nebudeme muset zabývat překomplikovaným obsahem. Tohle přání nám kurátor splnil vrchovatě: přestože mnoho jmen z přehlídky místní Středoevropan sotva zná (navíc jsou zde zastoupeni vesměs poměrně mladí autoři), užívá si jednoduché krásy v prvním plánu. Rozbitá zrcadla, vzducholodě, neonové barevné boxy, pohyblivé kosmy, optické klamy v nekonečném tunelu, obří sépie, zavěšené hole, spuštěné koberce, mejdan bavlnek a konečně všemi opěvovaná a dojemná instalace Číňana Chu Yun vytvořená pouze z blikajících oček běžných domácích spotřebičů, které si tímto opravdu zamilujete. Chvíli než se rozkoukáte, vůbec totiž netušíte, oč jde.
Výstavou Making Worlds, jak zjistíte podle plánku, se místy prolnou národní participace zemí, jež nevlastní pavilon - jako například efektní expozice Chille, ale to celistvě lehký dojem vůbec neruší. Na konci starých doků nalodí diváky na kanálu malá loďka a převeze je do nově zpřístupněných prostor Arsenale Novissimo, kde se nacházejí monumentální doprovodné výstavy, jimž dominuje dvěma gigantickými a jako vždy příliš ukecanými instalacemi nezničitelný Jan Fabre.
Umělecké celebrity
V rámci bienále se koná čím dál víc speciálních akcí a výstav po celém městě, v různých palácích jsou také umístěny expozice národů bez stálých pavilonů. Trvalým benátským problémem je, že většinu z nich lze jen obtížně nalézt. Sice je k dispozici plánek i tiskové materiály, ale mapka je příliš nekonkrétní, stejně jako adresy míst, kde bývá často jen název čtvrti a číslo. Každé náhodné setkání s uměním při bloudění uličkami je pak dvojnásob radostné.
Všichni svorně letos doporučují mix starého a současného umění v nekonvenčně kurátorsky pojaté expozici v Palazzo Futury s názvem In-finitum, kde je například dovoleno v naprosto temné místnosti vystavovat několik černých obrazů. K některým stálým exponátům jako výtečnému Jamesi Turrellovi tentokrát přibyl stejně úchvatný Anish Kapoor.
Top ten současného světového umění ve své značně kolísavé, ale unikátní sbírce zpřístupnil v Palazzo Grassi sběratel François Pinault a rozšířil o nový prostor na Punta della Dogana. Na výstavě Mapping the Studio nechybí Jeff Koons, Cy Twombly, Richard Prince, Cindy Sherman, Maurizio Cattelan, bratři Chapmanové, Paul McCarthy či Polák Wilhelm Sasnal, žádného českého umělce si však Pinault nekoupil.
Výstavku slavné performerky Yoko Ono, která obdržela rovněž jednu z cen, lze klidně minout - její koncepty jsou vyčpělé a strašně umělé. Jestli toužíte po setkání s legendami, vydejte se do paláce Zenobio, kde jsou vystaveny kresby Francise Bacona (ale mimochodem je tam i řada dalších blbostí s výjimkou prezentace korejského umělce Atta Kima, tvořícího objekty z ledu), nebo do muzea Peggy Guggenheim - tam se můžete vedle stálé sbírky klasiků potěšit s neuvěřitelně nadčasovými odpadkovými skulpturami Roberta Rauschenberga. U kanálu před muzeem čeká návštěvníky bonus v podobě krajkářsky provedené ocelové věže Wima Delvoye.
Danger Museum ukryté ve spleti ulic za San Marcem zdánlivě nabízí ironické malby doby provedené v duchu sorely ruských malířů Vladimira Dubossarského a Aleksandera Vinogradova, v nichž si berou na mušku Obamu, Picassa i Beuyse. Kurátor Viktor Miziano nám ale sofistikovaně vysvětlí, že v každém obraze je zabudována kamera, která snímá diváky, takže se stávají objektem a autoři naopak divákem.
Národní umělci
Popisovat další národní expozice pro čtenáře postrádá smysl. Mohu nabídnout jen pár tipů pro zpozdilé návštěvníky Benátek. Například Thajsko, které najdete zhruba proti vlakovému nádraží, pojalo svou sebeprezentaci jako turistickou kancelář pro oblast ráje. S nadhledem a ironií se Thajci představují jako země lásky, ale nezapomenou si udělat legraci i z Italů.
Za prohlídku rozhodně stojí Ukrajinská výstava Steppes of Dreamers designérů módy Illyi Chichkana a Mihary Yasuhiro v paláci Papadopoli, kde aranžovali prostor jako tajemný zámek hrůzy: z přízemí plného bílého písku se vyjde do temného patra, v němž se rozsvěcují a zhasínají benátské lustry, vržou kladky a pohybují se šaty a těla. Zajímavé jsou exponáty také v Litevské a Lotyšské expozici, velmi přesvědčivý je i singapurský umělec Ming Wong s podivně sociálními videi.
Největší zážitek na konec. Islandský umělec Ragnar Kjartansson pojal svůj výstup romanticky. Na šest měsíců se nastěhoval se svým modelem do prostoru, kde žijí a kde malíř svého „modela" maluje den po dni. Mezitím spolu muzicírují, popíjejí a tak. V expozici jsou ještě videa, kterak oba hrají na různé nástroje v zasněžené krajině. V živém prostoru hned u kanálu jsem je zastihla v plavkách a s kytarou v obležení mnoha prázdných lahví. Ale ty obrazy jsou skutečně dobré.
Making Worlds se nám snaží vnutit představu, že všechno (potažmo umění) bude zase fajn, smysluplné a lidské. Zřejmě tomu už nevěříme, ale tolik by se nám věřit chtělo!
Autorka je kurátorka a umělecká kritička.