Obraz provázel člověka od jakživa a byl pro něho pradávnou touhou. V časech, kdy se člověk živil masem ulovených zvířat a pobýval v jeskyních, maloval na jejich stěnách barevnou hlinkou promíchanou s tukem zvířete. Až později, když přicházela ke slovu fyzika a chemie, člověk objevil, že na vytvoření obrazu má šanci podílet se rovněž světlo. Chemie nabídla znalosti o proměnách různých látek. S poznatky o změnách některých solí stříbra působením světla přišli dokonce i alchymisté. Německý lékař J. H. Schulze při svých pokusech potvrdil, že zvláště chlorid stříbra působením světla tmavne. Podařilo se mu tak vytvořit kopii tmavého nápisu.
Dějiny fotografie jsou ponejvíce spojovány se jmény dvou Francouzů - Niépceho a Daguerra. Vynález kreslení světlem byl však produktem vznikajícím spojením s mnoha rodícími se dílčími objevy v oblasti chemie, tiskárenské techniky a rovněž fyziky. V čase zrodu fotografie docházelo ovšem také k rozličným rozepřím. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let 19. století se o prvenství dohadoval francouzský malíř Louis Jacques Mande Daguerre (1787-1851) s Angličanem Henrym Williamem Fox Talbotem (1800-1877). Nakonec úředně zvítězil Daguerre, neboť jeho vynález kreslení světlem, daguerrotypie, byl na zasedání francouzské Akademie věd 19. srpna 1839 ústy fyzika D. F. J. Arago vyhlášen jako první. Evropa začala šílet nadšením. Čas však ukázal, že Angličan přišel s lepším systémem vynálezu, neboť oproti daguerrotypii dokázal zhotovit několik kopií téhož motivu. Datum vyhlášení Daguerrova vynálezu, letos od té chvíle uběhne 170 let, je na celém světě považováno za zrod fotografie.
Leč oficiální dějiny nemusí být dějinami skutečnými. Joseph Nicéphore Niépce (1765-1833) začal mnohem dřív experimentovat s chloridem stříbrným, později se živicí rozpuštěnou v levandulovém oleji, a touto směsí potřel cínovou destičku, kterou umístil do camery obscury. V roce 1822 zase na skleněnou desku opatřenou asfaltem kopíroval rytinu papeže Pia VII. Vznikla tak vůbec první fotografická kopie! Bohužel se nedochovala, neboť po pádu ze stolu byla rozbita. Nicméně na Niépceho počest na silnici mezi městem Chalon-sur-Saône, kde se Niépce narodil,
a Saint-Loup-de-Varennes vystavěli velký pomník, na němž se vyjímá nápis letopočtu 1822, kdy měla první fotografie spatřit světlo světa. Ve městě samém stojí další pomník celé postavy vynálezce.
V létě roku 1826 Niépce po osmihodinové expozici na poasfaltovanou cínovou destičku zachytil ze své pracovny dvůr statku Gras v Saint-Loup-de-Varennes, která je nyní považována za první dochovanou fotografii na světě.
Zajímavé bylo, že se dlouhý čas považovala za ztracenou. Rok po jejím vzniku totiž Niépce odjel do Londýna za svým bratrem, aby získal ohlas na svůj objev. Nepovedlo se, a tak se znechucen vrátil do Paříže a v prosinci 1829 zde uzavřel dohodu o spolupráci s Daguerrem. Ubývalo mu však sil a záhy v roce 1833 zemřel.
Niépceho fotografie dvora statku byla díky dvěma anglickým historikům fotografie a jejich šestiletému pečlivém studiu korespondence objevena až na jaře roku 1952. Nález cínové destičky o velikosti 15x19 centimetrů s nadšením přivítal celý svět. Kopie snímku šířeného poté po celém světě tak potvrdily Niépceho prvenství.
Ovšem existuje také nejnovější nález z roku 2002 a ten potvrzuje vznik fotografie pořízené Niépcem již v roce 1825. Zachycuje rytinu mladého hocha vedoucího koně do stájí. Na aukci okamžitě našla svého kupce. Ten za ni dal jen 450 000 euro!!!
Za kanálem La Manche měl Talbot trochu smůlu a pozdější dokazování prvenství, kdy o svém vynálezu rovněž v roce 1839 podal zprávu Královské společnosti v Londýně, bylo dost složité. Talbot si dal svůj vynález jen patentovat a za vydání licence požadoval 20 liber. Talbot si pokusy platil ze své kapsy, nicméně svět chtěl fotit zadarmo - podle Daguerra. Ve Francii však už oslavovali svého vynálezce, jehož objev byl oznámen celému světu
a francouzský král Daguerrovi určil vysokou doživotní penzi. Spravedlivě posouzeno - Talbotův objev nabízel skutečně víc, byl předvojem moderní fotografie na papíru umožňující navíc rovněž retušování. Soudní pře Talbotovi nakonec jeho patent v roce 1854 zrušila, ale objevitelství fotografie mu zůstalo. Móda daguerrotypie nevydržela dlouho a rozvoj fotografie se dál vyvíjel na Talbotově principu negativu, z něhož vzniká pozitiv.
Zrod daguerrotypie uchvátil svět a zasáhl do živnosti malířů - portrétistů. Do té doby jen movitější lidé měli na úhradu svého portrétu z malířského ateliéru. Svět se pomalu vzpamatovával z překvapení a možností daguerrotypie. Jeden z malířů měl tehdy údajně prohlásit: „Ode dneška je malířství mrtvo!" Karikaturisté však nelenili a využívali dlouhé potřebné expoziční doby, kdy model musel setrvat v nehnutí, ke špičkování na svých kresbách. Jednou z prvních daguerrotypií byl u nás osobně vynálezcem obdarován kníže Metternich a patřila do majetku zámku Kynžvart. Stojí za
připomínku, že již rok po zveřejnění vynálezu v roce 1840 profesor matematiky ve Vídni Dr. Josef Petzvald, rodák ze Spišské Belé, vypočítal objektiv natolik světelný a ostré kresby, že zkrátil sezení portrétovaného během expozice na několik vteřin. Na zrod daguerrotypie zareagoval u nás epigramem rovněž Karel Havlíček Borovský:
Leccos malíři vyvedli,
jenom světlo nedovedli,
teď se na ně světlo rozhněvalo
a samo se do malířství dalo.
Časopis Česká včela otiskl také slova V. Staňka: „Co posud jen básníci ve svém nadšení tušili, to naše století nám ve skutek uvádí. K železným drahám, k parním vozům, k parním lodím, ku předení lnu na strojích připojil pan Daguerre svůj vynálezek čarodějného téměř malování."
V kalendáři stálo datum 10. června 1840, když Bedřich Franz pořídil první českou daguerrotypii na Zelném trhu v Brně u příležitosti Slavnosti Božího těla.
Počátek padesátých let 19. století je poznamenán dalším zdokonalováním fotografického procesu, ke kterému přispěl dokonce i synovec Josepha Niépceho. Fotografie zprvu sloužila lidem movitějším, ale záhy se stala svědectvím a dokumentem doby. Fotografická technika začala být vylepšována a posílila své možnosti k reálnému zachycování světa. Od vynálezu fotografie se zatím nepřišlo na lepší prostředek k oživování lidské paměti. Slova sice sdělují také mnohé, ale převelice často slouží ke lži.
Před 170 lety v srpnu roku 1839 došlo na uznání vynálezu fotografie na půdě francouzské Akademie v Paříži. O téměř sto let později se nechal slyšet básník Stanislav K. Neumann: „Jak jsi krásná,
fotografie!"